Neznámé Španělsko
Část první – výlet do Španělska
V pátek 20.dubna 2012 jsme při cestě na sraz s ostatními do Řevnice poprvé nasadili nepromoky.V sobotu jsme vyrazili společně přes Německo do Francie. Za Karlsruhe odbočujeme a v dešti nacházíme místečko, které Jirka F.nazývá „Mokrý bažinatý les“.Postavili jsme v něm stany a déšť se změnil v liják. Tak jsme si v nepromocích lehli do stanů a čekali, až zase bude jenom pršet. Pak jsme přenesli spacáky a další věci z motorek do stanů, navařili – a začalo zase lít.Ujeli jsme 568 km. V neděli za Mulhouse pokračujeme mimo dálnici do Belfortu. Občas prší, občas padají kroupy. Pokračujeme až do Montceau les Mines. Tábořiště jsme našli na trávě u kanálu spojujícího Atlantik a Středozemní moře. Ujeto 491 km. V pondělí pelášíme do souměstí Clermont-Ferrand. Je to centrum sopečné oblasti, tak jsme si to trošku projeli až k parku Vulcania. Pořád prší.V úterý ráno lije. Jsou 4 stupně, střídají se kroupy a déšť. Jedeme přes Tulle,Perigueux.Krásná trasa.Za městem Bergerac ( Cyrana jsme tam nepotkali ) už je samá rovina se stromy, za městem Marmande zahýbáme do lesa a stavíme tábor. Rozvíjí se klasická debata, kdo je větší motorkář – Jirka F., který v době, kdy můj Jirka seděl na nočníku, skládal z dílů bavoráky, nebo můj Jirka, který loni najel na našich dvou motorkách 30 000 km. Ujeto 322 km.
Ve středu za Mont de Marsan konečně přijíždíme do zasněžených Pyrenejí.Za Orthez se starým mostem pokračujeme vyhlídkovou silničkou mezi kopci do Sauvetere, kde potkáváme prvního putníka.Tady ve Francii začíná hlavní Camino Santiago, Svatojakubská cesta. Jedeme do kopce a z ničeho nic jsme ve Španělsku, vlastně v Baskicku . V sedle Puerto de Ibaňeta jsme sice jen 1065 m vysoko, ale řádí tu právě vichřice a skoro nejde fotit, jak to s námi lomcuje. Nějaký poutník vylezl do sedla a vichr ho shodil zpátky. Sjíždíme dolů do Španěl do Orreagy-Roncesvalles. Orreaga je baskicky, Roncesvalles španělsky. Je to prastarý klášterní komplex, který po staletí tvoří hlavní přechod Svatojakubské cesty.Ověřila jsem tu, co jsem tušila – že právo na průkazku poutníka mají jen pěšáci, cyklisti a jezdci na koních. Holt nebudeme mít ani průkazku, ani poté v cíli diplom. Budeme to muset nějak přežít.A proč vlastně chceme jet co nejblíže Svatojakubské cestě ? No protože je a přišlo nám to jako dobrý nápad.
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název pouti, která vede ke katedrále v Santiagu de Compostela..
V ní jsou podle tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka. Ten byl údajně pohřben v Santiagu, které následně padlo do rukou Maurům. Roku 814 byly spatřeny hvězdy, jež ukázaly cestu ke ztracenému hrobu a 25. července byly ostatky nalezeny. Na místě Jakubova hrobu byl vystavěn kostel, jenž se stal poutním místem.
První doložená pouť do Compostely je z roku 951, kdy ji vykonal biskup z Le Puy. Podél cesty byly postupně zřizovány kostely a kláštery se svatými relikviemi a také ubytovny pro poutníky. Zájem o svatojakubskou pouť začal prudce vzrůstat koncem 80.let 20.století, k čemuž přispěl i fakt, že roku 1993 byla svatojakubská cesta v zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Na českém území se původní ustálenou trasu nepodařilo zjistit, ačkoliv i odtud ve středověku poutníci putovali. Klub českých turistů vyznačil českou cestu ve dvou větvích, severní a jižní. První český úsek byl k mezinárodní cestě slavnostně připojen 15. června 2003.
Jedeme dál z hor do navarské metropole jménem Pamplona . Ano, je to město, kde se běhá před býky. Tahle atrakce má prozaický původ – před každými býčími zápasy bylo nutno dostat takto zvířata z místa jejich „bydliště“ do arény. Procházíme se úzkými uličkami až na náměstí lemované hospodami, do kterých chodil Hemingway. Dál jedeme po krásné a prázdné silnici směrem na Logroňo. V Puente la Reina – baskicky Gares obdivujeme středověký most,o kus dál mohutný klášter. Je tu nesmyslné množství kruháčů, každých pár kilometrů je výjezd z dálnice, po němž nikdo nevyjíždí, a na spojnici se silnicí je kruháč. Podpora výstavby infrastruktury za peníze EU se tu trochu zvrhla a postupně se můj Jirka při nájezdu na další kruháč stává sprostějším a sprostějším …Před Logroněm u odbočky k vesnici Bargota nacházíme místo pro spaní. Večer nastává rozborka a sborka , jak říkáme my Uraláci. tj. spravují se dva motocykly. Jirka F. na svém BMW RS spravuje uvolněný výfuk a Honda Afrika jménem Afinka zase nesvítí.Najeto 348 km, celkem 2 307 km.
Ve čtvrtek 26.dubna ráno zastavujeme v městečku Viana. Je nádherné, plné bývalých šlechtických sídel a současných poutníků. Portál kostela je na všech navarských prospektech. Omylem jsme vjeli do zákazu vjezdu dlouhého 20 metrů. Odchytil nás policajt v nenápadném policejním svetru a když jsme dělali nechápající blbce, řešil situaci domluvou a odchodem. Chtěli jsme odbočit do hor, ale tam silně prší, tak jedeme přímo do pěkného St. Dominga de la Calzeda. Jsou tu zase sympatičtí poutníci v pláštěnkách a všude obrázky slepic a kohoutů..
Příběh o poutnících, slepicích a zázracích
Kdysi dávno tady v hostinci spal německý poutník a místní dcerka ho sváděla. On ji nechtěl, tak mu za trest dala do brašny kus stříbra a pak ho udala jako zloděje. Poutník byl shledán vinným a oběšen. Když se s jeho mrtvolou přišli rozloučit jeho rodiče, našli ho živého, protože ho zachránil svatý Domingo. Místní vládce tomu nevěřil a prohlásil, že mladík je živý asi tak jako jeho drůbeží pečínka, co měl na oběd. V tu chvíli pečínka oživla , z talíře vyskočili kohout a slepice a začali kokrhat a kdákat. K tomu se váže dětská říkanka : „Santo Domingo de la Calzada, que canto la aglina despues de Asada“, což v překladu zní : „V Santo Domingu se nikdo nermoutí, tam vám zpívají pečení kohouti“.
