Část 1. - Z Brna za Moskvu, 3.-6.června 2017, 2364 km.

Na ruskou hranici, 1423 km

Nejkratší a nejrychlejší cesta do Moskvy vede přes Polsko a Bělorusko. Aby se nemuselo vyřizovat běloruské vízum, jezdí se přes Polsko,Litvu a Lotyšsko.

Do Ostravy nás doprovodil kamarád Zdeněk, dál jsme jeli sami. Ne tak úplně, míjeli jsme se s desítkami Harleyů s finskou SPZ, vraceli se ze srazu HD z Pasohlávek.

Z Varšavy jezdíme do Augustova pěknou krajinou jižně od Mazurských jezer, spáváme za městem Lomža. Z Augustowa jsme jeli pralesem a přes krásný Augustowský kanál do Vilniusu. Cestou nás potěšilo, že konečně do Litvy (následně i do Lotyšska) už neexistuje hraniční kontrola. Peníze také nejsou třeba měnit, platí se tam eury.

12 km za Vilniusem je jeden ze středů Evropy. Opustili jsme tam západní Evropu a zamířili na pár dní do Evropy východní.

V Zarasai jsme na parkovišti poprvé potkali ruské kamiony. To jsme ještě netušili, že jich celkem budou stovky, možná i nějaký tisíc.

V Rezekne jsme poprvé viděli směrovku do Moskvy. Kousek před ruskou hranicí jsme se za městem Ludza utábořili. Zatím jsme jeli pěknými a nám známými místy. To ráno skončilo.

Ruská hranice

U Lotyšů jsme projeli rychle, před ruskou stranou hranice jako vždy byla fronta. Chlapík v uniformě nás poslal,ať frontu předjedeme. U okénka  odbavení nás zablokoval zájezd francouzských důchodců v obytňácích. Po 1,5 hodině jsme stanuli na ruské půdě.

První ruské kilometry

Zima a déšť, to byl první den v Rusku. Nezahřála nás ani skutečnost, že benzín tu mají jen za 16 korun. Podle Rusů ještě nikdy tak drahý nebyl. 

 První město na trase je daleko a jmenuje se Veliki Luki. Cedule hlásá, že je to Město vojenské slávy. Na přelomu let 1942 a 1943 tu bojovalo 100 000 Rusů (dnešní počet obyvatel) a 20 000 Němců. Výsledek: 30 000 mrtvých Rusů, 17 000 mrtvých Němců, 3 000 německých zajatců. Je co slavit ?

V dešti nás spíše zajímá, kde tu mají banku. Musí se jet asi 2 km po silnici lemované omšelými domy, skladišti a pneuservisy do centra. Tam je prospekt (ulice) Lenina jako v každém ruském městě a skoro jediná neomšelá budova je Sberbank. Bez poplatku jsme vyměnili 200 dolarů. Rubl je dnes 40 haléřů. Kde jsou ty (komunistické) časy, kdy se za rubl platilo 10 korun. Jsou pryč a jsme za to rádi.

Nejen město, ale i lidi nám přišli smutní a šediví. Rádi jsme vypadli a jeli do podmáčených lesů hledat suché místo na spaní.

Zabočili jsme podle šipky kempink,odbočili do lesa doprava k jezeru a u stříšky postavili stan. Aspoň na nás při vaření nepršelo.

Ráno začal 4.den a přišel borec s ceníkem s tím, že máme zaplatit 500 rublů.

Za co? Tamhle prý je kadibudka a hadice vyvěrající ze smetiště je voda. Když prý nezaplatíme, bude to muset platit on, šéf nás  viděl. Při placení jsme zjistili, že mladík nikdy neslyšel o zemi jménem Česká republika.

Na benzínce jsme potkali německého důchodce na BMW 650. Jeho železné kufry a zelené vaky vypadaly, že pamatují bitvu u Stalingradu.                         Za devět dní má scuk       s kámoši v Kyrgyzstánu a pak jedou společně na Bajkal. 

"My všichni milujeme své město Zubcov", hlásá nadpis na paneláku. Za tímto městem skončila tajga ,občas se objevila podmáčená louka, začalo tu být trochu živěji na silnici. 100 km před Moskvou se ze silnice stala dálnice s minimálním provozem. Hlavními účastníky provozu byly motocykly jedoucí v protisměru. Češi a Poláci se vraceli ze srazu Nočních vlků,  který se o víkendu konal v Moskvě. Dost nás to množství udivilo.

Po 50 km jízdy po dálnici jsme odbočili na "severní obchvat" Moskvy. Města Klin a Dmitrov byla totálně ucpaná, předjížděli jsme, kde se dalo. Dál to bylo klidnější. Poprvé jsme nakoupili v obchodě u rakety, která poctivě složila v armádě 48 let. Poprvé jsme se dozvěděli, že jsme "molodci",poprvé jsme byli vyfoceni na mobil. Lidi už tu nebyli tak zasmušilí jako den předtím.

S Moskvou za zády jsme pokračovali na východ. Po 50 km nás čekala mnohakilometrová fronta u semaforu. Práce na silnici. Celá řada se předjet nedala, tak jsme se kus vrátili a našli si suché místečko na kraji chatové osady. Ráno přijel na kole správce areálu a začal nám nadávat : "Tady se nesmí stanovat". "Promiňte, za hodinu odjedeme". "Odkud jste ? Iz Čechii? Znaju, českoruská družba, molodci, nespěchejte, nic se neděje..." Podal nám ruku a sdělil : "U vás je dobře. Rusko je bědnoje. Naši politici kradou. Putin ne, ale ti pod ním."

Místo včerejší zácpy jsme v devět ráno ostudné místo projeli plynule. Ale to už patří do druhé části reportáže - Od Moskvy za Ural.

 Část 2 : Od Moskvy na Ural, 7.-9.června 2017

1.část končila po  2 364 kilometrech od Brna za moskvou. 2.část cestopisu popisuje nepříliš zajímavou cestu na Ural. Proto ji doplňují informace o městech, kterými jsme jeli nebo která jsme míjeli.

Všechny dny jsou podobné : Silnice, kamiony, nudné okolí. Jenom tráva, břízy. Před Nižnim Novgorodem nás potěšila benzínka s WIFI.

Nižnij Novgorod, starobylé město s prý pěkným kremlem (s malým "k" to znamená pevnost) ze 16.století, odkud je výhled na soutok řek Oka a Volha, si ze školy pamatujeme jako město Gorkij. Tak se jmenovalo v letech 1932-1990. Ve spolupráci s Fordem tu byla v 30.letech vybudována automobilka GAZ. Taky se tu kompletovala letadla MIG a Jakovlev.

Za 2.světové války to bylo nejbombardovanější město na světě : mezi roky 1941 a 1943 absolvovalo 43 náletů s 33 394 bombami. Zahynulo při tom  jen 457 lidí. Jak jsme přečetli, tak předáváme ...Po válce do roku 1991 bylo město uzavřené pro cizince. V letech 1980-1986 tu byl ve vyhnanství Sacharov. Příští rok se tu bude konat (také) mistrovství světa ve fotbale.  .

