Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Kazachstán na motocyklu, část 4. - Z Novosibirsku do Irkutsku

3. 8. 2017

Už od Omsku jsme jeli souběžně s Transsibiřskou magistrálou, o které si napíšeme později. 79-vecer-popijime-pivo.jpg

Před Kemerovem jsme vjeli do oblasti Kuzbas, největší uhelné pánve Ruska. 

Kemerovo má "jen" cca  549 000 obyvatel a my jsme tam zajeli. Bylo založeno až v roce 1918,má široké ulice a nevládne tu chaos. Hned na kraji je obchodní centrum typu Olympie v Brně, v ulicích se spoustou semaforů jezdí mezi velkými opravenými domy velká auta, často typu SUV, všude jsou parky. Kolem města je kruh z dřevěných rodinných domků a v dalším okruží se staví prigorodky. To je stejné ve všech větších městech.

V malém Mariinsku jsme si užili nejhezčí soubor dřevěných domků připomínajících Mrazíka. Před nimi stála auta, každý domek (pokud nebyl už opuštěný, ty se rozpadají) měl satelit a často bílá plastová okna.82-domy-tu-jsou-jako-z-mrazika.jpg

Další průmyslové město Ačinsk bylo odpudivé už  z dálky. Komíny stály přímo na kraji města, také obrovská doutnající halda. Poprvé tu vzduch smrděl. 

V Krasnojarsku, posledním milionovém městě, jsme se ocitli přesně uprostřed bývalého  Sovětského svazu - 5000 km na východ i na západ  je nejbližší hranice.

Přejeli jsme další ze sibiřských velikánů - řeku Jenisej a dojeli do města Kansk. Hned u cedule je nepřehlédnutelná velká vojenská vrtulníková  základna.87-leteli-z-kansku-az-do-cernobylu.jpg

Nejprve jsme u nádraží hledali pomník československým legionářům. Nikdo o něm (ani o legionářích) nevěděl.

Dodatečně jsme zjistili, že pomník je pouze virtuální. Nová doba. Na náměstí jsme však našli zajímavější pomník. Pilotům, kteří zahynuli, aby v roce 1986 zachránili svět před důsledky černobylské havárie. Na hořící   jadernou elektrárnu vrhali ze svých helikoptér beton. Člověka napadne leccos, třeba jestli tušili, že tohle opravdu nemohou přežít...

Ještě zajímavější byla tři setkání. Rusů jsme dosud na mašinách potkali několik, většinou jeli ve dvou. Čechy nebo Němce, které jsme očekávali, žádné. Při focení u nás zastavil britský pár na Apriliích, měli za sebou už 11 000 km, jeli do Vladivostoku a zpátky do Moskvy vlakem.  84-americky-ucitelk-v-duchodu-jede-na-suzuki-z-peterburgu-domu.jpg

Další byl americký učitel v důchodu, co se na Suzuki V Strom vydal z Petěrburgu domů přes Vladivostok. Navigace mu nefungovala, mapu neměl, jen papír s dlouhou čárou a asi 10 městy napsanými   v nesmyslném přepisu azbuky do latinky, který prý nepochopil žádný Rus. Mapu nesehnal. Za Uralem zmizely ukazatele v latince a chudák nevěděl, kde je.     Pomohli jsme mu s přepisem do azbuky a s mapou a udělali mu tím velkou radost.

Další důchodce byl Japonec na německé motorce,samozřejmě BMW. Jel v protisměru na cestu kolem světa, kupodivu měl v plánu i naši republiku. S ničím neměl problém a z Ruska byl opravdu nadšený.

Počasí nám přálo a my v pohodě dojeli ve středu 14.června do Irkutsku. Také toto město je nevelké ( 649 000 obyvatel), ale opravdu pěkné Zastavili jsme na parkovišti upraveného betonového nábřeží u řeky Angary a vydali se na průzkum města.  

V 17.století při objevování Sibiře hrály hlavní roli řeky. Po Angaře sem připlul v roce 1652 se skupinou kozáků Ivan Pochabov a postavil tu zimoviště, kde se obchodovalo se zlatem a kožešinami. V roce 1661 tu postavil pevnost a za 27 let už dostal Irkutsk městská práva. Za to má na nábřeží Pochlebov velkou sochu v uniformě a se zbraní v ruce, kolem které sviští moderní auta.

Mají tu obrovské upravené náměstí,kolem kterého jsou budovy univerzit a taky hotel Angara, vše sice v socialistickém duchu, ale opravené a čisté. Taky pravoslavné kostely zářící zlatem a čerstvou omítkou a houfy japonských turistů.101-pomnik-zenam-dekabristu-co-sli-s-muzi-do-vyhnanstvi.jpg

Ale dýchá tu historie. Po nepovedené revoluci proti autokratickému carovi sem přicházeli od roku 1826 do vyhnanství děkabristé. Jednalo se o elitu národa a   díky jim začalo zlaté období města. Se svým mužem knížetem Trubeckým sem dobrovolně šla  jeho žena s dětmi. Dodnes prý na Sibiři symbolizuje věrnost a oddanost. Pak přišly i další ženy a na jejich památku je tu další pomník.

Třetí příběh je spojen se sochou admirála Kolčaka, který sem v letech 1917 a 1920 odcestoval po Transsibiřské magistrále kontrolované čs. legiemi, aby bojoval proti bolševikům. Byl poražen, odsouzen a popraven. O tom, že bolševici stále přežívají, svědčí to, že jeho památník byl mnohokrát poničen.

Z Irkutsku můžete jet k Bajkalu do turistického centra plného atrakcí a lidí jménem Listvjanka, případně si o 150 km dál vystát dlouhou frontu aut na trajekt na ostrov Olchon. Nebo můžete jet na jižní stranu jezera, kde nic není (podle slečny z Informací). Tam z cizinců nejezdí skoro nikdo, tak jsme se tam vydali my. 

V bouřce a průtrži jsme absolvovali krásný horský úsek  přes  jižní výběžek pohoří Sajany a pak jsme ho viděli. 105-zbyva-100-km.jpg

Bajkal, nejstarší, největší a nejhlubší jezero na světě.  Zdravstvuj Bajkal.

Přijeli za tebou molodci     z  Brna, jak nám všichni říkají.