Přes sedlo ve výšce 1130 metrů přijíždíme do Burgosu. V jeho katedrále je pohřben legendární hrdina Cid. Tento symbol hrdinství a věrnosti s nadlidskou silou byl ve skutečnosti žoldák a sloužil každému,kdo mu zaplatil. Pokračujeme nudnou krajinou, je 9 stupňů,držíme se poutnické cesty. V dešti a zimě přijíždíme do Frómisty, mají tu románský kostel z roku 1066. Za Sanagúnem jsme našli pěkný lesík. Každý tu máme vlastní palouček pro svůj stan. Jsme 807 metrů vysoko, je zima, po 311 km se hřejeme u ohně.
Pátek je osmý den na cestě a zase prší.V Leonu děláme větší zastávku,protože se hezky jmenuje (Lev) a má tu být katedrála „ s do nebe se tyčícími věžemi a vzdušnými pilíři, která je Mt. Everestem mezi kastilskými svatostánky“. Je velká, pěkná, podobná všem ostatním.Další zastávka následuje nedaleko – ve městě Astorga. Začíná tu stará římská Stříbrná cesta,po níž se ve středověku přepravovaly drahé kovy. Město bylo proto velmi bohaté a má na svou velikost nepřiměřeně velkou katedrálu. Zdejší Gaudího Palacio Episcopal je původně biskupský palác, dnes muzeum Camina, má věžičky a je jako hračka, jak to má u Gaudího být. Konečně opouštíme nudnou a šedivou kastilskou rovinu umocněnou deštěm a jedeme dál na západ přes hory Montes de León.Jak stoupáme do sedla, déšť se mění ve sněžení. Taky fučí a kolem nás putují poutníci zachumlaní do oblečení a pláštěnek. Ovšem za největší hrdiny v tomto počasí považujeme cyklisty – natěžko na kole, ve sněhu a vichru stoupají do kopce a když je zdravíme, odpovídají nám.
Za sedlem vysokým 1 109 metrů sjíždíme na druhou stranu hor. Tam místy svítí i slunko!V Ponferradě u pohádkového templářského hradu už je modro. Asi 20 km navíc by znamenala zajížďka do Las Médulas, kdysi hlavní těžební oblasti zlata a stříbra starořímského impéria. Nikomu kromě mě se tam nechce, i když je lákám na kanály a tunely ( až 40 km dlouhé ) co tu kvůli těžbě vykopali a vyvrtali římští otroci.Většinový názor je jet dál bez odboček, když už je hezky. Z Villafranca jsme se trefili na nenápadnou odbočku a jedeme po krásné úzké silničce přes hory a zapadlé vísky, nad sebou pozorujeme velkorysé mosty s novou dálnicí.Za horským městečkem Pedrafita pokračujeme přes několik sedel vysokých 1 300, 1270 a 1 330 metrů. Jsme v Cordillierách.Fakt se tak ty hory jmenují(Cordillo).Svítí slunko a my doufáme, že Španělská deka, jak jsme nazvali zdejší počasí, konečně skončila. Už jsme v nové autonomní oblasti – Galicii.
V Samosu zastavujeme a fotíme klášter, jeden z nejstarších v Galicii . Kousek před městem Sarria odbočujeme do kopečka na malinkou silničku, která vede přes zapadlou vesničku k řece, kde táboříme. V noci bylo pod nulou, ráno byl na stanu, plachtách led a na trávě jinovatka.Máme za sebou 304 km, celkem 2922 km.
V sobotu 28.dubna mrzne i ráno. Jirka F. konstatuje, že mráz přichází do Evropy ne z Kremlu, ale ze Španělska. Prostě si tady prodlužujeme zimu:). Na teploměru v lékárně po cestě vidíme, že jsou 4 stupně. Za chvíli přejíždíme přehradu – ve Španělsku jich nastavěli v posledních desetiletích asi 1 300, protože hlavním problémem Španělska je sucho Ono to zní humorně, když 9. den prší, ale je to tak. Nad naší první přehradou je město Portomarin, které bylo přestěhováno v roce 1963 ze dna budoucí přehrady. V Melide jsem se chtěla zastavit, mají tu nejstarší krucifix - cruceiro v celé Galicii ze 14. století.Nakonec ten nebyl až tak zajímavý, zajímavější byl folklorní festival, který jsme tu zastihli. A tak zastávka byla delší a příjemnější, než jsme čekali, navíc za sluníčka a modré oblohy, to už samo o sobě stačilo ke štěstí.
10,30 přijíždíme pod katedrálu Santiago de Compostela. Z Brna jsme sem letos ujeli 3 063 km. Přímo pod katedrálním náměstím je parkoviště pro motorky. Je tu živo, dokonce začalo svítit sluníčko,potkáváme bosé poutníky s nateklýma nohama.Prohlížíme si katedrálu,mši pro poutníky jsme zmeškali, je každý den v 9 hodin ráno. Taky jsme se šli podívat na hrob svatého Jakuba ( náš syn by řekl, kdo zaručí, že to je on ?) a největší zájem naší technicky založené skupiny sklidilo botamuferio, což je největší nádoba s kadidlem na světě. K obsluze slouží kladkostroj, který obsluhuje při bohoslužbě několik lidí zvaných tiraboleiros.
Přes údolí Val do Dubra jedeme Atlantskému oceánu do Malpicy a dál po Pobřeží smrti, Costa Morte na jih. Snažíme se jet co nejblíže moři,kolem jsou typické galicijské sýpky či seníky. Jmenují se hórreo, jsou usazené na silných pilířích a čím byl kdo bohatší, tím měl větší horreo. Ve vesnici Cores jsme odbočili po šipce na Praia ( galicijská verze španělské Playa) a dojeli do nádherného zálivu – Praia de Niňóns. Ideální pláž pro naše účely – krásná, dojezd po asfaltce, potůček (pitnou vodu máme z benzinky) a splachovací záchod. Žádné stánky a komerční záležitosti. Přijel za námi autem mladík, viděl nás sem jet. Jmenuje se Julius a když říkám, že je určitě i Caesar, přikyvuje a vytahuje občanku.Fakt je. Doma má motorku a cestoval s ní do Francie.Poprvé nad námi svítily hvězdy. Že by konec Španělské deky ? Ujeto 220 km, celkem 3142 km.
