Nha Trang našima očima

Přijeli jsme nočním spacím autobusem z Hoi Anu 13.března ráno. Je to náš 15. den na cestě Vietnamem. Je pátek a my jsme poznamenáni střídáním horka a klimatizace. Bolení v krku, kašel, zvýšená teplota. Já víc, takže celé dopoledne ležím v hotelu a polykám Paralen. Jirka si nadšeně užívá města,pláže a koupání.

Odpoledne si užíváme oba. Až na ty drogy a drahé kluby,které jsme nevyhledávali a tudíž ani nepotkali, platí oba popisy. Cítíte se tu jako někde ve Francii u Středozemního moře. Ruské nápisy a mluvená ruština jsou sice všude kolem nás, ale jinak byste hlavně mladé Rusy za Rusy nepovažovali. Myslím vy, co jste jako my starší ročníky, kteří pamatujeme zmalované a smradlavé (podle nich vonící) ženské a chlapy v teplácích. To vše pro tři první ulice kolem moře. Pak je normální moderní Vietnam, kde i spíme. Z hotelového pokoje vidíme do hospody, kde večer sedí desítky Vietnamců, pijí pivo a dle zdejšího zvyku hází prázdné flašky pod stůl. Taky plastové nádobí od večeře.

Hlavním úkolem odpoledne a večera je zamluvit si skútr do hor a domluvit, kde necháme jeden batoh s nepotřebnými věcmi. To se ukázalo jako problém. Majitel v hotelu nám to nedovolil, nakonec jsme to nechali v ruské cestovce díky jejímu ruskému zaměstnanci. Ještě nám poradil,že nesmíme říkat v půjčovně skútrů, že jedeme do hor,že by nám to nepůjčili. To my víme, ale poděkovali jsme mu.

Jak vyměkli mototrempi, 14. března

Ráno jsme si vyzvedli skútr. První jsme odmítli, vypadal omšele a neukazovaly mu ani tachometr ani ukazatel rychlosti. Druhý taky nebyl nejmladší, ale aspoň ukazoval ty kilometry. Tak si jedeme liduprázdnými horami stále do kopce a po 80 km přestal skútr jet. Místní motorkář,co si hrál s mobilem u vodopádu,vytáhl nářadí, rozmontoval, co bylo potřeba a zjistil, že rozeta, co má mít zuby, zuby nemá a řetěz je taky na draka. 12 km je prý servis. Půjčil nám svého zánovního skútra a zkusil jet na našem, to ale šlo jen chvíli. Před nějakým skopečkem jsme se rozloučili a my nějak dojeli k servisu.

Servis, to je baráček, vzadu bydlí rodina, vpředu je nepředstavitelný binec, nářadí se povaluje neuspořádaně na zemi, mezi tím běhá ušmudlaná holčička. Ale hlavní je, že měl náhradní díly, tedy rozetu i se řetězem, hledání dílu a výměna trvaly hodinu a vše dohromady stálo 300 korun. Jirkovi se zdál řetěz moc utažený, ale prý to je OK.

Dál jsme pokračovali v pohodě, za vysokým borovým lesem se objevily igelitové skleníky v obrovském množství, od obzoru k obzoru. Tady se pěstují květiny a jahody pro celý Vietnam. Mezi nimi nebylo ani místečko pro spaní, já jsem pořád nebyla zdravá, tak jsme se rozhodli jít spát do hotelu.

Dalat

Tady ve středním Vietnamu existuje motorkářský spolek Easy Riders. Pěkný chlap si Vás za 55 dolarů na osobu a den (včetně jídla a ubytování) posadí i s věcmi za sebe a pojede s vámi doporučený okruh nebo tam, kam chcete. Většina jezdí na Hondě 125 Custome, což je archaická nápodoba chopperu na širokých gumách. Potkali jsme je několikrát, vždy vezl jeden řidič jednu mladou Kanaďanku, Angličanku či Němku, v Dalatu nám jeden dokonce zajistil ubytování v hotýlku hned vedle jejich kanceláře. Tam jsem viděli, že si lze pronajmout i sidecar Ural (tady se to tak nejmenuje) s řidičem nebo bez řidiče.

