Co se za 4 roky změnilo

Moc toho není. Místo na padesát mi jde seshora na šedesát a jsem jedna z hodně mála ženských účastnic. Z hlediska věku (možná i mezi chlapy) mám nárok na velký diplom.

Naši kamarádi, se kterými jsme tu tábořili poprvé, podruhé a potřetí, tu letos nejsou. Některým se asi nechtělo (stárnou?) Pavel se ve čtvrtek v noci vrátil z Maroka, to chápem, že má jiné povinnosti. Na druhou stranu tu máme za ty roky spoustu nových známých. Němce, vedle kterých vždy táboříme. Zdravíme se po roce jako kámoši. Několik skupin Čechů a Moravanů. Ani nevíme, jak se ti lidi jmenují, jen že jsou např. z Červené vody a okolí či Trhových Svin a většina tu je od středy. My jsme mimořádně nepřijeli ve čtvrtek, ale až v pátek. Asi pětkrát jsme slyšeli : „Včera jsme vás tady hledali, už jsme mysleli, že nepřijedete.“

Taky se změnila cena vstupného ze 20 na 25 euro, ale to snad nikdo neřeší. Jsme v národním parku a to, že zde můžeme tábořit a rozdělávat ohně, je malý zázrak. To za ty prachy stojí. Představte si, že by nám něco podobného povolili ochranáři třeba v KRNAPu.

Co se nezměnilo

Všechno ostatní se nemění, a to je zřejmě hlavní velké plus tohoto srazu. Přijedete do lesa, postavíte stan nebo skupinu stanů, rozděláte oheň, vaříte, klábosíte, popíjíte pivo nebo svařák. Vše kromě slámy a dřeva jste si museli přivézt. Občas se zvednete a jdete pozorovat motocykly nebo si na chvíli přisednout a pokecat k jinému ohni. Možná to vypadá na hroznou nudu, když se to takhle napíše, ale kdo to nepoznal, nepochopí. Tu absolutní svobodu a pohodu, kterou vám dává okolní les a oheň a pocit sounáležitosti s tolika cizími lidmi.

Trempi vědí, o čem mluvím. Jenže tihle motorkáři vůbec trempi nejsou. Během roku jezdí na „normální“ srazy. Když vyrazí na cesty a jde to, spí v pensionech a hotelích, v kempech vaří na vařičích, pokud tedy zrovna nejdou na oběd či večeři do hospody. A potom přijedou na přelomu ledna a února do Bavorského lesa a vrátí se k samotným kořenům lidstva. Tak to cítím já a proto sem ráda jezdím a pokud to půjde, budu jezdit dál.

Lidi

Lidí tu je prostě hodně, skoro jako ve Vietnamu. Tak hodně, že byl v pátek kolem poledne už málem problém najít místo pro stan. Stejně jako před čtyřmi roky tu vedou na národnost Němci, po nich Italové a pak zřejmě nastupuje nějaká stovka Čechů. Němci jsou tu doma, někteří potomci „Dederonů“ mají zajímavé nákladní sajdy, co se za komunistů prý sériově v NDR vyráběly. Italové jezdí převážně na leštěnkách. Jeden z nich přijel na funglovce Africe, prý ji vlastní celé dva týdny. Další z motorek, co se bude u nás za čtyři roky prodávat jako ojetá se slovy „Ta neviděla sníh a led...“ Na Italech je zajímavé, že přijíždějí až do sobotního večera. Zabírají místo po těch, co v sobotu ráno odjeli (a těch je hodně). Nemusejí kupovat slámu, té je všude dost. Kdyby něco, nepotřebují ani stan. Někteří Němci totiž odjedou a stán tu nechají stát nebo ležet na zemi.

Češi (a Moravani, Slezany jsme tady zatím nepotkali) se honosí svou páteční akcí. V sedm večer u vstupu do areálu je společné focení pro České motocyklové noviny ! To žádný jiný národ nemá.

Poláků je míň a jsou dle mého soukromého pozorování nejopilejší. Aspoň ti dva, co se letos porvali v bahně.

Angličané na Elefantu jsou pokaždé také a jsou milí a usměvaví, žádné studené čumáky.

Rakušanů je překvapivě stejně jako každý rok poměrně málo. Nevadí, užijeme si je v létě na Evropském srazu Uralů.