V neděli pokračujeme kolem moře, je to jako na Jadranské magistrále.Odbočujeme do rekreačního městečka Laxe s hezkým přístavem a šplháme úzkou silničkou mezi domy k majáku.U něho je moderní socha matky s dítětem, co čekají na muže, který se nikdy nevrátí. Je krásně, vše tu jarně kvete, moře je nádherně modré. Tak nějak jsme si to představovali.V Camariňas se dělíme s tím, že pojedeme s Vláďou terénní cestou a s Fídry se setkáme na Finistere. Dojeli jsme na mys Cabo Villano a pokračovali těsně podél moře po zpevněné cestě na sever.V roce 2002 ztroskotal asi 200 km odtud na moři tanker Prestige a ropa z něho zničila asi 600 km pobřeží, nejvíce v téhle oblasti. Byla to obrovská ekologická katastrofa, z pobřeží a hladiny bylo odstraněno nejmíň 14 000 tun ropy a pobřeží bylo hodně zničeno. Je překvapivé, že po 10 letech není po této katastrofě žádná viditelná stopa.
Vracíme se přes vnitrozemí, ve městě Cée, jsme odbočili na město a mys Fisterra (galicijsky,tak se to píše na cedulích).U nás známe španělskou variantu Finisterre.V 16 hodin za sluníčka a vedra jsme se potkali s Fídry na mysu.
Mys Finisterre je pro Čechy významný hlavně tím,že až tam došlo poselstvo krále Jiříka z Poděbrad, které v letech 1465-1467 mělo přesvědčit západní vládce o tom, že Češi nejsou žádní kacíři, ale kulturní a slušní lidé. Poselství vedl Lev z Rožmitálu a Blatné, králův švagr, Václav Šašek z Bířkova si vedl podrobný deník a Jirásek podle něho napsal knihu Z Čech až na konec světa.V roce 2009 zde byla umístěna z iniciativy prezidenta Klause pamětní deska.
Kousek se vracíme a pak pokračujeme dále podél pobřeží na jih. Kemp stavíme u moře za vesnicí Lariňo. V noci dlouho pršelo, to abychom se nerozmazlili.Najeli jsme 200 km,celkem 3342 km.
V pondělí 30., 11. den je ráno klasická deka. Čím víc na jih, tím jsou městečka větší a míň malebná. Překvapuje nás, že tu jsou jen rybářské přístavy, žádné jachetní. Za Portem odbočujeme k dolmenu de Axeitos. Docela se to hodí, dnes v noci je Beltine, svátek Keltů. Dolmen je 5,5 tisíce let starý, je na něm vytesaná rybička – symbol Ježíše . Dolmen leží na 3 bodech a je to hrobka.
Jedeme přes Pontevedru a krásné hory do Ourense. Za Xinzem odbočujeme doleva mezi pahorky, a tam na nás čeká krásné suché místečko. Jirka F. by nejradši jel domů, nebaví ho počasí, památky, hory, protože se mu motá v zatáčkách hlava, v noci nemůže spát... . Nás už to nebaví, jak stále brble,počasí nás taky štve, ale nejsme přece z cukru.Navrhujeme mu, ať vlítne na dálnici na Madrid a jede domů, ale to se mu taky nechce. Dnes jsme ujeli 316 km, celkem 3 658 km.
V úterý 1. května jsme vyrazili do Chavesu ( v překladu Klíče) v Portugalsku.Táhli tu všechny možné národy – Římani, Vizigóti, Maurové, Francouzi, Španělé, nechali tu památky.Zabočili jsme na východ a jeli skoro 100 km mezi nádhernými horami po krásné silnici. Bohužel lilo jako z konve. Doma, jak nám škodolibě hlásily SMS ,byly tropické třicítky. Na polích se pilně i v dešti pracovalo, jeden pán oral s oslíkem. Přes pěkné letovisko Vinhaje jsme přijeli do města Braganca. Ve 14.století zde Portugalci založili nové vévodství, aby ukázali agresivním Španělům, že tenhle zapadlý kout patří jim. Je zima, však se tady tomuto koutu Evropy říká „terra fria, studená země“. V nepromocích jsme navštívili nádhernou pevnost z 13.století,hrad ze století 15. a klikaté uličky a domečky, kde se dodnes bydlí.Kousek odtud se vracíme do Španělska. Z hranice do Zamory s pěkným hradem a katedrálou jsme jeli zvláštní krajinou, silnice č.122 byla kvalitní, ale kolem ní byly vybydlené vesnice a usedlosti. Vláďa to nazval Route 66.Dál jsme pokračovali na jih po autovii(to je dálnice, co je zadarmo). Salamanca je nádherné město. Sluníčko, ulice plné lidí, hodně mladých. Co dům, kostel nebo univerzita, to perla.Bohatství a rozvoj přinesla nejdřív Stříbrná stezka a pak založení univerzity v roce 1218.Za městem plánujeme spaní.Všude jsou pastviny s velkými stromy, krávy s dlouhými rohy, ovce, prasata – ale vše je řádně oploceno. Dobré místo nacházíme po 414 km (celkem 4 072 km) za vesnicí Tamames.
Ve středu je brzo odbočka na horu Peňa de Francia obalenou v mracích. Na vrchol je to 12 km do výše 1732 metrů a jedeme tam sami. Je to krásná vysokohorská cesta, v hnusném počasí si připadáme opuštěně a dobrodružně. Příšerně fučí, nejvíc na parkovišti nahoře, kde je čerstvý sníh. Věž na vrcholu a klášter jsou zavřené a v mlze nejsou skoro vidět. Ještě že tu jsou cedule, na kterých vidíme, co je vidět, když je vidět :) Už společně pokračujeme do pohoří Sierra de Francia. Je to severní část rozsáhlejší oblasti zvané Las Hurdes. Až donedávna to byl zapomenutý kraj s několika málem středověkými vesničkami a až do začátku 20. století tady řádila malárie. V roce 1932 tu slavný režisér Luis Buňuel natočil film Země bez chleba. A traduje se, že když sem přijel v roce 1922 král Alfons XIII. a chtěl mléko do kávy, dali mu mateřské mléko od nějaké ženy, protože jiné neměli.Dnes je tu turistická oblast a my začínáme v jejím „hlavním“ městě La Alberca.
