S Aeroflotem z Prahy přes Moskvu do Hanoje

Let z Moskvy do Hanoje trvá 12 hodin. Můj (Janin) první let s Aeroflotem se uskutečnil v roce 1980 do podkavkazských Minerálních vod, poslední v roce 2005 z jihokorejského Soulu. Ty dva lety se moc nelišily. Rozpadající se letadla Túčka, obtloustlé postarší letušky a letušáci, nehostinné letiště Šerementěvo, tupě na nás a do pasu zírající pohraničníci.

To už dnes vše neplatí. Letí se moderním airbusem a pak Boeningem, letušky by sice nevyhrály žádnou soutěž krásy, ale byly docela milé.Šerementěvo je celé opravené, moderní a oranžové . Tu barvu bychom spíš čekali na Ukrajině nebo v Nizozemsku. Že jsme v Rusku je poznat na záchodech. Rusky ještě cpou použití papír do koše a taky je tu nakouřeno.

Jak přežít den v Hanoji , 27. února

Hanoj má sice 6 milionů obyvatel, ale působí jako normální město,něco mezi Brnem a Prahou. Normální ale není provoz několika milionů skútrů a občas velkého auta. Přejít silnici je ze začátku opravdu horor. Člověk se musí vrhnout mezi stovku skútrů a věřit, že se vám vyhnou. Musíte jít pomalu, aby to stihli. Člověk radši nevyfotí nějaký pomník, život je cennější než fotka významného páprdy. Řeknete si, tak choď po chodníku a po přechodech. Ale to nejde. Ve Vietnamu je moc lidí a málo místa, domy jsou úzké a vysoké, tak se žije, obchoduje, parkuje na chodníku. Pro chodce tam místo není, takže musíte jít po okraji silnice, což zase znamená mezi jedoucími skútry. Přechody existují,dokonce i semafory, ale červenou respektují částečně jen auta a skútry, ne kola nebo mopedy a motokola, kterých je taky hodně.

Za první den jsme stihli vyřídit si víza na letišti (pozor,díky zvacímu dopisu,co jsme si vyřídili doma), přestože ministerstvo zahraničních věcí tvrdí, že to nelze. Našli jsme si ubytování ve Starém městě a prohlédli si centrum a Jezero navráceného meče. Taky jsme zjistili, že se tu musí smlouvat o ceně všeho, protože bledá tvář znamená, že pro vás platí ceny i několikanásobně vyšší než pro domorodce. Pro začátek se nám povedlo ubytování v luxusním hotelu za 15 dolarů místo za původních 25.

Taky jsme poprvé navštívili „Dům piva“, malou hospůdku s půvabnou šéfovou a chlazeným pivem za 22 korun za 450 ml. Cena pro bledé tváře, jak jsme časem zjistili.

Docela nás mile překvapilo, že v této zemi, kde 70 let vládne komunistická strana, jsou lidé milí, usměvaví, je tu docela pořádek, veřejné prostory jsou většinou pěkně upravené. Jen je tu hodně policajtů a vojáků, na hlavě mají klasickou gramofonovou desku a anglicky samozřejmě neumí a mapě Hanoje nerozumí.

Po Francouzích tu zůstaly nejméně tři užitečné věci. Jezdí se vpravo, mají tu bagety a píše se latinkou a ne nějakými klikyháky.

Druhý den v Hanoji, 28.února

Další den v Hanoji jsme přežili s malým karambolem, kdy do Jany lehce narazil skútr. Den jsme věnovali hlavním památkám a jezerům, kterých je v Hanoji několik.

Jaký je rozdíl mezi Janiným tatínkem a Ho Či Minem

Vietnamci jsou velký národ (skoro 90 milionů obyvatel) a drží tu kult Ho Či Mina, chlapa, co jako mladík odešel do Francie, žil 30 let v cizině a pak se vrátil domů dělat revoluci. Pod jeho vedením Vietnamci vyhnali Francouze a rozpoutali válku s jižním Vietnamem a posléze USA. Konce a komunistického vítězství se strýček HO nedočkal.

