Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Kazachstán, část 7.- Z Kazachstánu na Ukrajinu přes Rusko

16. 8. 2017

Na hranici Kazachstánu s Ruskem jsme dojeli 25.den odpoledne. Před námi byla veliká fronta aut, ale pohraničník nás opět poslal dopředu a za 40 minut jsme byli v Rusku. Ruský pohraničník měl dva dotazy : První zněl, zda jsme byli v Kyrgyzii, Tadžikistánu a Uzbekistánu. Nebyli. Jen jsme si vzpomněli na Brňáky, kteří také měli služební vízum a Rusi je nechtěli ve špinavém autě jedoucím právě z těchto zemí pustit. Druhý dotaz byl, jaké mám občanství, když jsem Ruska. Povídám, že nejsem Ruska. "Musíte být, když máte ruské příjmení K...ova."

V Rusku jsme měli pocit, že jsme se vrátili domů. Zlepšila se kvalita silnice (před hranicí byla hodně rozbitá). Step se jako mávnutím kouzelným proutkem změnila v zelenou oázu. V prvním městě jménem Južněuralsk jsme šli nakoupit do supermarketu. Jirka se mezitím skamarádil s Koljou a jeho synem Stěpou a přijeli jsme jejich nadšené pozvání domů s tím, že budeme spát na zahradě ve svém stanu.

Kolja zajel do práce pro ženu Annu, řečenou Nuťa. Když řekla šéfovi, jestli by ji pustil dříve, že k ní přijeli na návštěvu na motorce Češi, nevěřil jí. Prý si má vymyslet lepší výmluvu smiley.192-nasi-novi-znami-z-jiznouralsku.jpg

Kolja je svářeč, pracuje    v   továrně a ještě na vedlejšku svařuje.

Staví totiž svépomocí velký dům na kraji města a z jednoho platu by na to neměl..

Zatím mají hotové základy a v létě bydlí v malém domku, budoucí dílně, co si napřed postavili. V zimě v bytě ve městě.

Večer byl plný povídání a taky mlsání, na ohni se dělal šašlyk, v improvizované kuchyni salát, pravá ruská pohostinnost. Večer v televizi ukazovaly, jaké jsou v Irkutsku a jiných městech, kde jsme nedávno byli záplavy. Den poté, co jsme jeli kolem Irkutsku, tam nasněžilo asi 40 cm mokrého sněhu.

Malý Stěpa nás ráno nechtěl pustit, moc chtěl odjet s námi. Kolja nás zavedl k pomníku ruským pohraničníkům. Je hrdý, že on i jeho brácha sloužili na vojně právě na hranicích Mongolska a Číny.

Přejezd Uralu probíhal opět v dešti, ovšem hororovém. V jeden okamžik tekla po silnici úplná řeka, ještě že jsme zrovna byli na benzince a následně v restauraci.

Kolem velkých měst se hůř hledá spaní. Takže jsme u Ufy využili oblíbenou fintu - zajet se vyspat do chatové osady. U plotu chaty, kde nikdo nebyl,  jsme postavili stan a na plot rozvěsili věci na usušení. Nabídnutou večeři od chataře Volodi jsme odmítli, snídaně už odmítnout nešla. 202-pohostinny-chatar.jpgVoloďa stál před stanem a čekal, až vylezeme.       Měl  už nachystané teplé pirožky s tvarohem a čaj  s  mlékem. Je v důchodu a v létě žije na chatě, manželka si ještě přivydělává v Ufě a jezdí za ním na víkendy.

100 km před Samarou na benzínce za námi přišel borec. Prý na nás čeká, jel autem a někdo mu volal, že do města jedou motorkáři. Rozdělal bundu a měl tričko Nočního vlka. Prý jsou v Samaře 4 a prezident by nás rád uvítal. Nakonec z toho sešlo - z jejich strany jsme asi byli moc staří, z naší strany nebyl zájem družit se s Putinovými kámoši.

Samara - šesté největší město Ruska - nám nic neříkalo. No jo, když ono se v letech 1935 až 1991 jmenovalo Kujbyšev !  Leží na Volze blízko je obrovská přehrada a hydroelektrárna, pořád se to jmenuje Kujbyševská přehradní nádrž. Taky tu mají města Toliati, Žigulsk. Správně tušíte, že se tu vyrábějí auta. Taky prý ruský Renault, pro nás Dacia. Všechny druhy jako u nás tu jezdí s hrdým znakem Renaultu.

Sice je na táboření brzo, ale toužili jsme spát u Volhy. Zabočili jsme do chatové oblasti a na konci mezi chatami a řekou s dovolením místních postavili stan. 210-krasna-volha.jpg

Zase z toho byla družba, asi nejpříjemnější. Vítězslav řečený Slava a Světlana tu žijí na chatě   s  krásnou zahradou od května do září. Jsou v důchodu, mají 63 let, byli hrozně milí a pohostinní, často  za nimi jezdí přátelé a příbuzní. Jediný syn se jim před dvaceti lety zabil na motorce. 

Takže následoval opět šašlyk a hromada zeleniny z vlastní zahrádky, kvalitní víno a povídání o životě, o Volze.... 

Další cesta měla podobný průběh. U velkých měst byla silnice zasekaná, dál to šlo. Nejeli jsme po těch nejhlavnějších, proto tam ani nebylo moc kamionů. Třeba úsek z Penzy do Tambov byl moc krásný. Dokonce jsme zastavili u krásného parku s jezerem ve vesnici Lermontovo. Kdysi jsme na Kavkaze byli na místě, kde zemřel slavný básník v souboji, teď jsme náhodou dorazili do místa, kde se narodil. Vypadalo to tu jak někde v Rakousku.

Spaní za Tambovem  bylo z jiné kategorie. Všude okolo silice bahno a voda. Zabočili jsme do vesnice a na kraji u kostela jsme u zříceného domu postavili stan. Přišel hlídač z nedalekého kolchozu a sdělil nám, že večer bude nebezpečný. Kolchozníci brali výplatu a opijí se. Ale nemáme se bát, bude nás hlídat. Taky že jo. Kolchozníci se bohudík opíjeli někde jinde. Hlídač každou hodinu přišel ke stanu, baterkou zkontroloval, že je vše OK, a šel dál.Čekali jsme, jestli si ráno přijde pro nějaké peníze za ostrahu. Nepřišel.

Tambov, Lineck, odbočka na Voroněž, Jet nebo nejet ? Nejeli jsme.  Jedeme na Elec a Orel. Poprvé nefungovala navigace (to je Jana), jak měla. Místo       k  hlavnímu  památníku tankové bitvy u Kursku jsme dorazili do severnější oblasti  s  vedlejším památníkem jménem Ponyry. Zato jsme objevili krásnou odlehlou oblast kolem městečka Klyny a vyhnuli se kolonám kamionů.

Před ukrajinskou hranicí jsme už byli na trase Moskva-Kyjev. Bohudík             o  víkendu s minimem provozu. Poslední noc jsme strávili na louce vedle pole těsně před ukrajinskou hranicí.222-vzhuru-na-ukrajinu.jpg

 

Shrnutí : 27.-6.-1.7.2017, 25.-29.den na cestě,

2 349 km (kazašská až ukrajinská hranice).

Celkem : 15 433 km.