Náš pokus navštívit toto město skončil v obrovské zácpě na předměstí. Pokračovat přískoky po hnusné silnici do centra tohoto 5.největšího ruského města (1,266 mil.obyvatel) se nám nechtělo.  

Několikrát za den jsme projeli malá, ale totálně ucpaná města. Co tu vlastně pohledáváme, 3 000 km od domova? Stejně daleko je to do Algercias, kolik krásných míst člověk projede, pak ho čeká Portugalsko nebo Maroko. 3 000 km je to do Murmansku čarokrásnou Karélií nebo do severního Norska. Taky do Batumi, kde začíná pěkná Gruzie. A co čeká nás ? Další tisíce kilometrů mezi kamiony ? V Evropě jezdíme po nejmenších silničkách a tady ... Poprvé přemýšlíme o tom, zda cesta dál za to stojí.

Pochmurná nálada nás vždy opouští večer a ráno při táboření. Vždy jsme našli pěkné místečko, pochutnáváme si většinou na večeři z našich zásob i ruských nákupů. Jídlo tu mají fakt dobré.

Zpestřením na této jednotvárné cestě byl vjezd do republiky Tatarstán.Zrovna nepršelo, nepršelo, ale bylo jen 14,5 stupně. Dokonce dočasně ubyly kamiony, pak se zase odkudsi vynořily. Hlavní město Tatarstánu je  starobylá Kazaň,založená roku 1005.. Patřila do Zlaté hordy, v 16. století byla dobyta Ivanem Hrozným, od té doby je Tatarstán součástí Ruska. Přes všechny pokusy kulturních křesťanů zlikvidovat původní obyvatelstvo je zde stále 50 procent muslimů. V srpnu 1918 ovládli Kazaň českoslovenští legionáři, kteří bojovali proti bolševikům a potřebovali se dostat domů. Přímo je to 6,5 dne, přes Vladivostok jim to trvalo přes dva roky. 

V Kazani jsme si uvědomili znovu, co znamená Rusko. Studovali tu L.N.Tolstoj a Lenin. Ten se narodil prý nedaleko odtud. Směrovka do jeho rodného Uljanovsku (původně Simbirska) ukázala 200 km. Nedaleko = cesta z Brna do Prahy. Napadá nás - co tu pohledávali Napoleon a Hitler ? Ty obrovské rozlohy, na jejichž začátku se nacházíme, v životě nemohli dobýt...

 Vlevo je Kazaň. Červený  flíček je Tatarstán.

Velká města leží u velkých řek. Další velká řeka se jmenuje Kama. Přejíždíme ji a vítá nás nápis : "Kamo, tvá energie slouží vlasti". Obrovská elektrárna a za ní začíná město,o kterém jsme nikdy neslyšeli. Naberežnyje Černy, v letech 1982-88 se město jmenovalo Brežněv. Má jen půl milionu obyvatel,proto jsem si řekli, že pojedeme do centra. Taky proto, že tu mají muzeum s pěkným názvem . " Muzeum historie a bojové slávy automobilových vojsk". Město je ale významné tím, že se tu vyrábějí automobily KAMAZ, naši nejčastější parťáci na této cestě. Do centra jsme jeli asi 15 km ošklivým předměstím plným servisů zejména značky KAMAZ,  pneuservisů a dalších nepěkných budov. Uprostřed aut a smradu a dýmu jsme dojeli k ceduli : Centrum,Kamaz 6 km rovně, Ufa doprava. Po absolvování nekonečně dlouhé fronty k semaforu, která se nedala předjet, jsme odbočili doprava. 

Za Kazaní jsme si koupili pivo s poetickým názvem "Široká duše". Pro info : 1,5 litru za 120 rublů (48 Kč). Řidič kamionu, typický Tatar, nám popřál štastnou cestu. Říkám : "Spasibo". On, že to je špatně, že musím říct po tatarsku : "Rechmet".

Za Tatarstánem je republika Baškorstán. Taky tady žijí napůl Rusové a napů Tataři s Baškiry ( vypadají stejně a taky jsou muslimové). Obě tyto "republiky" mají svůj jazyk, takže i názvy měst jsou dvojjazyčné. Jeli jsme tu ráno, to nejezdí tolik kamiony a cesta je příjemná, i krajina kolem se zlepšila a nepršelo. 

Od začátku Ruska jsme se snažili koupit mapu sibiřské části Ruska. Marně, na benzínkách vedli maximálně mapu města a přilehlé oblasti. Rozhodli jsme se, že zajedeme do Ufy a koupíme mapu  v knihkupectví. Jsme nepoučitelní, Ufa (zal. 1574) má 1,1 milionu obyvatel :-) Nalákala nás hlavně prázdná tříproudová silnice vedoucí do města.

Ta se brzy změnila v ucpanou rozbitou silnici se semafory, kde auta jedou, spíš stojí, v několika řadách. Vjeli jsme na kraj centra. Ovšem nikdo tady netušil, kde je knihkupectví. Bylo nám doporučeno dál nejet, protože centrum je rozkopané a plné objížděk a v tom silném provozu by to těžko zvládla i navigace. Jsme asi jediní v Rusku, kdo jezdí bez ní. Hodný pán (Rus) nám v kanclu vytiskl, jak se máme z toho bludiště dostat ven. Směrovky totiž zmizely už  před Ufou. A tak nám bylo odepřeno vidět mohutný Rusko-baškirský monument přátelství, postavený roku 1965 k oslavě 400. výročí dobrovolného vstupu Baškorstánu do Ruské říše.

Ufu (podobně jako předchozí města) dobyli v létě 1918 českoslovenští legionáři. My jsme sem jeli 6 dní, oni se vraceli domů dva roky.  

Cesta z Ufy na Ural byla zoufalá. Kamiony, déšť, zima, zácpy. Po 60 km se krajina začala zvedat, začínalo pohoří Ural. To už lilo a byla mlha. Občas jel nějaký kamion do kopce dvacítkou a za ním se táhla fronta. Předjíždět v mlze a mokru bylo dost nebezpečné. A to jsme se sem tak těšili !

Pohoří Ural se táhne od severu k jihu dlouhých 2 500 km, nejvyšší vrchol má jen 1895 metrů. Tady v jižní části to spíš něco jako Šumava, aspoň podle toho, co občas vidíme. Ve východní části je město Zlatoust, spíš městečko, nemá ani 200 000 obyvatel :-).Už v roce 1754 tu vznikly velké železárny a fungují dodnes. Takže po celé trase se prodávají jejich výrobky - nože a nádoby na pálení vodky, možná by se v nich dalo i zavařovat .