Jsme ve Španělsku, jmenuje se to tu po Francii a baráky mají hrázděné jak v Německu. Jsme ve výšce 1048 m, přestalo pršet, co si přát víc. Výhoda všedního dne v mimosezóně je, že tu nejsou turisté, pro které je to uzpůsobené. Kousek nad městem je sedlo s výhledem do Valle de las Batuecas.Je to zalesněné údolí, kterým vede pěkná silnice s ostrými zatáčkami a krásnými výhledy. Toto údolí je opěvováno básníky a Kastilci prý o někom , kdo se zamyslí či zasní říkají,že je v Batuecas. am začíná další autonomní, nejchudší a nejméně turisticky využívaná oblast Španělska– Extremadura. Zastavujeme na chvíli v Plasenici, svítí sluníčko, ale už si žádné naděje raději neděláme. Kousek dál je Národní park Monfrague. Leží v údolí řeky Tajo a sídlí tady největší kolonie španělských dravců, mimo jiné asi 200 párů supa hnědého a významná kolonie orla mořského.Nejdřív jsme orly a supy pozorovali z vyhlídky nad řekou– plná obloha dravců , napočítali jsme 25 kusů a ještě přilétali další…Pak jsme vyšplhali na zříceninu hradu z 9.století. Zůstal tu po Arabech a z jeho ochozu je nejkrásnější výhled na obrovské dravce, lítají nám kousek od hlavy. Opravdu je to nevšední zážitek.Dál jedeme mezi ohradami s duby. Jsou to bývalé pastviny (výjimečně i současné), dehesas (dehesa = španělsky pastvina ). Ekologicky to měli předci zmáknuté. Encina – dub křemelák se každé 4 roky prořezával a z větví se vyrábělo dřevěné uhlí. Druhý druh dubu - alcomoque – dub korkovník se každý 9. rok loupalo na korek. Na podzim se pod duby pásla prasata na žaludech a pak z nich byla ta nejchutnější šunka.
Ve skutečnosti jsme potkali prasata jen jednou,v některých dehesas byly krávy a ovce, ve většině jen duby. My jsme mězi dvěma ohradami kousek za hranicí národního parku našli cestu,po ní popojeli necelý kilometr a tam postavili po 206 km tábor.V noci i ráno zase pršelo, a to i v další zastávce, ve městě Trujillo. Nevykopaný poklad uprostřed Španělska, chtělo by se říct. Prostě krásné město plné příběhů.
Příběh „Francisco Pizarro a další“
Z Trujilla, podobného, jaké zůstalo dodnes, vyrazil v roce 1529 zdejší rodák Francisco Pizzaro, jeho čtyři nevlastní bratři a několik místních kámošů na výpravu, která skončila dobytím říše Inků. Pizarro byl v roce 1513 členem výpravy, která objevila Tichý oceán, dokonce byl i starostou města Panama. Zatímco jeho krajan z Extremadury Cortéz dobýval v Mexiku říši Aztéků, Pizarro se soustředil na jižní Ameriku. V roce 1526 se poprvé dostal do Peru – na okraj říše Inků. Vrátil se do Španělska, králi dovezl vzácné dary a za to byl jmenován guvernérem Nové Kastilie. Odjel do Trujilla, nabral bratry a další příbuzné a přátele, protekce fungovala už tehdy, a vyrazil. V roce 1531odjeli z Panamy, výprava měla 180 mužů a 37 koní. Dál je to notoricky známé – zajetí Atahualpy, který měl k dispozici 30 000 vojáků,podraz na něho atd.atd. Ale jaký byl další osud chlapů z Trujilla ? Francisco, jeden jeho brácha a dva kámoši byli zabiti při povstání Inků v roce 1545, další brácha byl v roce 1548 popraven novým španělským místokrálem.Jen jeden Pizarro vše přežil a užíval si pak doma bohatství...Jiný Trujillan Francisco de Orellana objevil po roce 1540 Amazonku a za 8 měsíců ji splul na voru od And až do Pacifiku. Asi 600-700 mužů odtud odešlo v 16.století do Ameriky. V severní, střední i jižní Americe je nejméně 7 měst jménem Trujillo.
Na krásném Plaza Mayor stojí velká Pizarrova jezdecká socha od Američana Charlese Ramseye. Údajně prý to měl být Cortéz (ten zemřel v roce 1547 ve Španělsku)a sochař chtěl sochu věnovat Mexiku. Mexiko však Cortéze nemá rádo a sochu odmítlo. Tak je tady a my si ji můžeme vyfotit ze všech stran.Trujillo jsou i ČÁPI – jsou všude a je jich moc.V celké Extremaduře je jich asi sto tisíc. Jedeme dál, ironicky si prozpěvuji „Prší krásně , nebe změnilo se v kaluž plnou vláhy ..“. Vypadá to, že nastala doba dešťová a hodně dlouho neskončí. Přes Zoritu jedeme horami do Guadalupe. Dominantu města tvoří klášter Real Monasterio de Santa Maria de Guadalupe, památka UNESCO. V jeho části je hotel,je tam volný vstup i pro naše monstra v nepromocích, ze kterých tečou potoky vody.Pokračujeme do sousedního kostela. V něm je soška Panny Marie, kvůli které tu jsou každý rok tisíce věřících poutníků.Klášter založili roku 1340 na místě, kde podle pověsti našel ovčák sošku Panenky Marie, kterou prchající křesťani ukryli před muslimy.V 15. a 16.století byla Panna Marie Guadalupská natolik uctívaná,že se stala patronkou všech území dobytých Španěly.29.7. 1496 byli tady ve fontáně před klášterem pokřtěni Kolumbovi indiánští sluhové.V Americe je hodně měst nazvaných Guadalupe, ještě víc než těch, co se jmenují Trujillo.
Střídavě v dešti a nedešti jedeme do města Herrera a odtud na východ do autonomní oblasti Kastila Mancha (ano,to je ten kraj dona Kichota).Pěkné místo na spaní nacházíme za vesnicí Luciana proti proudu říčky Bullaque.Ujeli jsme 274 km,celkem 4 552 km.