Teď k tomu rozdílu. Táta nebyl tak významný, i když jeho život byl hodně pohnutý a osobně zažil dvě války, 2.světovou a korejskou. Ale jedno mají společné. Oba chtěli být po smrti spáleni a rozptýleni. Janin tatínek však leží na hřbitově, protože máma rozhodla : Celý život si dělal, co chce a někde se toulal, tak po smrti bude poslouchat a ležet vedle ní. Ho Či Mina nechali soudruzi mumifikovat v Moskvě, postavili mu mauzoleum, kam za ním chodí denně stovky, možná tisíce lidí, a ještě musí chudák každý rok do Moskvy na údržbu. To má za to, že zavedl ve Vietnamu komunismus.

Na vlastní oči jsme viděli několikahodinovou frontu, za tu nám strýček Ho nestojí. Radši jsme se vydali k Západnímu jezeru sledovat, jak tráví místní volný den. Asi tak jako my. Taky jsme se chtěli podívat na Rudou řeku, po které se jmenuje Hanoj. Z docela upravené čtvrti jsme se dostali do oblasti viditelně chudší. Lidi ale byli příjemní, děti na nás mávaly. Přes nějaký soukromý pozemek jsme se dostali k řece a zjistili jsme, že to je pořádná stoka plná odpadků. Z mostu, po kterém jsme přijeli, to tak nevypadalo. No, co byste chtěli po řece, co se jmenuje Rudá...

Jak se Jirka vztekal

Tahle komunistická země úspěšně buduje kapitalismus. Systém pro samostatné cestovatele je podobný jako v Thajsku či Laosu. V hotelu nebo agentuře, kterých tu jsou plné ulice, vám objednají autobus a řeknou, že odjezd je v devět večer. Dokonce vám řeknou, že autobus bude sleeping, ale tomu po loňských zkušenostech moc nevěříte. Zajdete si na pivo k pěkné šenkýřce, zatím nejhezčí Vietnamce, a v devět večer čekáte na autobus. Nic se neděje. Do půl desáté jste v klidu. Pak už v neklidu. Recepční řekne, že už pro vás jedou. Přijedou ve čtvrt na jedenáct mikrobusem, objedou několik dalších hotelů a vyvrhnou vás na nějaké frekventované silnici. Tam čekáte s dalšími a nic se neděje. Holanďani čtou tlusté bichle, jiná skupina blbne, někdo stojí a zírá. Pokecáte s indickým párem a zuříte.O půl dvanácté v noci přijíždí sleeping bus. Tři řady pohodlných postelí ve dvou patrech. Přestáváte zuřit, uléháte a spíte.

Neděle v Sapě, třetí den

Sapa je vietnamská tržnice v Praze. Hlavně je to ale letovisko v severozápadním Vietnamu, které si vystavěli v roce 1922 Francouzi. Leží uprostřed hor, které si Francouzi nazvali Tonkinské Alpy. Nejvyšší je hora Fan Si Pan, má 3 143 metrů a je to nejvyšší hora Vietnamu. Bohužel jít se tam musí s průvodcem, turistické značky se tu nevedou. Je to výlet na 2-3 dny.

Do Sapy jsme dojeli za tmy a řidič nás chtěl vyštvat z autobusu. Všichni ještě asi půl hodiny leželi a dělali, že nic. První jsme vyměkli my.

Stáli jsme vedle tržnice, která byla právě zásobována lidmi z okolních vesnic. Třeba přijeli dva chlapi na skútru a mezi nimi veliké živé prase. Na nás a další cestující z busu zaútočily hmongské ženy. Ve všech horách Indočíny žijí tzv. horské kmeny, což jsou národnostní menšiny žijící primitivně v horách, děti musí odmala pracovat, malé holčičky nosit na zádech menší sourozence...