Sucháč i další cestovatelé píší o tom, jak nenašli nebo přejeli monument stojící na hranici Evropy a Asie. Takže informace pro všechny následovníky : Je na konci parkoviště za odbočkou  do Zlatoustu, přímo u ukazatele vzdálenosti od Moskvy : 1 756 km. I když je veliký, Jirka ho taky neviděl. Někdy se prostě spolujezdec hodí.

Jak je vidět z fotky,pozdě odpoledne déšť ustal, my jsme sjeli z hor a na východní straně Uralu našli vápencovou jižní stráň. Spali jsme jako na Pálavě mezi hlaváčky, velikými sasankami, jaké mám doma na zahrádce, a modřenci.

Tady také končí 2.část reportáže, v daleké Asii 4 002 km od domova. Projeli jsme tři časová pásma. Ve třetí části se dozvíte, jak vypadá Sibiř od Uralu do Irkutsku. Prozradím, úplně jinak, než si většina z vás asi myslí.

3.část : 8.-10.den, 10.-12.června 2017,od Uralu do Novosibirsku, 1849 km

První den na Sibiři vstáváme v 8,15, jako obvykle. Včera by to ještě bylo v 6,15.  S posunem času problémy nemáme. V devět jsme sbalení a vyjíždíme. Kamiony jezdily celou noc, ráno asi mají bezpečnostní přestávku a nám se jede líp. Blízko za Uralem je první sibiřské město, milionový Čeljabinsk. Objíždíme ho velkým severním obloukem. Je tam hezká krajina a žádný provoz. V Čeljabinsku se za války vyráběly tanky T 34 a raketomety Kaťuša. Žádný nepřátelský bombardér neměl šanci tak daleko doletět. Město absolvovalo havárii v jaderné elektrárně v roce 1957, katastrofa se tutlala. Poslední  slávu městu přinesl obrovský meteorit o průměru až 17 metrů, který přistál nedaleko 15.2.2013. Nedaleko Čeljabinska je nejjedovatější místo na světě - jezero smrti Karačaj. Strávíte u něho 5 minut a budete tak ozářeni, že umřete.

Cestou do Omsku je třeba objet výběžek Kazachstánu krajinou stepí a bezodtokových jezer. Kolem silnice je vše rozmáčené nebo zaplavené, prší v Kurganu,v Makušinu i v Omsku. Konečně se nám podařilo koupit podrobný autoatlas Ruska a přilehlých zemí. 

Jágrův Omsk je má 1,14 mil.obyvatel a říká se mu Západní brána Sibiře. Jako všechna města začíná Omsk nepěknými fabrikami a neskutečným množstvím autoservisů a samozřejmě aut. Kam proboha o víkendu všichni jedou ? Chtěli jsme si tu dát kafe, ale nebylo pár kilometrů kde. Před prodejnou BMW jsme odbočili na Novosibirsk do klidnější oblasti rodinných domků. Během nákupu v Produktech jsme si posunuli hodinky (+4) a Jirka zjistil, že nám tečou vidle. Domorodec nám nabídl, ať jdeme spát k němu, je neděle, nikdo nám to neopraví. Cesta vedla neuvěřitelně rozbahněnou děravou cestou, tak jsme se na to vykašlali. Vedla mezi novostavbami domů satelitního městečka, zde říkají prigorodku. Jezdí po ní nová pěkná auta.

Nedaleko jsme si našli březový hájek s loučkou pro stan. To už jsme věděli z SMS, že tekoucí vidlice ničemu nevadí, máme tam dát hadr, aby to neteklo na Jirku a řešit až doma. Po osmi dnech jsme nejeli až do večera a dali si trochu odpočinku. Poprvé jsme byli v sandálech, sušili věci, pili točené pivo, co nám dali v obchodě do petky. Spát jsme šli s tím, že ráno to otočíme do Kazachstánu, prostě na Bajkal nepojedeme.

Ráno svítilo sluníčko a vše bylo jinak, jedeme dál na východ. Byl to zatím nejkrásnější den. Překonali jsme  Barabinskou step, co se rozkládá mezi veletoky Irtyšem (ten jsme přejeli v Omsku) a Obem, nad námi byla modrá obloha s naducanými bílými mráčky.  Začala nová etapa cesty - příjemná a radostná.

 Na rozdíl od většiny sibiřských měst,  založených okolo pevností v  18.století,  Novosibirsk byl založen   až  v roce 1893 při stavbě  Transsibiřské magistrály, se kterou   jedeme souběžně od Omsku a  povíme  o ní víc později.

Obrovské město jsme si prohlédli ze severního obchvatu. Přání spát na břehu Obu se nepodařilo splnit. Byl tam sice areál s chatkami, stan si ale máme postavit za plotem. Jenže tam všude byli poprvé za celou cestu tak velcí a krvežízniví komáři, co lezli kousat i pod přilbu, že jsme zbaběle zdrhli pár kilometrů od řeky. Nejdřív jsme ale pokecali s lidmi, co sem přijeli v krásně renovované Volze z roku 1960  z Altaje na dovolenou.

Za sebou jsme v Novosibirsku měli 5 838 km.

Část 4. - Z Novosibirsku do Irkutsku, 11.-14.den, 13.-16.6.2017 

Ráno jsme pokračovali dál na východ. Zdálo se nám, že je krajina trochu rozmanitější než dosud a že ubylo kamionů, přibyly občas jehličnaté stromy a je tu více řek a říček než předtím. Přibyla auta s pravostranným řízením, ale pozor- žádné šunky, prostě pěkná lehce ojetá auta z Japonska.

Také se změnil náš postoj k vzdálenostem, 300 kilometrů je pro nás nedaleko.  Velkým bonusem tohoto skoro 2 000 km dlouhého úseku byla setkání s cestovateli z netradičních zemí.

Už od Omsku jsme jeli souběžně s Transsibiřskou magistrálou, o které si napíšeme později. 

Před Kemerovem jsme vjeli do oblasti Kuzbas, největší uhelné pánve Ruska. 

Kemerovo má "jen" cca  549 000 obyvatel a my jsme tam zajeli. Bylo založeno až v roce 1918,má široké ulice a nevládne tu chaos. Hned na kraji je obchodní centrum typu Olympie v Brně, v ulicích se spoustou semaforů jezdí mezi velkými opravenými domy velká auta, často typu SUV, všude jsou parky. Kolem města je kruh z dřevěných rodinných domků a v dalším okruží se staví prigorodky. To je stejné ve všech větších městech.

V malém Mariinsku jsme si užili nejhezčí soubor dřevěných domků připomínajících Mrazíka. Před nimi stála auta, každý domek (pokud nebyl už opuštěný, ty se rozpadají) měl satelit a často bílá plastová okna.

Další průmyslové město Ačinsk bylo odpudivé už  z dálky. Komíny stály přímo na kraji města, také obrovská doutnající halda. Poprvé tu vzduch smrděl. 