V pátek 4.května jsme už (nebo teprve?) 15.den na cestě.Pokračujeme přes Calzadu na nově budovanou dálnici Madrid-Cádiz . Jedeme kousek po ní,do Andalusie přejíždíme velkým průsmykem obehnaným vysokými skalami. Rázem se ocitáme v zemi oliv. Typicky motorkářská trasa vede do města Ubeda a dál do Cazorly.Cazorla je malebné bílé město v nadmořské výšce 885 m a vstupní brána do největšího španělskéhochráněného území Parque Natural de Cazorla, kam míříme.Jedeme přes hory a pak kaňonem proti proudu řeky Guadalquivir a začíná lít jako z konve. Všude je zákaz táboření,tak končíme po 307 km v téměř prázdném kempíčku. Na recepci nejsou zvyklí na cizince,mluví jen španělsky, musíme vyplnit svá telefonní čísla a barvu motorky. Poprvé platíme za nocleh- za stan, motorku a dva lidi 15,80 euro.Aspoň se pořádně umyjeme a dobijeme baterky do foťáků.
V sobotu 5.května vyjíždíme až o půl dvanácté. Po 15 minutách začíná pršet.Doba dešťová je doba dešťová, Machu a Šebestová Kolem jezera dojíždíme k přehradní hrázi a pak na kopec,kde je krásná vesnice Hornos, která zespoda vypadá jak indiánské pueblo.Před ní se družíme s partou Španělů,utěšují nás zprávou, že špatné počasí ještě nějakou dobu vydrží.
Další trasa vede přes vysoké kopce,vždy,když si myslíme,že za sedlem pojedeme dolů,je tam další sedlo a tak pořád dokola. Za sedlem Ponto je kamenná vesnička Pontones a za ní se úplně mění krajina.Po dlouhé době je malé městečko Santiago de la Espada,hory končí až u města Huéscar . V dešti vyrážíme směrem do Granady,u města Guadix míjíme moderně zařízené jeskynní příbytky, v nich žijí někteří zdejší obyvatelé,a v mandloňovém sadu kousek od autovie stavíme tábor.Dnes jsme ujeli 215 km, celkem 5 074 km.
V neděli 6.5. vstáváme a balíme za sluníčka a ani nám nevadí, že mrzne. Pokračujeme do historického centra Granady a k hlavní památce – Alhambře. Všude jsou davy lidí, trávíme tu dvě hodiny a vyrážíme do hor.Opět se na čas dělíme - Fídři jedou k moři,my s Vláďou jedeme do hor Sierra Nevada, v níchž je i nejvyšší hora vnitrozemského Španělska Mulhacén (3482 m). První část cesty nás vede po krásné vysokohorské silnici do výše 2 350 metrů. Po 33 km zastavujeme v nejjižnějším lyžařském středisku Evropy Pradollanu (2 100m) s 51 sjezdovkami.Pár km nad ním začíná sníh a dál je zákaz vjezdu. Lidi tu sáňkují a opalují.Vracíme se dolů a pokračujeme podél hor, v Béznaru odbočujeme do zvláštní oblasti Las Alpujarras.
Las Alpujarras je změť údolí, která je dlouhá 70 km a leží na jižním úbočí Sierra Nevady. Ve vyprahlé krajině leží bílé vesnice se zahradami a zelení. Tato oblast se stala významnou v 10. a 11.století, kdy sem přišli Berbeři (Maročané nejsou Arabi,ale Berbeři) a založili farmy bourců morušových pro hedvábnické dílny v Almérii. Zavedli umělé zavlažování a v 15.století tu vzkvétalo 400 vesnic. Poslední emír v Granadě si za svoji kapitulaci vyžádal, aby on a jeho lidi mohli zůstat právě tady. Křesťané nedodrželi slib, začali s vyvlastňováním půdy a křtěním Berberů. V roce 1500 tady mělo velké centrum berberské povstání, ale nepomohlo. Původní obyvatelé museli emigrovat nebo konvertovat. Další ranou byl rok 1567, kdy Filip II. zakázal arabská jména, oblečení i jazyk.
Místo nejnavštěvovanějších vesnic si vybíráme pro větší zastávku vesnici Soportújar ve výšce 1020 metrů. Za Pitres odbočujeme doprava a nacházíme krásné místo s výhledem do údolí.Jsme kousek před hranicí NP Sierra Nevada 1 370 metrů vysoko. Dnešních 281 km bylo samá zatáčka.
V pondělí 8.5.od rána pálí slunko.Zastavujeme v bílém Trevélez. Po ránu tu jsme sami.Za ním začíná nenavštěvovaná oblast, mezi bílými domky je občas i kamenný kostelík nebo dům. V Ujígar opouštíme Alpujarras a pokračujeme po nové silnici 348 opuštěnými horami. Za vesnicí Illar začíná velice zvláštní krajina, v Benahaduxu odbočujeme k Mini Hollywoodu v jejím centru.Tady se točilo asi 100 klasických westernů včetně Sedmi statečných.Místní lidé zde tehdy hráli indiány, kavaleristy a psance, hvězdy jako Clint Eastwood, Raquel Welchová, Charles Bronson a další hráli hlavní role.
Do Almérie jedeme po autovii.V centru je otevřený Carrefour, před ním nás oslovuje česky chlapík s pejskem. Žije tu prý už 20 let, bydlí s přítelkyní ve stanu, vaří na ohni a jsou tu ve Španělsku spokojeni.Živí se žebráním.Nikdo je nehoní jako ve Francii, kde po nich šli policajti,ale také rumunští cigáni.Na začátku polostrova Cabo de Gate se potkáváme s Fídry a táboříme. Najeto 212 km.
V úterý jedeme „klasicky“ s přestávkami co nejblíže moře na sever, města jen projíždíme.Na kraji Bolnueva mám naplánované spaní.Je tu 12 naturistických pláží v divočině. Cesta je dost rozbitá, ale čeká nás nádherné místo.Tábor snů na břehu moře mezi útesy,jsme tu v tuto dobu sami.Spát jdeme po 205 km o půlnoci. Ve středu jsme 20.den na cestě.O půl osmé je zase vedro. Jsme přece na Costa Calida – Teplém pobřeží,nejteplejším ve Španělsku.Mezi slepencovými útvary přijíždíme do Cartageny. Benzín je čím dál levnější, tady stojí jen 1,415 euro.
Cartagena se původně jmenovala Mastia.V roce 223 př.n.l. sem přišel Hannibal a přejmenoval ji na Nové Kartágo.Ve 20.století nastal úpadek, nyní je to nádherné město plné soch, tak se tu procházíme. Nejzajímavější „pamětihodností“ je ponorka Submarino Isaac Peral.Postavil ji v roce 1888 jako prototyp místní vynálezce, námořnictvo ho nechtělo a sám neměl peníze, tak tu ponorka zůstala jen jako atrakce.
