Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Kazachstán na motocyklu, část 5.- Bajkal a cesta do Kazachstánu

9. 8. 2017

V základní škole nás učili, že tatíček Bajkal měl 336 synů a jednu dceru. Synové - to jsou řeky a říčky, co ho napájejí. Prý jich stále ubývá - i na východní Sibiři je sucho a říčky vysychají. Dcera Angara byla dívka divoká. Zamilovala se do bohatýra Jeniseje a tátovi za ním utekla. Je to jediná řeka, která z Bajkalu vytéká a se kterou jsme se seznámili v Irkutsku.499.jpg

Co je tedy Bajkal ? Největší a nejstarší jezero na světě.

Má 31 500 km2, stejně jako Belgie, je hluboké až 1637 metrů a obsahuje 1/5 celosvětových zásob sladké vody. Také je neuvěřitelně čisté, prý je jeho voda pitná.

Z Irkutsku jsme jeli krásnými horami (Sajany) po pěkné nové silnici, bohužel v bouřce. Pak jsme vyjeli z lesa a hluboko pod námi bylo - jezero (nebo moře?) Bajkal. První pocit bylo zklamání - pod námi vlak a velké,převážně nákladové nádraží, žádné pěkné pobřeží. Nechtěli jsme do turistické části, tak to máme za to smiley.

Na břehu Bajkalu

Sjeli jsme do Kultuku a vydali se hledat pomník legionářům. V bouřce jsme ho našli. Nějaký bolševik odborně uřezal hlavu soše vojáka.

Po průjezdu městečkem Sljudanka jsme pokračovali směrem na Čitu, podjeli po blátivé cestě Transsibiřskou magistrálu a byli konečně na břehu jezera. Na místě s výhledem na jezero jsme postavili stan a hned dostali pozvání na večeři od Leny a Vladimíra,co tu tábořili.

Prý máme štěstí, v létě tu bývá tolik lidí, že se místo pro stan těžce hledá.113.jpg

U kafíčka jsme. O nás hodně víte, zajímavější je, jak dnes žijí ruští manželé na Sibiři.

Mají oba 48 let, jednoho syna, co je hercem v Krasnojarsku a miluje fotbal a FC Barcelonu. Mají  velký byt - 90 m2 . Přijeli sem na 2 dny a jednu noc, toto místo mají u Bajkalu nejraději a jsou tu několikrát do roka, sami nebo s přáteli. Mají to kousek, jen 200 km.

Lena dělá celý život u ruských drah, vyplňuje papíry na nákladovém nádraží ve 12 hodinových směnách. Vladimír dělá v továrně asi dělníka a vůbec nepije alkohol.

Jsou zcestovalí, v zimě jezdí pravidelně do Vietnamu,Thajska, Izraele či Turecka.  Desetidenní zájezd pro dva kompletně s plnou penzí stojí JEN 100 000 rublů, to je 40 000 korun V Evropě nebyli, tam je pro ně draho. Vladimír zná Gotta (doma má desky) a Švejka. 

Dozvěděli jsme se také, na co se Rusové nejraději dívají : na vodu, na oheň a na to, jak ostatní pracují.

U ohně na břehu Bajkalu jsme seděli dlouho, jedli bajkalskou rybu, šašlyk a kromě Vladimíra popíjeli vodku. Tak jsme si to představovali. Jen kromě neustálého harašení Transsibiřské magistrály za námi. Ale tato velkolepá stavba sem patří.

Ráno jsme posnídali boršč, vlastně i obědvali a večeřeli, protože noví přátelé odpoledne odjížděli a Lena ho kvůli nám navařila na ohni plný kotel.

Dopoledne jsme strávili pěší procházkou kolem jezera, mezi tratí a vodou jsou samá tábořiště a neuvěřitelný nepořádek. Domácí i my nechápeme, proč lidi, když si přivezou jídlo autem, nemohou obaly zase odvézt. Příjemnější bylo pozorovat tuleně, Jirka se vykoupal v ledové křišťálově čisté vodě.

Odpoledne jsme se s těmito dobrými lidmi rozloučili  a seděli pak u ohně sami.