V Krasnojarsku, posledním milionovém městě, jsme se ocitli přesně uprostřed bývalého  Sovětského svazu - 5000 km na východ i na západ  je nejbližší hranice.

Přejeli jsme další ze sibiřských velikánů - řeku Jenisej a dojeli do města Kansk. Hned u cedule je nepřehlédnutelná velká vojenská vrtulníková  základna.

Nejprve jsme u nádraží hledali pomník československým legionářům. Nikdo o něm (ani o legionářích) nevěděl.

Dodatečně jsme zjistili, že pomník je pouze virtuální. Nová doba. Na náměstí jsme však našli zajímavější pomník. Pilotům, kteří zahynuli, aby v roce 1986 zachránili svět před důsledky černobylské havárie. Na hořící   jadernou elektrárnu vrhali ze svých helikoptér beton. Člověka napadne leccos, třeba jestli tušili, že tohle opravdu nemohou přežít...

Ještě zajímavější byla tři setkání. Rusů jsme dosud na mašinách potkali několik, většinou jeli ve dvou. Čechy nebo Němce, které jsme očekávali, žádné. Při focení u nás zastavil britský pár na Apriliích, měli za sebou už 11 000 km, jeli do Vladivostoku a zpátky do Moskvy vlakem.  

Další byl americký učitel v důchodu, co se na Suzuki V Strom vydal z Petěrburgu domů přes Vladivostok. Navigace mu nefungovala, mapu neměl, jen papír s dlouhou čárou a asi 10 městy napsanými   v nesmyslném přepisu azbuky do latinky, který prý nepochopil žádný Rus. Mapu nesehnal. Za Uralem zmizely ukazatele v latince a chudák nevěděl, kde je.     Pomohli jsme mu s přepisem do azbuky a s mapou a udělali mu tím velkou radost.

Další důchodce byl Japonec na německé motorce,samozřejmě BMW. Jel v protisměru na cestu kolem světa, kupodivu měl v plánu i naši republiku. S ničím neměl problém a z Ruska byl opravdu nadšený.

Počasí nám přálo a my v pohodě dojeli ve středu 14.června do Irkutsku. Také toto město je nevelké ( 649 000 obyvatel), ale opravdu pěkné Zastavili jsme na parkovišti upraveného betonového nábřeží u řeky Angary a vydali se na průzkum města.  

V 17.století při objevování Sibiře hrály hlavní roli řeky. Po Angaře sem připlul v roce 1652 se skupinou kozáků Ivan Pochabov a postavil tu zimoviště, kde se obchodovalo se zlatem a kožešinami. V roce 1661 tu postavil pevnost a za 27 let už dostal Irkutsk městská práva. Za to má na nábřeží Pochlebov velkou sochu v uniformě a se zbraní v ruce, kolem které sviští moderní auta.

Mají tu obrovské upravené náměstí,kolem kterého jsou budovy univerzit a taky hotel Angara, vše sice v socialistickém duchu, ale opravené a čisté. Taky pravoslavné kostely zářící zlatem a čerstvou omítkou a houfy japonských turistů.

Ale dýchá tu historie. Po nepovedené revoluci proti autokratickému carovi sem přicházeli od roku 1826 do vyhnanství děkabristé. Jednalo se o elitu národa a   díky jim začalo zlaté období města. Se svým mužem knížetem Trubeckým sem dobrovolně šla  jeho žena s dětmi. Dodnes prý na Sibiři symbolizuje věrnost a oddanost. Pak přišly i další ženy a na jejich památku je tu další pomník.

Třetí příběh je spojen se sochou admirála Kolčaka, který sem v letech 1917 a 1920 odcestoval po Transsibiřské magistrále kontrolované čs. legiemi, aby bojoval proti bolševikům. Byl poražen, odsouzen a popraven. O tom, že bolševici stále přežívají, svědčí to, že jeho památník byl mnohokrát poničen.

Z Irkutsku můžete jet k Bajkalu do turistického centra plného atrakcí a lidí jménem Listvjanka, případně si o 150 km dál vystát dlouhou frontu aut na trajekt na ostrov Olchon. Nebo můžete jet na jižní stranu jezera, kde nic není (podle slečny z Informací). Tam z cizinců nejezdí skoro nikdo, tak jsme se tam vydali my. 

V bouřce a průtrži jsme absolvovali krásný horský úsek  přes  jižní výběžek pohoří Sajany a pa k jsme ho viděli. 

Bajkal, nejstarší, největší a nejhlubší jezero na světě. 

Přijeli za tebou molodci       z Brna, jak nám všichni říkají.

Za sebou jsme měli 14 dnů každodenní jízdy a 7 946 km.

Část 5.- Bajkal a cesta do Kazachstánu 

15.den jsme si dali odpočinkový. Další den jsme vyrazili k mongolské hranici do pohoří Sajany, na noc jsme se vrátili k jezeru. Pak jsme putovali, částečně stejnou cestou, 5 dní do Kazachstánu. O tom všem je tato část našeho povídání.

V základní škole nás učili, že tatíček Bajkal měl 336 synů a jednu dceru. Synové - to jsou řeky a říčky, co ho napájejí. Prý jich stále ubývá - i na východní Sibiři je sucho a říčky vysychají. Dcera Angara byla dívka divoká. Zamilovala se do bohatýra Jeniseje a tátovi za ním utekla. Je to jediná řeka, která z Bajkalu vytéká a se kterou jsme se seznámili v Irkutsku.

Co je tedy Bajkal ? Největší a nejstarší jezero na světě.

Má 31 500 km2, stejně jako Belgie, je hluboké až 1637 metrů a obsahuje 1/5 celosvětových zásob sladké vody. Také je neuvěřitelně čisté, prý je jeho voda pitná.

Z Irkutsku jsme jeli krásnými horami (Sajany) po pěkné nové silnici, bohužel v bouřce. Pak jsme vyjeli z lesa a hluboko pod námi bylo - jezero (nebo moře?) Bajkal. První pocit bylo zklamání - pod námi vlak a velké,převážně nákladové nádraží, žádné pěkné pobřeží. Nechtěli jsme do turistické části, tak to máme za to .

Na břehu Bajkalu

Sjeli jsme do Kultuku a vydali se hledat pomník legionářům. V bouřce jsme ho našli. Nějaký bolševik odborně uřezal hlavu soše vojáka.

Po průjezdu městečkem Sljudanka jsme pokračovali směrem na Čitu, podjeli po blátivé cestě Transsibiřskou magistrálu a byli konečně na břehu jezera. Na místě s výhledem na jezero jsme postavili stan a hned dostali pozvání na večeři od Leny a Vladimíra,co tu tábořili.

Prý máme štěstí, v létě tu bývá tolik lidí, že se místo pro stan těžce hledá.

U kafíčka jsme. O nás hodně víte, zajímavější je, jak dnes žijí ruští manželé na Sibiři.