Zdejší Hmongové a další kmeny chodí v barevných krojích, jsou malí, snědí a moc nevoní. Jejich cílem je ulovit turisty a nabídnout jim trek do jejich vesnice (cca 12 km), tam ubytování a stravování v hmongském domě. Výchozí cena 20 dolarů za osobu a za noc. Na to, že jsou ženy negramotné, umějí docela anglicky a nejlíp jim jdou číslovky. Bágl vám odveze hmongský muž na skútru.

Ulovily jednu dvojici, ostatní se rozprchli po městě . Nás na náměstí odchytil chlapík na hotýlek za deset dolarů za dvojlůžkáč, dobrá cena na zdejší poměry. Většinu dne jsme strávili v nedaleké hmongské vesnici. Do vesnice se platí vstupné, lidi tam normálně po svém žijí, turisté je pozorují a fotí, občas si něco koupí na pití. Největší atrakcí jsou místní vodopády.

První tři dny ve Vietnamu z pohledu motorkáře

Nerozlišuje se tu motocykl a skútr, vše je motorbike. Základem jsou japonské skútry,ale najde se tu i Vespa. Čertví, kde je to vyrobené. Normální motocykly jsme ze začátku viděli vyjímečně, staré herky podivné značky nebo zánovní čínské napodobeniny, třeba HD. V Sapě jsme viděli dokonce Urala, asi čínského, a motocykl Minsk. To prý byla jediná zdejší motorka v době, než Vietnamci přesedlali z kol na skútry.

V Sapě jsme také byli poprvé svědky zásahu policie. Hanojští turisté se hodně divili. Pokuta za jízdu v jednosměrce v protisměru, která je v Hanoji naprosto běžná věc. Pokuta pro tři chlapy na skútru a bez helem. Helma je tu povinná, v Hanoji ji měla menšina. A tři lidi na motorce ? Často mají mezi sebou i děti, taky bez helem.

1000 km na motorce v severozápadním Vietnamu, 2.-6.března 2015

Podle plánu jsme si půjčili skútra. Bylo to jednoduché, bez papírování, bez jakékoliv pojistky, bez zálohy, bez dokladů. První skútr jsme odmítli, nefungoval uakazatel kilometrů ani tachometr. Druhý byl OK, Honda Wave 110 RSX s manuálním 4 rychlostním řazením, automatickou spojkou a drátěnými koly. Na tom tu jezdí 90% místních. Rukavice a přilby jsme si vezli od nás svoje. Spotřeba byla 2 litry na sto km. Původně jsme měli platit 4 dolary za den, přiznali jsme, že chceme jet daleko, a tak nám to navýšil na 6 dolarů. Benzín byl za 16 až 17 korun.

Co je dobrodružství

Při prvním čerpání benzínu jsme potkali nabalené BMW GS 1200. Pár Argentinců jede z Malajsie do Madridu, přes Indii a Pákistán. Mají na to rok. Pozvali jsme je k nám do Brna. Když jsme jim řekli, že na malé motorce jedeme se stanem na pět dní do hor, Argentinec řekl : „To je opravdové dobrodružství“.

Kudy jsme jeli

1.den : Ze Sapy je to 15 km do nejvyššího průsmyku země. Jmenuje se Tram Ton a má 1900 metrů. Cestou jsou dva vodopády, Stříbrný hned u silnice a Zlatý. K tomu nás nalákala fotka, k němu jsme šli v úděsném vedru pěšky asi půl hodiny a byl pěkný, ale nic moc. Fotka vodopádu evidentně byla z období dešťů.