16. den jsme se projeli asi třicet km po břehu do Bajkalsku a pak se vydali k mongolské hranici do pohoří Sajany.  Byl to krásný výlet Tunkinskou dolinou pod třítisícové vrcholy Sajan. V letovisku Aršan se nám líbil dacan-buddhistický klášter. 128-dacan-v-arsanu.jpg

Na noc jsme se vrátili k Bajkalu, naposledy si ho užít s rybáři a tuleni. Taky s mladým učitelem ze Pskova. To je na hranicích Lotyšska.

Jel sem stopem 8 dní, výhradně osobáky.

Cesta do Kazachstánu

Čekaly nás 2 000 km stejnou cestou, jako jsme jeli sem. V Krasnojarsku jsme v krásném servisu BMW nechali vyměnit olej (cena 2 600 Kč), zajeli si tentokrát do centra Ačinsku, kde nás šokovala velká fotka Stalina na autobusové zastávce (taky generálů Koněva, Žukova a dalších). 

500.jpg501.jpg

 

 

 

 

20.den jsme projeli hornickým  Kemerovem na jih k řece Tom, kde jsme měli sraz s kamarádem Lukášem v komplexu Lukomorje. Půlden čekání jsme strávili koupáním a praním v řece.

V šest večer přijelo osm bavoráků - Petr vedoucí a 7 účastníků motorkářského zájezdu do Vladivostoku (zpátky do Moskvy vlakem). Společně jsme povečeřeli, většina byla tak unavená, že šla spát, v šesti jsme kecali v hospodě u piva, poprvé za celou naši cestu. Oni spali v opravdu pěkných pokojích, my ve stanu před hotelem.141-s-ucastniky-zajezdu-adventure-moto.jpg

Ráno zájezd jel na východ, my na západ.

Novosibirsk a Transsibiřská magistrála

V Novosibirsku jsme se tentokrát zdrželi na upravené kolonádě na břehu Obu. U sochy cara Alexandra 2. se postupně fotili různí novomanželé. Alexandr 2. měl velké přání - propojit celou ruskou říši železnicí. Zlí jazykové tvrdí, že kvůli penězům na tuto stavbu prodal Amíkům Aljašku. Stavba 9 288 metrů dlouhé trati těžce prostupnou divočinou (některé menší úseky byl hotové předtím) začala v roce 1891 a trvala 26 let. 

Sem na břeh Obu dorazili stavitelé železnice 30.dubna 1893 a založili tu město Novosibirsk. Také oni tu mají památník.

502.jpgZ Novosibirsku na kazašskou hranici

Naše trasa na hranici za Rubcovskem měřila přes 700 km. Podél železnice, po níž jel před lety do střední Asie náš syn. Nejdříve kolem Obu s místy k rekreaci. Před městem Barnaul jsme přijeli do Altajského kraje. Možnost odbočit do pohoří Altaj k mongolské hranici (cca 300 km tam a pak zas zpátky) jsme nevyužili, čekala nás ještě dlouhá cesta. Možná jsme udělali chybu, ale nevěděli jsme, co nás čeká sad.145.jpg

Pak už to byla rovina, step střídající se s obrovskými lány. Kdo to obdělává, když tu nejsou téměř žádné vesnice ?

Na kraji jedné vesnice jsme spali. Jmenovala se Naumovo, stejně jako jiná v Makedonii. Připomínám, že svatý Naum byl žák a kámoš Cyrila a Metoděje, které doprovázel až na Velkou Moravu. Určitě znáte jeho sochu v Ohridu. A tady uprostřed stepi v místě tak odlehlém, že se to nedá pochopit, když jste tu nebyli, se po něm jmenuje vesnice. Ale to není vše.

Z nic moc dřevěné chaloupky vyšla cca 40 letá žena a začala se německy bavit. 147.jpg

Vzpomněli jsme si, že do Kazachstánu a asi i do této přilehlé oblasti Stalin vysídlil Němce, co žili po roce 1924 v Rusku. Tedy ty, co nezabili hned. Ve stepi je vyhazovali z nákladních vlaků ... Tahle žena a její matka dostali po roce 1990 možnost vystěhovat se do Německa. Vydržely tam asi 

148-vzhuru-do-kazachstanu.jpg

9 let a pak se vrátily do tohoto Zapadákova. Život v Německu se jim nelíbil.

Mezi Barnaulem a hranicí je ještě jedno město - Rubcovsk. Narodila se tam Raisa Gorbačovová. Kolem jsou koupací jezera.  

Na hranici je cedule "Vorota v Asiu". My jsme sem dojeli 24. června, 22.den cesty. Po 11 067 km.