Mají oba 48 let, jednoho syna, co je hercem v Krasnojarsku a miluje fotbal a FC Barcelonu. Mají  velký byt - 90 m2 . Přijeli sem na 2 dny a jednu noc, toto místo mají u Bajkalu nejraději a jsou tu několikrát do roka, sami nebo s přáteli. Mají to kousek, jen 200 km.

Lena dělá celý život u ruských drah, vyplňuje papíry na nákladovém nádraží ve 12 hodinových směnách. Vladimír dělá v továrně asi dělníka a vůbec nepije alkohol.

Jsou zcestovalí, v zimě jezdí pravidelně do Vietnamu,Thajska, Izraele či Turecka.  Desetidenní zájezd pro dva kompletně s plnou penzí stojí JEN 100 000 rublů, to je 40 000 korun V Evropě nebyli, tam je pro ně draho. Vladimír zná Gotta (doma má desky) a Švejka. 

Dozvěděli jsme se také, na co se Rusové nejraději dívají : na vodu, na oheň a na to, jak ostatní pracují.

U ohně na břehu Bajkalu jsme seděli dlouho, jedli bajkalskou rybu, šašlyk a kromě Vladimíra popíjeli vodku. Tak jsme si to představovali. Jen kromě neustálého harašení Transsibiřské magistrály za námi. Ale tato velkolepá stavba sem patří.

Ráno jsme posnídali boršč, vlastně i obědvali a večeřeli, protože noví přátelé odpoledne odjížděli a Lena ho kvůli nám navařila na ohni plný kotel.

Dopoledne jsme strávili pěší procházkou kolem jezera, mezi tratí a vodou jsou samá tábořiště a neuvěřitelný nepořádek. Domácí i my nechápeme, proč lidi, když si přivezou jídlo autem, nemohou obaly zase odvézt. Příjemnější bylo pozorovat tuleně, Jirka se vykoupal v ledové křišťálově čisté vodě.

Odpoledne jsme se s těmito dobrými lidmi rozloučili  a seděli pak u ohně sami.

16. den jsme se projeli asi třicet km po břehu do Bajkalsku a pak se vydali k mongolské hranici do pohoří Sajany.  Byl to krásný výlet Tunkinskou dolinou pod třítisícové vrcholy Sajan. V letovisku Aršan se nám líbil dacan-buddhistický klášter.

Na noc jsme se vrátili k Bajkalu, naposledy si ho užít s rybáři a tuleni. Taky s mladým učitelem ze Pskova. To je na hranicích Lotyšska.

Jel sem stopem 8 dní, výhradně osobáky.

Cesta do Kazachstánu

Čekaly nás 2 000 km stejnou cestou, jako jsme jeli sem. V Krasnojarsku jsme v krásném servisu BMW nechali vyměnit olej (cena 2 600 Kč), zajeli si tentokrát do centra Ačinsku, kde nás šokovala velká fotka Stalina na autobusové zastávce (taky generálů Koněva, Žukova a dalších). 

20.den jsme projeli hornickým  Kemerovem na jih k řece Tom, kde jsme měli sraz s kamarádem Lukášem v komplexu Lukomorje. Půlden čekání jsme strávili koupáním a praním v řece.

V šest večer přijelo osm bavoráků - Petr vedoucí a 7 účastníků motorkářského zájezdu do Vladivostoku (zpátky do Moskvy vlakem). Společně jsme povečeřeli, většina byla tak unavená, že šla spát, v šesti jsme kecali v hospodě u piva, poprvé za celou naši cestu. Oni spali v opravdu pěkných pokojích, my ve stanu před hotelem.

Ráno zájezd jel na východ, my na západ.

Novosibirsk a Transsibiřská magistrála

V Novosibirsku jsme se tentokrát zdrželi na upravené kolonádě na břehu Obu. U sochy cara Alexandra 2. se postupně fotili různí novomanželé. Alexandr 2. měl velké přání - propojit celou ruskou říši železnicí. Zlí jazykové tvrdí, že kvůli penězům na tuto stavbu prodal Amíkům Aljašku. Stavba 9 288 metrů dlouhé trati těžce prostupnou divočinou (některé menší úseky byl hotové předtím) začala v roce 1891 a trvala 26 let. 

Sem na břeh Obu dorazili stavitelé železnice 30.dubna 1893 a založili tu město Novosibirsk. Také oni tu mají památník.

Z Novosibirsku na kazašskou hranici

Naše trasa na hranici za Rubcovskem měřila přes 700 km. Podél železnice, po níž jel před lety do střední Asie náš syn. Nejdříve kolem Obu s místy k rekreaci. Před městem Barnaul jsme přijeli do Altajského kraje. Možnost odbočit do pohoří Altaj k mongolské hranici (cca 300 km tam a pak zas zpátky) jsme nevyužili, čekala nás ještě dlouhá cesta. Možná jsme udělali chybu, ale nevěděli jsme, co nás čeká .

Pak už to byla rovina, step střídající se s obrovskými lány. Kdo to obdělává, když tu nejsou téměř žádné vesnice ?

Na kraji jedné vesnice jsme spali. Jmenovala se Naumovo, stejně jako jiná v Makedonii. Připomínám, že svatý Naum byl žák a kámoš Cyrila a Metoděje, které doprovázel až na Velkou Moravu. Určitě znáte jeho sochu v Ohridu. A tady uprostřed stepi v místě tak odlehlém, že se to nedá pochopit, když jste tu nebyli, se po něm jmenuje vesnice. Ale to není vše.

Z nic moc dřevěné chaloupky vyšla cca 40 letá žena a začala se německy bavit. 

Vzpomněli jsme si, že do Kazachstánu a asi i do této přilehlé oblasti Stalin vysídlil Němce, co žili po roce 1924 v Rusku. Tedy ty, co nezabili hned. Ve stepi je vyhazovali z nákladních vlaků ... Tahle žena a její matka dostali po roce 1990 možnost vystěhovat se do Německa. Vydržely tam asi 

9 let a pak se vrátily do tohoto Zapadákova.      Život v Německu se jim nelíbil.

Mezi Barnaulem a hranicí je ještě jedno město - Rubcovsk. Narodila se tam Raisa Gorbačovová. Kolem jsou koupací jezera.  

Na hranici je cedule "Vorota v Asiu". My jsme sem dojeli 24. června, 22.den cesty. Po 11 067 km.

Část 6 - 1967 km přes Kazachstán

V Kazachstánu jsme byli poprvé v roce 1987. Tenkrát jsme letěli přes Moskvu do Alma Aty a převážně se pohybovali v horách nad městem. Skoro sami. Místní horolezci nás prosili, abychom jim prodali rifle. Měnili jsme je za cepíny a skoby z titanu. Dnes to tam prý ze všeho nejvíce připomíná Alpy - ubytování, ceny a davy cizinců.

Letos jsme se vydali tam, kam mnoho cizinců nepáchne. Na sever . 