Přes zajímavé město La Unión jedeme na mys – Cabo Palus. Je tu pláž a krásný maják na hranici mezi mělkým Marem Menor ,obrovskou a mělkou slanou lagunou obklopenou hotely, a Středozemním mořem. Podél moře přijíždíme do Alicante. Za městem chceme najít spaní, ale Modré pobřeží – Costa Blanca – je odporně zastavěno hotely a je tu neuvěřitelný provoz. Jak to tu musí vypadat v létě si vůbec nedovedeme představit. Hotely nejsou jen u pobřeží, ale jejich řady vedou daleko do vnitrozemí. Hrůza. Nejstrašněji vypadá Benidorm – samý mrakodrap a další se staví.Prý sem ročně jezdí až 5 milionu lidí,a to hodně ze severní Evropy. V osm večer končíme v kempu utahaní jak koně. Jirku F. musíme málem sundat z motorky, 68 let a 325 km ve vedru je znát, celkem máme už za sebou 6 097 km. Komfort stojí 16,80 euro.Jsme u ústí řeky do moře, podle toho se i kemp jmenuje Rio - Mare.
Ve čtvrtek jsme si poleželi a užili moře. Směrem na Valencii musíme projet velké město Oliva s tisíci semafory. Spíš stojíme než jedeme.Pak projíždíme střídavě krajinou a městy, u silnice stojí či sedí v křesílkách prostitutky.Když je židlička prázdná, stojí kousek od ní auto.Valencii objíždíme po obchvatu po neplacené dálnici a pokračujeme až do Amposty,odkud se obracíme do vnitrozemí.Trasa do Tortosy je opět bezvadná – vede podél Rio Ebro, největší španělské řeky, a kanálu, kolem je zemědělsky využívaná krajina. Blízko ústí se pěstuje rýže.Pokračujeme na sever proti proudu Ebra, je to taky paráda.Přibývají hrady,krásným zeleným údolím evidentně kráčely dějiny, konkrétně Iberové, Řeci, Římani, Vizigóti i muslimové. Po cestě bereme zatím nejlevnější benzín za 1,412 eura a nakupujeme potraviny v oblíbeném obchodě Dia .Podle mapy plánujeme nocleh u přehrady ve městě Flix.Ale tam je cementárna, dále atomová elektrárna, všude domy,a na vše z pahorku shlíží starobylý hrad. Odbočujeme na druhou stranu směr Granadella a po pár km nacházíme nádherné místo na kopečku pod borovicemi u kamenného polorozpadlého domu. Najeli jsme 394 km.
Pátek je náš společný 21.den na cestě.Pokračujeme vysočinou,každé místečko je obdělané, samá terasa.Na kopci je pěkná vesnice Granadella a pak už město Lleida. Parkujeme u městských hradeb a hned potkáváme gegants, protože tu mají svátek-fiestu.
Gegants jsou krásně oblečené pětimetrové obří figury, které pochodují po ulicích nebo tančí na náměstích při zvucích starodávných nástrojů. Obři se obvykle vyskytují v párech – středověký král a královna, muslimský sultán a křesťanská princezna. Skoro každé město nebo vesnice má svoje obry, někdy je doprovází capgrossos – velké hlavy neboli skřeti.
Procházíme se v ulicích, posloucháme zvláštní hudbu.Ve vedru lezeme na kopec, kde je starobylá katedrála jménem La Seu Vella, co pamatuje i muslimy, protože to je přestavěná mešita. Za trest byla přeměněna v kasárna. Vedle je zbytek muslimské pevnosti a rezidence muslimských vládců.
Přes Balaguer, Artesu a Ponts přijíždíme k poslední španělské přehradě a k poslední španělské zastávce ve městě La Seu. Je 10 km před Andorrou a je tu románská katerála z 9.století. Když Frankové odtud už v 9.století vyhnali muslimy, stalo se město sídlem biskupa.Po kafíčku v kavárně odjíždíme do nedaleké Andorry.
Andorra je malinkatá zemička ( 464 km2),pravých Andořanů je něco přes 20 000 a ani nemají svůj jazyk, jejich rodnou řečí je katalánština. A taky nemají své peníze a platí se tu eurem. Jak to, že přežila zemička tok dějin ? Začal Karel Veliký, který území už v roce 803 osvobodil od muslimů. Jeho vnuk dal území biskupům z La Seu, z toho města, kde jsme pili kafe. Ti v 13.století měli o území spory s Francouzi, nakonec se dohodli a území dlouhá staletí patřilo oběma rivalům. Změna nastala v letech 1993-1994, kdy se v referendu praví Andořané (šestina obyvatel, ostatní neměli volební a hlasovací právo) rozhodli vytvořit nezávislé demokratické parlamentní zřízení, ústava dala svrchovanost andorskému lidu . Formálními hlavami státu pořád zůstávají biskup z La Seu a francouzský prezident.
V obchoďáku za hranicí nakupujeme,hlavně bezcelní alkohol.Sedmička brandy za 2,5 eura, litřík třtinového rumu z Karibiku za 3,20 éčka.Město je vlastně hromada baráků v údolí kolem silnice. Při vjezdu jsou kolem nás samé obchody s motorkářským zbožím,u nich zaparkované motorky,ale parťáci už předem upozorňovali, že je to nezajímá, tak to míjíme i my.V centru se jdeme projít, ale nějak nás ten ruch nebere. Andorra město leží ve výši 900 metrů,hned za ním začínají hory s lanovkami a hotely pro lyžaře a turisty.Ještě tu leckde leží sníh. Stoupáme do nejvyššího sjízdného pyrenejského sedla vysokého 2 408 metrů.Pak zase dolů.Na hranicích mají odpolední fiestu (asi), protože je tu fronta aut a nic se neděje.Nakonec někdo procitl a mohli jsme do Francie. Brzy jsme našli u lesní cesty pěkné místo na poslední společný tábor.Už dříve jsme se dohodli, že Fídři a Vláďa se od nás oddělí a pojedou co nejrychleji domů.Dnes máme 303 km, celkem 6 794 km.
Část druhá – I cesta je cíl
Je sobota 12.května , jsme 23.den na cestě a začíná úplně jiná dovolená-pojedeme sami, můžeme si dělat,co chceme a nikdo nebude brblat, že je moc zima nebo moc teplo.O půl deváté se loučíme, jedeme do Axu a na cestu La Rout de 7 cols – Cesta přes sedm průsmyků. My přejeli dva a bylo tu moc krásně.Nostalgicky nám to připomínalo Beskydy. Stejně pěkných bylo i dalších 50 km do horského města s nádhernou polohou – Quillanu. Dál jsme jeli přes Couizu a Limoux, tam byly samé kruháče s různými plastikami cyklistů a datem 12.7.2012. Usoudili jsme, že v ten den se tam pojede Tour de France. Hlavním cílem však bylo mimořádně zachovalé středověké pevnostní město,od roku 1997 památka UNESCO – Carcassone. Je to paráda – v novějším Dolním městě i v tom starém známém ze stolních a počítačových her.
