Jak to začalo

Začalo to v březnu v Myanmaru (dříve Barma) koupí trička za tři dolary. No a znáte to, aby se investice vyplatila, bylo třeba se s ní vydat na Route 66. Volba padla na Slovensko. HD nemáme a nemíníme pořizovat ani půjčovat. Ale věříme, že zdatný ruský motocykl značky Ural je více než důstojnou náhradou…

Pak stačilo si pročíst www.route66.sk, zjistit, kde začíná a končí, a vydat se na cestu.

Něco málo o Slovenské Route 66

Původně měla slovenská silnice I/66 jen 190 km, vedla ze Šahů na maďarské hranici do sedla Pusté Pole v Horehroní na hranici Banskobystrického a Prešovského kraje.

V srpnu 2015 vydalo Ministerstvo dopravy, výstavby a regionálního rozvoje SR rozhodnutí a přečíslovalo silnici I/67 na I/66. Tak byla „Sixty six“ prodloužená o úseky do Popradu a Tatranské Javoriny až na hranici do Polska, celkem na 247 km

Cesta, ktorá spája… tak píší Slováci. Spojuje tři státy, spojuje regiony turisticky známé i ty neznámé. Většinu úseků už jsme několikrát samostatně jeli, ale třeba v Krupině jsme nebyli nejmíň deset let a před tím taky nikdy...

A jedeme

Toulat se po slovenské Route 66 a jejím okolí se můžete týden nebo ji projet za 1 den.

My jsme ji absolvovali v rámci šestidenní výpravy za dva půldny. Na start jsme přijeli přes nádherné slovensko-polské pomezí, trvalo nám to na pohodu 2,5 dne. Ve čtvrtek 7.srpna v pravé poledne jsme vjeli u Tatranské Javoriny do Polska na kruháč, po něm se vrátili na Slovensko a tam našli začátek (oficiálně konec) Slovakia Route 66.

První úsek vede po krásné silnici. Vpravo koukáte na Belianské Tatry, vlevo v dálce se rýsuje pohoří Spišská Magura. Parkoviště jsou plná aut, na silnici jsme téměř sami. Na skok jsme si odbočili projet malebný Ždiar. Připadáte si tam trochu jako v Rakousku. O kus dál milovníci turistických lákadel mohou navštívit Bachledovu dolinu nebo se jít zchladit do Belianské jeskyně,vše je řádně označeno hnědými cedulemi..

Velké modré cedule jsou správně označeny číslem 66, malé žluté kolem silnice mají ještě označení staré. U první odbočky na Kežmarok, asi 25 km od startu, je krásné krmítko pro turisty, cyklistická stezka, pramen vody za silnicí, ohrada s divokými prasaty a odbočka na zajímavý kousek přírody. A pak už následuje pěkné městečko Spišská Belá. My jsme ji projeli a až na konci v místní části Strážky zastavili. Malebným bílým historickým stavbám jsme neodolali ( Kaštiel Mansion, Kostel sv.Anny a zvonica). 

Za pár kilometrů je Poprad. Náš kámoš se tam den předtím koupal se synem v termálních lázních, my jsme projeli obří průtrží mračen. Ovšem následující úsek do Vernáru nám to vynahradil. Po 15 km zmizela ze silnice auta a zbyli jsme jen my a krásná krajina, vpravo východní část Nízkých Tater s Královou horou kdesi na obzoru… Vesničky úplně jiné než v Tatrách, spíše zanedbané, ale milé. A pak přijedete do Vernárské tiesňavy, významného místa, kde probíhaly na podzim1944 velké boje. Loni tam byl partyzánům odhalen pomník. V tomto místě opouštíte Spiš a vjíždíte do Horehroní, podle nás nejhezčího úseku celé trasy. Odbočit si můžete do Slovenského ráje, navštívit nedalekou Dobšinskou ledovou jeskyni. Nebo pokračovat dál po pěkné, přitom liduprázdné silnici.

Krásu Horehroní nelze popsat slovy, zvláště při krásném počasí. Je to ukázka světa, který často hledáte na Balkáně nebo v odlehlých částech Alp.

Před Telgártem (za komunistů Švermovo) se nedá nezastavit u Chmarošského viaduktu. Je vysoký 113 metrů, má 9 otvorů a je zážitek na něm pozorovat vláček nebo drezinu, jak se podařilo nám.