Večer jsme si prošli centrum tohoto pěkného horského střediska, kam utíkali Francouzi před letním horkem. Vytvořili si tu malou Paříž včetně rozhlasové věže ve tvaru Eiffelovky. Nám se více líbili vietnamští trhovci prodávající mimo jiné ve velkém jahody.

15. března, neděle, 17.den ve Vietnamu

Ráno jsme navštívili podivuhodnou bláznivou stavbu,dům Hang Nga. Postavila ho v roce 1990 architektka vystudovaná v Moskvě a pořád ho přistavuje. Dům je bludištěm místností, tunelů,průchodů a žebříků, vzdáleně to připomíná stavby pana Hundertwassra, ten je ale konzervativnější.

Je neděle a ze všech stran se rojí vietnamští výletníci, takže jsme radši prchli, jen jsme se zastavili na krásném nádraží ozubnicové dráhy. V okolí města je řada dalších atrakcí, ale ty jsme vynechali a jeli po silnici 20 dál do hor. Tedy mysleli jsme si, že pojedeme pěknou horskou krajinou, když jsme nad tisíci metry výšky. Po 20 km v borovém horském lese jsme vjeli do obydlené oblasti, hory byly v dálce. Cestou jsme nechali uvolnit řetěz. Jirka měl pravdu. Civilazace trvala až do města Bao Loc. Toto pěkné moderní a upravené město leží v oblasti pěstování čaje, na prvním kruháči je také obří konvička na čaj. U moderního kostela jsme si dali skvělý oběd, rýži s měkkoučkým steakem, porce za 20 korun, a odbočili na jih po silnici 55.

Tady konečně začala krásná příroda a malé vesničky, silnice byla slušná a skoro nikdo po ní nejezdil. Jak je ve vietnamských horách dobrým zvykem, mají tu nastavěné přehrady. Kvečeru jsme dojeli do skalního města, ve kterém obrovské krásně tvarované útvary mění místní kameníci na žulové kostky. Našli jsme si místo, kde nás nikdo neuvidí, i při vjezdu jsme dávali pozor. Stan pod stromy, hvězdy, konečně zase pěkná noc po všech těch hotelích.

Pondělí 16. března

V šest ráno někdo obešel stan a pak pustil na svém mobilu vyzvánění budíku. Malý mužíček v bílém tílku a obrovských trenýrkách dokonce rozepnul stan, když jsme nereagovali. Prý se máme sbalit a co nejdříve odjet. Asi nás objevil (nechápeme jak) a nechce nás udávat. Čekal, než se vyčuráme, sbalíme a zmizíme.....

Alespoň jsem zjistili, že v šest hodin se ve vietnamských vesnicích už normálně žije. Děti jedou na kole do školy, lidé snídají v místních občerstvovnách, chlapíci o kus dál sledují souboj kohoutů. Normální pondělní ráno.

Přes krásné hory jsme dojeli až téměř k moři do města La Gi. Je zajímavé, že ve Vietnamu jsou buď nekončící vesnice nebo veliká města se širokými bulváry a kruháči. Města u moře jsou ovšem přeplněná lidmi a skútry a jinými vozidly.