Kazachstán je 34 x větší než naše republika a má 15 milionů obyvatel. 6  lidí na 1 km2. Je to díky nerostnému stát bohatý. Navíc je to největší vnitrozemský stát na světě. V roce 2017 zrušili víza  pro občany EU,protože tu mají EXPO 2017. Jak to bude s vízy dál, to nikdo neví.

Lidi místní

Lid je tu vlídný a pohostinný . Nikde jinde na světě jsme se nesetkali s tolika úsměvy, uznalými gesty a zájmem o nás (víc než o motocykl). Byli jsme moc rádi, že jsme se od Jardy Šímy naučili vozit s sebou a rozdávat svoji fotku s odkazem na web. Radost z ní měli i Rusi, ale Kazaši větší. Než jsme dojeli domů, spousta z obdarovaných se podívala na náš web.

Pozor - ne všichni jsou Kazaši. Žijí tu Rusové, taky Tadžikové a Kyrgyzové, co   na  trhu práce plní roli našich Ukrajinců.     V  Kostanaj jsme potkali  dokonce Poláka. Oženil se sem.

Pěkný zážitek jsme měli na Expu. Mladý kazašský motorkář, co si našel Jirku na parkovišti, se nemohl uvolnit z práce, proto povolal kamaráda,co měl v práci motocykl, aby s námi projel Astanou a vyvedl nás naším směrem.

Lidi cestovatelé

Na dvou tisíci km jsme potkali jen dvojici cyklistů. Bělorusi jedou na velkou cestu do Malajsie. Dobře si prohlédněte jejich kola a vybavení, jsou to praví hrdinové dalekých cest. Ve fotoreportáži najdete jejich fotku.

Kazašské silnice

Věděli jsme, že silnice jsou většinou špatné, někdy jsou jen na mapě. My jsme si po poradě       s ruským kamioňákem vybrali silnice hlavní, ty jsou prý pěkné jako    Rusku.

Ten kamioňák       v  Kazachstánu asi nikdy nebyl, holt myslet si a věřit místním znamená houby vědět.

Od hranice do města Semej to docela šlo, pak asi 60 km ze Semej směrem do Pavlodaru byla fakt pěkná nová asfaltka. Dalších asi 900 km se dá nazvat "silnice ve výstavbě". Kazaši nejsou žádní troškaři a když opravovat, tak vše zaráz. Vedle stávající rozbité silnice se prostě bagrem ve stepi odkryl pruh hlíny a po téhle prašné gruntovce se v horku jezdí. Z Astany do Kostenaj to zase ušlo. Většinou. Podrobně to píšeme, ať jste na to připraveni, až tam pojedete. V Astaně jsme se rozhodli, že nebudeme pokračovat napříč prašným Kazachstánem a vydáme se domů více přes Rusko, které nás pěknými silnicemi mile překvapilo.

Kazašské peníze a  jak jsme je vydělali

Do země jsme přijeli v sobotu. Banky mají zavřeno, směnárny neexistují a veksláci už vůbec ne. Docela to chápeme, moc cizáků sem nezavítá. Řeknete si, můžete platit kartou. Jo, jenže jen benzín. Na benzínkách platba kartou na jídlo a hlavně vodu nefunguje. 2 x nám místní na benzínce koupili vodu za své, v nějakých 36 stupních je třeba pít. V obchodech karty taky neberou kromě obrovského hypermarketu v Astaně. Tam jsme nakoupili vše, co bylo potřeba a vešlo se nám do kufrů. Kartou jsme platili jediní.  .

Ve dvou astanských bankách vůbec neměli směnárnu. Prý je na letišti. Potkali jsme bankomat. Ten vůbec nevypadal, že by fungoval na zahraniční karty a stejně, strkat někam kartu v podobných zemích nemáme rádi. 

Nakonec jsme k hotovosti přišli.    V  neděli ráno před námi jel Nissan Frontera a SPZetka se mu klimbala, až se utrhla. Vzali jsme ji a kluky jsme dohnali asi po 45 km. Měli velikou radost a že nám dají dárek. Vytáhli 1 000 tengů. Neuvěříte, jakou nám těch 70 korun v hotovosti udělalo radost ! Měli jsme na 5 litrů vody, jak se ukázalo, tak i na chleba, pirohy a studenou vodu v bistru.

Ceny

Kupovali jsme jen benzín za 10 Kč za litr a potraviny, vodu, pivo a vodku, vše levněji než v Rusku a tedy i u nás. Finančně příjemná země to je. Cenu ubytování nevíme, byli jsme zváni domů, to jsme nevyužili, a ubytovací zařízení taky ne. Celou cestu tady i v Rusku jsme spali ve stanu.

Města na trase

Zastrčené město Semej je zajímavé tím, že stejně jako Omsk leží na největší kazašské řece Irtyš a že 40 let (1949-1989) se v jeho okolí (cca 150 km daleko )  prováděly jaderné testy bez ochrany obyvatel. Snad už ta radioaktivita vyprchala, jeli jsme v daném směru..

  Pavlodar 

  V motorkářském oblečku a čtyřicetistupňovém teplu jsme       usoudili, že město je pěkné, modernímu náměstí nevévodí     Lenin, ale jakýsi kazašský chán, a nedělní doprava je             mírumilovná. Převládají auta typu SUV.

Astana (v kazachštině : astana=hlavní město).

V místních novinách prý psali, že už má milion obyvatel. Ze všeho nejvíc toto nové (20 let) supermoderní město připomíná Dubaj. No mrakodrapy jsou o něco nižší a zatím je jich míň, ale vydatně se tu staví.

Velmi častým autem tu je SUV Lexus. Na parkovišti před činžákem klidně stojí tři obří Lexusy vedle sebe, každý úplně jiný. Dříve tu bylo malé město Akmolinsk (z kazašského akmola=bílý hrob), které bylo v roce 1961 za sovětské éry přejmenováno na Celinograd (bylo centrem rozorávání stepí - celin). 

Kostenaj

Mají tu sice hrobku chána z krátké doby svobody, ale založeno bylo až v roce 1879. V okolí na celinách se dosud pěstuje pšenice, na kraji tohoto města i všech ostatních dýmají těžební věže. 

EXPO 2017 v Astaně

Tak to byla síla. Nesmysl. Obrovské parkoviště zelo prázdnotou, a to celá šaškárna začala před pár dny.    U nás psali, že za první týden navštívilo naši expozici 25 000 lidí. Tolik lidí sem určitě nepřišlo od začátku celkem. Nosné téma Energie budoucnosti bylo vymyšleno jen proto, aby vlády zúčastněných zemí uvolnily miliony na účast. Chválím Belgii či Švédsko a další země, kteří se té komedie nezúčastnily.

Česká expozice podobně jako slovenská byly trapné a úplně zbytečné. Nechápu,jak to mohlo projít výběrovým řízením a proč se sem jelo. Že by Tvrdík měl kámoše přes Kazachstán ?