A pak už následuje Telgárt a v něm první restaurace s ubytováním, hlásící se k Route 66 : Horehronská Kúria. Čepují tam Kozla, takže se budete cítit jako doma …

Za Telgártem čekají další perly : prameny řeky Hron, meandry horního toku Hronu, malebná příroda a zapadlé vesničky. V jedné z nich si můžete zazpívat „To ta Hel´pa, ale tady ten kouzelný úsek pomalu končí. Nízké Tatry vpravo vás ale budou stále doprovázet. Ti z vás, kdo to berou jako delší dovolenou, si mohou odskočit ještě před Helpou do Slovenského krasu nebo do Hnúšti na nejlepší slovenskou zmrzlinu. Nebo do Šumiace podívat se na unikátní sbírku zvonků místní rodinky. Byli jsme tam před lety a doporučujeme. Šipka vás navede.

My jsme nikam neodskakovali. Pečlivě jsme sledovali tachometr a připravovali se, až ukáže 66 000 km. Symbolicky na Route 66. Pokud se ušklíbáte, že to není moc kilometrů, tak vězte, že 66 000 kilometrů na Uralu je asi totéž jako 200 000 km na neúplné motorce. Pro toho, kdo neví : Neúplné motocykly mají jen dvě kola.

A pak vidíte v dálce komín, to začíná průmyslová část - Brezno, Podbrezová... Milovníci starých železnic, co tam ještě nebyli, mohou odbočit 9 km do Čierného Balogu.-

Za Podbrezovou je povinná zastávka. Ve vesnici Lopej je centrála SK Route 66. Prodejna se suvenýry, zadarmo mapa s obrázky a zajímavostmi, restaurace, ubytování, a zřejmě vždy nějací motorkáři. Dva nás dokonce znali a pochopili, že jedeme do Badína.

Ano, tam jsme měli naplánovaný nocleh, vlastně tři, protože o víkendu se tam konal Slovenský sraz sovětských motocyklů. 

Předtím jsme projeli Banskou Bystricí, přes ni a do Zvolena vede Route 66 po dálnici. Na rozdíl od té americké je to jen 20 km. Z ní se dá sjet na normální silnici a podívat se do Hronseku na dřevěný evangelický kostel, památku UNESCO. My jsme odbočili na opačnou stranu, vyjeli na kraj lesa nad Badín. V noci se nám někdo dobýval do motorky, vyhnala jsem Jirku do noci a ejhle, byla to liška. Drzá, kousla ho do nohy, bohudík má tvrdou kůži (Jirka), tak ji liška neprokousla.

Jedeme dál přímo na jih

Po dálnici před Zvolen, pak odbočit do města a projet si centrum Zvolena kolem dvou hradů, to je další etapa.

Jižně od Zvolena jsme jeli poprvé. Zase jsme si chválili volbu z cíle na start – po pravé straně koukáte na Šťiavnické hory, vlevo je to taky pěkný. Žádní lidi a auta, vesnice jak v Banátu či v našem mládí. Až na plastová okna, vypadá to na nějaké dotace. Kopce jsou stále nižší. Odbočit můžete třeba do Bzoviku s opevněným klášterem, ušetříte za cestu do Skotska nebo Irska a jejich „abbeys“.

Město Krupina nás mile překvapilo. Malé, ale pěkné. Kdybychom tu nebyli, netušili bychom, že je to jedno ze tří nejstarších slovenských měst, ani že se tu narodil Andrej Sládkovič, kterého si možná vy starší pamatujete z maturitní otázky Slovenští básníci 19. století. 

Pomalu sjíždíme do rovin a do chudšího kraje. Už na rovině stojí Kúpele a kúpalisko Dudince, úplně jiný svět než ten okolo. Blíží se konec cesty a nás zastavují policajti.

„Nezlobte se, že vás stavíme, my si chceme prohlédnout ten motocykl“. Není nad upřímnost. Přidali se další účastníci provozu a byla z toho milá půlhodinka v děsivém vedru na předměstí města Šahy.

Přejedete řeku Ipeĺ, projedete přes centrum a vidíte Route 77. Jo, jste na hranici, tady pro vás či nás končí SK Route 66 a začíná maďarská Route 77. Další výzva,když je tak hezky označená.

Dojeli jsme zase v pravé poledne.

Zážitky nemusí být pěkné, hlavně když jsou silné

Toto pořekadlo jsme převzali od kamaráda Petra Hošťálka, asi nejstaršího žijícího a aktivního motocestovatele u nás. Plně se naplnilo při zpáteční cestě do Badína. Co se nám přihodilo, se můžete dozvědět na www. mototrempi.cz.

Ale zpátky k ROUTE 66. Náš ruský tachometr ukázal, že jsme ujeli přesně 250 km, odbočku do Badína jsme poctivě odečetli. Začínali jsme ve výšce cca 1 000 metrů nad mořem a skončili ve 136 metrech. Celá Route 66 byla nejen silným, ale opravdu pěkným zážitkem a všem vám znovu doporučujeme, abyste si ji třeba v rámci některé cesty na Slovensko projeli.