Sídliště na místě dnešního Carcassonne založili Keltové. Z jejich řeči pochází i název Carcaso.Ale legenda zní mnohem zajímavěji. Podle pověsti obléhal Carcassonne již pátým rokem Karel.Veliký. Městu pomalu docházely zásoby a obyvatelstvu nezbývalo nic jiného než se brzy vzdát. Hradní paní byla žena saracénského krále Balaacka, Carcas. Aby hrad zachránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před Karla Velikého.Obléhatelé byli již sami na hranici vyčerpání a tak si při pohledu na vykrmené zvíře mysleli, že na hradě musí být jídla víc než dost. Zdrceně se tedy obrátili na cestu k domovu. Rozradostnělá tímto úspěchem nechala Dame Carcas znít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo Dame Carcas sonne, což znamená Dáma Carcas zvoní. A tak přišlo Carcassonne ke svému jménu.
Po pěkné silnici vinoucí se mezi vinicemi jedeme přes Narbonne do Beziers, to je pěkné město s hradem a katedrálou na kopci . Odtud míříme 40 km k moři podle cedule Plages. Hodně tu fouká, vaříme kafe a Jirka se koupe. Cestou je pěkné Agde –malý Carcassonnek, všude jsou pláže, kanály s loděmi, davy lidí a aut.Za Arles odbočujeme proti proudu řeky Rhony po hranicích národního parku Camargue do Avignonu. Krátká podvečerní prohlídka a čeká nás hledání spaní v silně obydlené krajině.Nejdřív musíme do Carpentrans – velkého města plného aut, z něho odbočujeme na Mont Ventoux. Pod touto horou nacházíme v osm hodin místečko pro stan na kraji vinohradu. Dnes jsme ujeli 475 km, celkem 7 269 km.
V neděli ráno jsme si pospali a půl desáté jsme vyrazili na Mont Ventoux. Nejdříve projíždíme hezkými vesničkami, pak vyrážíme na „kopec“. Borovým lesem a pak mezi bílými kameny jedeme do výšky 1912 metrů spolu s cyklisty, běžcem na kolečkových lyžích s doprovodným autem, psími pspřeženími, motorkami a obytňáky. Z Bédoinu,odkud jedeme i my, je stoupání průměrně 7,43 % na délce 21 825 metrů. Občas tudy vede nebo zde končí etapa Tour de France.
„Mont Ventoux, to je velký horský klín uprostřed ničeho, sluncem odbarvený do běla. Tam nahoře je jiný svět. Svět mezi holými skalami a oslňujícím sluncem, kde skály odrážejí vedro a zvedající se prach přiléhá k vašim pažím, nohám i obličeji.“Autor citátu: britský cyklista Tom Simpson. Datum: léto 1965. O dva roky později, 13. července 1967 při 13. etapě Tour de France, ho tatáž hora zabila... Bylo 45 stupňů, on chtěl vyhrát, měl nějaký doping, posilnil se alkoholem a výsledek : Zástava srdce. Cyklisté chtěli další etapu zrušit, nakonec ji jeli jako procesí. Na počest mrtvého soupeře nechali vyhrát jiného Brita, Barry Hobana. Ten se dva roky poté oženil se Simpsonovou vdovou Helen. V roce 1970 se Tour na Mt. Ventoux vrátila. Když Eddy Merckx projížděl kolem Simpsonova pomníku, sňal čapku. I dnes je tu místo tiché piety. "Tom se pro nás stal cyklistickým Ikarem," říká britský profesionál David Millar. "Chtěl dolétnout nejvýš, ale nedával pozor – a zřítil se k zemi."
Osamocená bílá hora a jasně modrá obloha umocňují neobyčejný zážitek. Nahoře v silném větru fotíme a užíváme si výhledy. Dolů jedeme na druhou stranu a přijíždíme na hlavnější silnici Carpentras – Gap.Hned v první vesničce je výstava vozidel – veteránů. Převládají traktory, nechybí stařičké John Deery, ale chybí zástupce Zetoru.
Cesta dál na severovýchod je neobyčejně malebná, silnice skoro prázdné. Za Nyons začíná dlouhá a nádherná soutěska, následuje Gap – město mezi horami, Briancon . Tady odbočujeme směrem na Grenoble a až do sedla Lautaret ve výšce 2058 metrů to známe.Chtěli jsme odbočit na o půl km vyšší Col du Galibier, ale cesta je zavřená, tak jedeme pro nás novou trasou.Do Lautaretu vedla pěkná silnice, v sedle se dost změnila na úzkou a nepříliš kvalitní, projíždíme starými obyčejnými tunely v obrovské soutěsce.Kolem je to samý vodopád z tajícího sněhu.Za Bourg odbočujeme na vedlejšku do sedla Col de la Croix de Fer. Je otevřené a je to jedno z nejkrásnějších sedel, co známe.Vede do něho silnička divočinou a bez svodidel. V sedle přejíždíme do Savojských Alp. Poznat se to dá nejen podle cedule, ale hlavně podle toho, že se vyrojily lanovky a sjezdovky.
Dolů nás čeká hodně strmý sjezd,opuštěné lyžařské vesničky a úplně černá řeka.To už je večer. Samá zatáčka, ale paráda a radost, to jsou naše pocity. V údolí odbočujeme k té černé řece a u ní, na kraji St.Jean, táboříme.Ujeto 423 km, celkem 7 692 km.V noci na pondělí bylo docela zima.O 10 km dál jsme chtěli odbočit do dalšího vedlejšího sedla, ale hodný sekáč trávy nám sdělil, že je neprůjezdné – z jihu, tj.z naší strany,se tam dá vyjet, ale směrem na sever je plno sněhu. A tak jedeme přímo do Albertville a dál do Chamonix. Zde jsme pochodili pěší zónu, nakoupili drahé jídlo a vyfotili se se sochami Jacquese Balmata a Michela Paccarda, kteří 8.srpna 1786 jako první vystoupili na vrchol Mont Blancu.Pokračujeme do Švýcarska po malé silničce přes opuštěnou celnici a sedlo Foltrez . Do Martigny sjíždíme mezi vinicemi kolmým svahem. Dál nás čeká tradičně hnusná cesta (velký provoz) přes Sion a Visp do Brigu. Pěkná města díky silnému provozu opět nelákají k zastavení a prohlídce,aspoň nás ne. odle indicií se zdá, že Furkapsass je otevřen. Tedy nikde není značka, že by nebyl. Až kus za Brigem je jasné, že je otevřen jen pro převoz aut tunelem. Na nádraží zjišťujeme, že převoz nás a motorky stojí 19 švýcarských franků, tedy asi 400 Kč.Tulák se nevrací a cena není přemrštěná, tak se nevracíme a ráno pojedeme.Našli jsme si na spaní místo u řeky, postavili stan.Večer přišel nějaký chlápek nás upozornit, že se tu nemá spát a že může přijít velká vlna a smést nás.Fakt tu jsou kolem řeky varovné cedule.Přestěhovali jsme stan o kus výš a strávili jsme tu pěknou noc. Najeli jsme 396 km, celkem 8 088 km.