Ostatní 

To si tak jedete stepí a na obzoru vidíte stavbu jako z pohádky či z lega. Tak vypadají z dálky zdejší muslimské hřbitovy. Lidi nepohřbívají do země, ale na ni a zasypou hromadou hlíny. Kolem hrobu je zábradlí, asi aby nepřišlo nebožtíka vyhrabat nějaké zvíře.

Příroda - převážně rovinatá step. Občas (asi 2x) pásmo borových lesů rostoucích v písečných dunách. Několik jezer. Pěkné údolí řeky Irtyš. Rostliny - jako u nás na jižní Moravě. Kavylové pole, moc pěkné.Velbloudy jsme nepotkali, zato často krásné koně.

Ujeté kilometry

Hranice - Astana (přes Semej a Pavlodar) : 939 km, Astana - hranice (přes Kostenaj) : 1078 km, celkem v Kazachstánu : 2 017 km

Část 7.- Z Kazachstánu na Ukrajinu přes Rusko,27.-6.-1.7.2017, 25.-29.den na cestě, 2 349 km (kazašská až ukrajinská hranice).

Původně jsme si mysleli, že cesta přes centrální část Ruska bude stejně protivná jako byla cesta do Omsku přes Moskvu. Mýlili jsme se. Putování přes Čeljabinsk a Ufu do Samary a dál až na ukrajinskou hranici bylo většinou příjemné a zažili jsme několik pěkných setkání. O tom je předposlední část našeho povídání.

Na hranici Kazachstánu s Ruskem jsme dojeli 25.den odpoledne. Před námi byla veliká fronta aut, ale pohraničník nás opět poslal dopředu a za 40 minut jsme byli v Rusku. Ruský pohraničník měl dva dotazy : První zněl, zda jsme byli v Kyrgyzii, Tadžikistánu a Uzbekistánu. Nebyli. Jen jsme si vzpomněli na Brňáky, kteří také měli služební vízum a Rusi je nechtěli ve špinavém autě jedoucím právě z těchto zemí pustit. Druhý dotaz byl, jaké mám občanství, když jsem Ruska. Povídám, že nejsem Ruska. "Musíte být, když máte ruské příjmení K...ova."

V Rusku jsme měli pocit, že jsme se vrátili domů. Zlepšila se kvalita silnice (před hranicí byla hodně rozbitá). Step se jako mávnutím kouzelným proutkem změnila v zelenou oázu. V prvním městě jménem Južněuralsk jsme šli nakoupit do supermarketu. Jirka se mezitím skamarádil s Koljou a jeho synem Stěpou a přijeli jsme jejich nadšené pozvání domů s tím, že budeme spát na zahradě ve svém stanu.

Kolja zajel do práce pro ženu Annu, řečenou Nuťa. Když řekla šéfovi, jestli by ji pustil dříve, že k ní přijeli na návštěvu na motorce Češi, nevěřil jí. Prý si má vymyslet lepší výmluvu .

Kolja je svářeč, pracuje    v   továrně a ještě na vedlejšku svařuje.

Staví totiž svépomocí velký dům na kraji města a z jednoho platu by na to neměl..

Zatím mají hotové základy a v létě bydlí v malém domku, budoucí dílně, co si napřed postavili. V zimě v bytě ve městě.

Večer byl plný povídání a taky mlsání, na ohni se dělal šašlyk, v improvizované kuchyni salát, pravá ruská pohostinnost. Večer v televizi ukazovaly, jaké jsou v Irkutsku a jiných městech, kde jsme nedávno byli záplavy. Den poté, co jsme jeli kolem Irkutsku, tam nasněžilo asi 40 cm mokrého sněhu.

Malý Stěpa nás ráno nechtěl pustit, moc chtěl odjet s námi. Kolja nás zavedl k pomníku ruským pohraničníkům. Je hrdý, že on i jeho brácha sloužili na vojně právě na hranicích Mongolska a Číny.

Přejezd Uralu probíhal opět v dešti, ovšem hororovém. V jeden okamžik tekla po silnici úplná řeka, ještě že jsme zrovna byli na benzince a následně v restauraci.

Kolem velkých měst se hůř hledá spaní. Takže jsme u Ufy využili oblíbenou fintu - zajet se vyspat do chatové osady. U plotu chaty, kde nikdo nebyl,  jsme postavili stan a na plot rozvěsili věci na usušení. Nabídnutou večeři od chataře Volodi jsme odmítli, snídaně už odmítnout nešla. Voloďa stál před stanem a čekal, až vylezeme.       Měl  už nachystané teplé pirožky s tvarohem a čaj  s  mlékem. Je v důchodu a v létě žije na chatě, manželka si ještě přivydělává v Ufě a jezdí za ním na víkendy.

100 km před Samarou na benzínce za námi přišel borec. Prý na nás čeká, jel autem a někdo mu volal, že do města jedou motorkáři. Rozdělal bundu a měl tričko Nočního vlka. Prý jsou v Samaře 4 a prezident by nás rád uvítal. Nakonec z toho sešlo - z jejich strany jsme asi byli moc staří, z naší strany nebyl zájem družit se s Putinovými kámoši.

Samara - šesté největší město Ruska - nám nic neříkalo. No jo, když ono se v letech 1935 až 1991 jmenovalo Kujbyšev !  Leží na Volze blízko je obrovská přehrada a hydroelektrárna, pořád se to jmenuje Kujbyševská přehradní nádrž. Taky tu mají města Toliati, Žigulsk. Správně tušíte, že se tu vyrábějí auta. Taky prý ruský Renault, pro nás Dacia. Všechny druhy jako u nás tu jezdí s hrdým znakem Renaultu.

Sice je na táboření brzo, ale toužili jsme spát u Volhy. Zabočili jsme do chatové oblasti a na konci mezi chatami a řekou s dovolením místních postavili stan.

Zase z toho byla družba, asi nejpříjemnější. Vítězslav řečený Slava a Světlana tu žijí na chatě   s  krásnou zahradou od května do září. Jsou v důchodu, mají 63 let, byli hrozně milí a pohostinní, často  za nimi jezdí přátelé a příbuzní. Jediný syn se jim před dvaceti lety zabil na motorce. 

Takže následoval opět šašlyk a hromada zeleniny z vlastní zahrádky, kvalitní víno a povídání o životě, o Volze.... 

Další cesta měla podobný průběh. U velkých měst byla silnice zasekaná, dál to šlo. Nejeli jsme po těch nejhlavnějších, proto tam ani nebylo moc kamionů. Třeba úsek z Penzy do Tambov byl moc krásný. Dokonce jsme zastavili u krásného parku s jezerem ve vesnici Lermontovo. Kdysi jsme na Kavkaze byli na místě, kde zemřel slavný básník v souboji, teď jsme náhodou dorazili do místa, kde se narodil. Vypadalo to tu jak někde v Rakousku.