Po průjezdu městem jsme pokračovali na sever co nejblíže Jihočínskému moři. Bílé pláže byly často zavalené odpadky, ale vždy se našlo čisté místečko na koupání. Jen co jsme se na něm utábořili, přijel na skútru nějaký rybář nebo jen tak někdo, kdo se chtěl kochat pohledem na moře. Podívali jsme se i do resortu zřejmě pro bohaté Vietnamce se zahradami, dalo by se tu i stanovat, ale na to je pro nás dopoledne brzo. Po nějaké době jsme dojeli do turistického centra Mui Ne. Je to pěkné letovisko, kam jezdili hippies, dnes tam jezdí kdekdo, hlavně mlaďoši. Hlavní atrakcí jsou bílé a červené duny v okolí, my si kam to šlo zajeli na skútru, ostatní si najmou kopii džípu Willys a jedou až do nitra dun. Ve tři hodiny jsme našli pěkné místo na spaní, ale to je na Jirku také brzy. Pak už byl všude hluboký písek a hlavně davy obydlí a lidí, ani místečko pro stan. Ve městě Binh Than jsme podle oka zamířili směrem, kde jsme tušili moře, a dojeli do podivně omšelého letoviska. Jmenuje se Chúa Hang. Všude byli domorodci, domy omšelé a když jsme se ptali na ubytování, nabízeli nám hrozné chlívky za cenu pěkných hotelových pokojů ve městech. O kus dál jsme našli hotel s pokojíkem, usmlouvali naši cenu 10 dolarů. Kromě nás bylo v hotelu hodně Vietnamců v pokojích, kde spali na pryčnách, někteří dokonce spávají na chodbě. Přišlo nám to jako místní odborářská rekreace,zvlášť když ráno odjeli lidi organizovaně autobusy pryč. Velká část lidí byla tlustých, což je neobvyklé.

Venku na ulici směrem k moři se prodávaly dobrůtky i blbosti, písečná pláž byla střídána velkými balvany, pivo v hospůdce s výhledem na moře taky měli, takže večer dopadl skvěle.

Úterý 17. března, 19.den ve Vietnamu

A jede se dál. Bohužel to zpočátku nešlo kolem moře vedlejškou, museli jsme využít odpornou silnici A1 zvanou Silnice smrti. Vede z Hanoje do Saigonu, místy je to dálnice, většinou se za provozu opravuje, takže je plná prachu, samozřejmě náklaďáků a při vietnamském nedodržování pravidel je jízda po ní silný zážitek. Nejdementněji jezdí sleeping busy, předjíždějí bez ohledu na protijedoucí náklaďáky. Bohudík brzy se dalo odbočit a dostali jsme se zpátky k moři do motorkářského ráje. Opět jsme jeli po silnici, co byla částečně v naší málo podrobné mapě a nebyla v superpodrobném atlase. Nová krásná asfaltka vedoucí přes hory a kolem moře s nádhernými výhledy na zátoky, ve kterých kotvily desítky,možná stovky zdejších modrých lodí. Do Nha Trangu jsme přijeli kolem letiště, kde jsou nádherné duny. Mezi nimi se staví luxusní resorty, ty nebudou pro místní, vidíme to na bohaté Rusy. Některé jsou už hotové, hotely jsou obklopené parky.

Do Nha Trangu jsme dojeli po 855 km o den dřív oproti plánu, ubytovali se a naplánovali si na další den motovýlet nalehko.

Středa 18.března, 20.den ve Vietnamu

Z města jsme jeli kolem, hotelů a moře po pěkné vyhlídkové silnici, pak zase po A1 a jak to šlo, odbočili jsme k moři. Tady byl zase jiný Vietnam než dosud. Z moře se těžila sůl, ceny byly lidové a moře, jak jinak v domorodé části, plné odpadků,ale vždy se našel čistý kousek na koupání. Nakonec jsme uprostřed pustiny nahodile dojeli k hotelu s bledými tvářemi. Kolem areálu se válely injekční stříkačky. Tady bychom dovolenou trávit nechtěli.

Po návratu jsme si ještě užili večerní Nha Trang a přes noc jeli spacím autobusem dál. Co jsme zažili v Saigonu a a deltě Mekongu, o tom bude 4. a poslední část našeho povídáni o Vietnamu. Reportáž bude ve složce Cesty bez motocyklu.