V úterý 15.května jsme už na cestě 26.den. Ráno byly opět 4 stupně, ale tady to člověk očekává. Prohlídli jsme si staré dřevěnice v Oberwaldu, nalodili se do vlaku, ve vagonu pro motorky a pěší jsme byli sami.Cesta trvala 25 minut a skoro pořád vedla tunelem. V Realpu jsme vlak opustili a sjeli do Andermatu. Odtud jsme vyrazili znovu na kopec do otevřeného sedla Oberalp. Je vysoké 2 044 metrů a je nejvyšší ze všech švýcarských sedel.Paráda, postupně se připojilo docela dost motorkářů, sem tam jsme potkali cyklistu a veterány-kabriolety.Kousek jsme popojeli i nadruhou stranu sedla, ale zase jsme se vrátili – tudy naše další putování letos nevede. Užili jsme si sníh a vrátili jsme se do Andermatu, protože dál jedeme do Luzernu souběžně s dálnicí a vlakem. Silnice se vine krásnou soutěskou a jsme na ní zase skoro sami. V Luzernu navštěvujeme naše kamarády. Dochvilní jsme díky hodnému Švýcarovi, který na dotaz, kudy máme jet,sedl do auta a na místo nás dovezl jako předjezdec. Naši kamarádi Jitka a Standa se právě vrátili z Vatikánu, kde je přijal papež coby rodiče Martina – nového člena Švýcarské gardy,a tak jsou plni dojmů. Najeto 78 km, celkem 8 166 km.
Ve středu vyjíždíme před dvanáctou a za chvíli navlékáme nepromoky. Jedeme po silnici č. 3 a vůbec se nám tu v oblasti velkých měst nelíbí – samý semafor, červená vlna, provoz, ani baráky nejsou tak pěkné jako ve Španělsku. Pokračujeme kolem jezer směrem na Chur, tam už to je lepší, střídavě prší a neprší,v silném lijavci jedme přes krásné hory a vjíždíme do Lichtenštejnska. My poněkolikáté, Bavošek poprvé. Ve Vaduzu je plno Indů, nové náměstí a nové sochy, jinak vše při starém. Pokračujeme do Rakouska, jedeme do Bludenz a dál na Innsbruck, nejdřív prší trochu, pak leje a se zvyšující se nadmořskou výškou sněží,na domech leží až 10 cm sněhu, na sólo motorce fakt paráda.Když máme vyjíždět do nějakého sedla a míjíme sypače, které radlicí odhrnují sníh, usuzujeme, že nebudeme riskovat (navíc se totiž stmívá) a vjíždíme na dálnici.Po jednom km následuje dlouhatánský tunel, na jeho konci chceme vyjet na normální silnici, to je zavřeno, tak kličkujeme a nakonec vyjíždíme bez placení tunelu. To jsme nechtěli a snad nebudeme někde u rakouské policie putovat na fotce :)
Místo pro spaní nikde není, všude jsou jen zasněžené svahy.Projíždíme Landeckem a u Imstu narážíme na směrovky do kempu. Kemp je sympatický, majitel je z nás pobavený, pořád leje, tak jsme se schovali do umývárny nádobí, já jsem tam navařila a v malé přestávce mezi deštěm Jirka postavil stan. V noci zase „chčilo a chčilo..“ Ujeli jsme 273 km, celkem už 8 439 km.
Ve čtvrtek 17. května ráno svítí slunko, v deset hodin je dvanáct stupňů, vyrážíme v jedenáct.Auta jezdí po dálnici, na normální silnici potkáváme jen motorkáře. Přes kopečky přijíždíme do Salzburgu, průjezd mimo dálnici není značen (nebo úplně blbě), takže se motáme a nakonec vyjíždíme na jih místo na východ, ale díky tomu jsme poznali krásná místa , kam bychom se jinak nedostali.Silnice do Lince docela ubíhá. Výjezd z Lince na České Budějovice mimo dálnici není značený, takže po marné snaze porušujeme zákon a vyjíždíme po dálnici. Ta brzo končí a následuje standardní známá cesta. Na české hranici jsme v osm večer.V Jindřichově Hradci jsem zmrzlá a ztuhlá, že ani nemůžu slézt z motorky. No ale zvládli jsme to a v deset večer dojeli do Řásné po 124 hodně mrazivých km z hranice. V půl druhé šel Jirka stavět stan, to už nefalšovaně mrzlo.Nejen tady, kdekomu v Čechách v tuhle noc zmrzly kvítka, zelenina nebo třeba meruňky. Ujeli jsme 619 km,celkem 9 058 km. Následující tři dny jsme strávili na srazu sovětských motocyklů, na vyjížďku jedeme radši v sajdě, zadní guma Bavoša je tak ojetá, že máme strach , jak dojedeme domů.V neděli míříme po 31 dnech domů, máme to 166 km.
Celkem jsme za 31 dní cesty ujeli 9 224 km s průměrnou spotřebou 5,68 litrů na km, spolykali 524 litrů benzínu. Za ubytování jsme zaplatili dohromady 50,50 euro, za autovlak 19 švýcarských franků. Jídlo nepočítáme, kupovali jsme jen to nejnutnější a určitě nás všechno jídlo dohromady stálo míň než doma.Cesta nás přišla celkem na 23 000 Kč.
Fotky ve Fotogalerii, zveřejněno v časopise Motoroute č. 6/2012 a č. 1/2013
Náhledy fotografií ze složky 2. Neznámé Španělsko,duben a květen 2012