Zajímavou velkou skupinou jsou Rusové. Zdaleka ne všichni přijeli až z Moskvy nebo Petěru, většina z nich pracuje v Německu a někteří mají na motocyklech německé SPZ. Za azbuku se nestydí a klidně pochodují s vlajkami svých klubů a zpívají „Razcvetaly jabloni i gruši....“.

Poprvé jsme tu potkali Litevce a jednoho Bělorusa. Ty z nich, co přijeli na starých Dněprech, obdivujeme. Za to, že důvěřují svým strojům a že to Dněpry zvládly, takovou dálku.

Zatím jsem mluvila jen o chlapech. Lidi jsou taky ženský, a těch tu bylo opravdu minimálně.

Tak na dvě stovky chlapů jedna. Na čtyřicet tisíc chlapů dvacet bab.

Stroje

Když jsem tu byla poprvé, myslela jsem, že elefanty – slony jsou myšleni lidé. Souvislost mezi velkým zvířetem žijícím v jižních zemích a zimním srazem motorek jsem neřešila. Letos jsem poučenější a vím, že elefanti – sloni jsou motocykly. Slon byla kvůli vzhledu přezdívka motocyklů Zundap. A Elefententreffen byl původně sraz právě těchto motocyklů. Jo se stářím přichází moudrost (občas).

Malý, velký, zánovní leštěnky i zašlí staříci, bavoráci, japonci, triumphy, KTM, Aprilie, Jawičky, MZety a Simsony …. můžu sem okopírovat seznam motorek z nějakého motorkářského serveru, těžko by se našla značka, která by se tu nenašla. Pro nás, co jsme přežili budování komunismu, je to výprava do mládí. Jé, tahle Jawa, tu jsem taky měl. Hm, Simson, po tom jsem toužil, ale táta ho nesehnal a musel jsem jezdit na Pionýrovi. Jo, a pamatuješ na Velkou cenu v Brně ? Jak jezdili dederoni na upravených MZetách s nádherným lakem ? To bylo zajímavý, u nás takhle Jawy nikdo nepředělával....

Nejexotičtějším motocyklem byl pro cizince Velorex. Přijeli na něm naši kamarádi z Hradce a pořád ho někdo obdivoval. Však si to zasloužil, něco tak dokonalého nevymyseli ani soudruzi z BMW či Hondy.

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na sajdy, vedou Uraly a Dněpry, ale ta šedá sajda u bavoráku,ta píše... A tohle se těžko chápe – nádherně restaurovaná Jawa se sajdou a PAVem a je tady taky obalená bahnem. Prostě ji vlastní srdcař. Stejně jako každý rok, laickým odhadem je sajdkár asi třetina.

Sajdy – monstra známá z minulých let tu nejsou. Že by byly vyslyšeny výzvy pořadatelů, že sem mohou jen technicky schválená vozidla ? Nutno říct, že je na co se dívat i bez nich. Hlavní monstrum připomínající tank tu je a kupodivu máme důkaz, že přijelo po svých. Zastihli jsme ho při odjezdu.

Jsem sice ženská, ale po 36 letech života s motorkářem a 300 000 km naježděných s ním na různých motocyklech si užívám koukání na motocykly. Na ty stojící, ale taky na ty blázny, co řádí v neskutečně rozbahněném terénu na hlavním „náměstí“ i na cestách v areálu. Někteří jsou od přírody talenti nebo úspěšní absolventui enduroškol, protože dokáží s motocyklem fakt úžasné věci.

Konec dobrý, všechno dobré

Sraz funguje tak, že stále někdo přijíždí a někdo jiný odjíždí. Mnoho lidí odjelo v sobotu, a tak se nedočkalo nedělního rána. Od středy bylo teplo, sníh se změnil v bahno. V noci na neděli začalo sněžit, takže ty, kdo vydrželi, čekala, aspoń kousek mezi horami, opravdu zimní jízda.

Když jsme se loučili s posledním krajanem, řekl nám : „Už sem nikdy nepojedu“. Odpověděli jsme : „No, my jo.“ Podali jsme si ruce a on říká : „Tak za rok nashledanou“.

Tak to prostě je, když chytíte bacila jménem Elefantentreffen. Těžko se ho zbavíte.