Spaní za Tambovem  bylo z jiné kategorie. Všude okolo silice bahno a voda. Zabočili jsme do vesnice a na kraji u kostela jsme u zříceného domu postavili stan. Přišel hlídač z nedalekého kolchozu a sdělil nám, že večer bude nebezpečný. Kolchozníci brali výplatu a opijí se. Ale nemáme se bát, bude nás hlídat. Taky že jo. Kolchozníci se bohudík opíjeli někde jinde. Hlídač každou hodinu přišel ke stanu, baterkou zkontroloval, že je vše OK, a šel dál.Čekali jsme, jestli si ráno přijde pro nějaké peníze za ostrahu. Nepřišel.

Tambov, Lineck, odbočka na Voroněž, Jet nebo nejet ? Nejeli jsme.  Jedeme na Elec a Orel. Poprvé nefungovala navigace (to je Jana), jak měla. Místo       k  hlavnímu  památníku tankové bitvy u Kursku jsme dorazili do severnější oblasti  s  vedlejším památníkem jménem Ponyry. Zato jsme objevili krásnou odlehlou oblast kolem městečka Klyny a vyhnuli se kolonám kamionů.

Před ukrajinskou hranicí jsme už byli na trase Moskva-Kyjev. Bohudík             o  víkendu s minimem provozu. Poslední noc jsme strávili na louce vedle pole těsně před ukrajinskou hranicí.

Celkem : 15 433 km.

Část 8. Domů přes Ukrajinu a Slovensko, 30.-33. den na cestě

Na hranici jsme přijeli o půl osmé ráno. Opět tu stála hodně dlouhá fronta. Předjeli jsme ji a dojeli k závoře. Mladý ruský pohraničník se zeptal, jaký máme pas. "Český ? Můj dědeček žije v Karlových Varech, jezdím za ním.Jeďte dopředu." Otevřel bránu a my bez problémů asi po hodině přejeli na ukrajinskou stranu. Opět jsme předjeli frontu, od veksláka vyměnili nějaké peníze.

Ukrajinští pohraničníci nás odstavili bokem, sebrali nám pasy, fotili motorku i nás ze všech stran. Na naše dotazy odpovídali, že se nic neděje,že to je speciální kontrola bikerů. Po necelé hodině nás pustili dál.

Ukrajina nás uvítala krásnou asfaltkou, obdělanými poli, hezkou benzínkou. Jen benzín se nám zdál drahý, 22 korun za litr.

15 500 km na cestě jsme oslavili kávičkou uvařenou mezi poli.

260 km do Kyjeva je pro nás brnkačka. Průjezd Kyjevem je však masakr. Nemají obchvat, tak se jede centrem po několikaproudé silnici plné aut a semaforů. To by taky šlo. Jenže značení odboček je na poslední chvíli a prý to je hrůza i s navigací. Nezabloudili jsme, do nikoho jsme nenarazili, a vyrazili na  západ směrem na město Lvov ( z Kyjeva "pouhých" 500 km).  Místy dálnice, místy silnice, kamiony. Cesta odsypá a pořád je na co se dívat a co mlsat na benzínce nebo v obchodu.

Někde před Rivnem jsme zabočili do vesnice a jali se hledat spaní. Domorodec nám doporučil místo. Jenže tam měla piknik velká ukrajinská rodina. Následovalo pohoštění, poprvé se tu opravdu vydatně pila vodka...Ještě než odjeli, přišel Domorodec a donesl nám na večeři plov a zeleninu. Ukrajinci jsou stejně pohostinní jako Rusové .

Zvládli jsme za den 709 příjemných km.

Další den, 3.7.jsme pokračovali do Lvova. Netušili jsme, že jedeme jen 100 km od Zborova, kde se den předtím slavilo 100.výročí bitvy, ve které poprvé vystoupili čs.legionáři.

Ve Lvově jsme byli, takže jsme toto krásné město objeli po obchvatu a vydali se na Podkarpatskou Rus po hlavní silnici na Mukačevo. Byla to 2.krajinově nejhezčí část cesty (po výletu od Bajkalu do pohoří Sajany). Za poslední roky se změnila kvalita silnice i budov kolem ní. Usoudili jsme, že je to také za peníze, které Ukrajinci vydělávají u nás.

Ve Svaljavě jsme odbočili na Perečin. Do letoviska Poljana vede krásná  asfaltka. Dál už začala ta klasická Podkarpatská Rus - rozbitá silnice, která se v sedle na chvíli změnila v kamenitou cestu, původní domky, koňské povozy... Některé domy byly také tady opravené, občas měly plastová okna.

Jezdíme sem 19 let a rádi pozorujeme postupné změny k lepšímu.

Každý ví, že hranici je třeba překročit ne v Užhorodu, ale ve vesnici Malyj Bereznyj. Tady před námi bylo jen jedno auto a pak - Slovensko. 

Z Ubly jsme překrásnou krajinou zabočili do Nové Sedlice, kde jsme se potkali s kamarády Buchtíky a Recmíky a strávili s nimi večer. Oni spali v hotelu, my pod přístřeškem na návsi.

Drželi jsme ruské parametry - 645 km.

Předposlední den  byl ve znamení přejezdu Slovenska. Zánovní dálnice z Prešova do Liptovského Mikuláše je zážitek. Krásná stavba vede krásnou krajinou. Dříve jsme se jí vyhýbali - zbytečně. Také provoz byl minimální,a to bylo úterý.

V Lipťáku nám to nedalo a odbočili jsme na Oravu a Kysúce. U L.Mary jsme potkali v protisměru dva Dněpry - Radka a Frantu s Danou. Zamávali jsme si, v koloně se nedalo zastavit.

V zacpané Čadci jsme v protisměru potkali dva harleye. Dodatečně jsme zjistili, že to je  i Zdeněk a Iva od Opavy. Oni nás poznali.

Po 442 km jsme dorazili ke kamarádům do Jablunkova a strávili s nimi pěkný večer. Před spaním volal Radek - Byli jste to v tom Lipťáku vy ? Nemůžeme se shodnout. Byli, svět je plnej kamarádů. 

33.den jsme na benzínce potkali bavoráckou partu z Polska. Jeli na sraz BMW do Ga-Pa.Když jsme řekli, co máme za sebou, docela zírali. Prohlídli si naše pneu Mitas a ptali se, kde jsme je měnili.  "Nikde, mají najeto přes 17 000 km": Opět zírali.

Po 230 km jsme dojeli domů. Přijel za námi kamarád Zdeněk, co nás vyprovázel před téměř pěti týdny. A to je vše.

Více fotek je ve fotoalbu, Cesty na motocyklech,  rok  2017.

Jak jsme psali v úvodu, celkem nás tato cesta přišla na 35 000 Kč (víza, benzín, pojištění, servis motorky, pneu, jídlo,vstupné...).

Samozřejmě hlavně díky tomu, že jsme spali tak, jak to máme rádi, na divočáka. 2 koruny na ujetý kilometr je hodně dobrý poměr, to my umíme.