Z průsmyku je pěkný výhled – hory a rýžová políčka, skoro jak v Himálajích. Tady končí také turisticky využívaná oblast a začíná pravý Vietnam. Po krásné horské silnici jsme dojeli do města Lai Chau. Z okraje do něho vede několikaproudová silnice, po níž nikdo nejezdí, uprostřed jsou sloupy s vietnamskými a komunistickými vlajkami (to je červenými se žlutým srpem a kladivem). Lai Chau je úplně nové. Jméno převzalo po původním Lai Chau, které bylo 100 km odtud zatopeno přehradou. Byli jsme zmatení, protože v mapě máme Lai Chau na původním místě.

Další úsek byl krásný, podél řeky mezi horami. Ve vesnicích chodily ženy z horských kmenů v krojích, každá vesnice v jiném. Náhle končila pěkná asfaltka a následovalo 30 km offroadu po nově budované silnici. Vietnamci si totiž evidentně libují ve stavbách přehrad a původní silnice je už pod vodou. U třetí z přehrad jsme našli krásné schované místečko s výhledem na vodu a na most, kde jsme postavili stan a strávili klidnou noc. Ráno přijel rybář, ale nevadili jsme mu.

2.den : Kolem přehrady a mezi dvoutisícovými horami jsme pokračovali do města Dién Bién Phu. V jeho centru je na kopci obrovský památník. Tady, snad v nejodlehlejší oblasti Vietnamu u hranice s Laosem totiž skončila nadvláda Francouzů v Indočíně. 7.května 1954 se konala rozhodující bitva. Francouzské jednotky byly skvěle vybaveny, veleli jim tři generálové. Vietnamských bojovníků komunistické armády Viet Minh bylo 5x víc. Francouzi však netušili, že nosiči ve dne v noci brodili řeky a procházeli džunglí a dopravili do oblasti velká děla a protiletecké střely. Nepozorovaně je ukryli v připravených zákopech.

Když Viet Minh spustil dělostřeleckou palbu, francouzský velitel dělostřelců Pirot spáchal sebevraždu. Považoval za nemožné, že by Viet Minh přesunul do hor nepozorovaně těžké dělostřelectvo. 57 dní obléhal Viet Minh francouzskou armádu, podzemními chodbami se nepozorovaně dostávali mezi Francouze a zabíjeli je. Zahynulo a bylo zajato 13 000 Francouzů,

25 000 obětí měl Viet Minh. Francouzi odmítli nabídku USA, že shodí na oblast atomovou bombu.

Z původní vesnice za 60 let vyrostlo město a na protest (asi) tu nemají bagety, musíme jíst salám s buchtou.

Pokračujeme nádhernou cestou do Tuang Gaio. Každá křižovatka silnic je docela problém, žádné nebo pochopitelné značení, takže využíváme lístečkovou metodu – ukážeme jméno místa, kam míříme, a oni nám cestu vietnamsky vysvětlí. Jako nejlepší navigátor se ukázal čistič bot, namaloval nám podrobný plánek s přesnými počty kilometrů mezi odbočkami. Jedeme totiž po hodně vedlejší cestě do ještě odlehlejší oblasti. Je tu parádně, jako někde na Balkáně. U dalšího nového města Muong Gai zase spíme na odlehlém místě u přehrady.

3.den, středa 4.března : Ráno v 5,30 přijel člověk a loď, ze které nakoupil nějaké škeble, za hodinu zase přijel někdo jiný. Vyjíždíme a dostáváme se až k hrázi,kolem které se vše betonuje. Cesta z hor je pěkná, je to stále z kopce a do kopce, dospělí i děti nám mávají, nějak vždy poznají, že nejsme místní. Zase potkáváme nejrůznější kroje. V nějaké vesnici si dáváme oběd, polévka, rizoto, mrkvový salát, vše za 30 000 dongů, to je málo přes 30 korun. Z města Than Uvén jedeme kus směrem na Hanoj obrovskou soutěskou, nikde nejsou benzínky, jen benzín v PET flaškách. Doteď jsme viděli malá rýžová políčka, tady je to velkovýroba, pořád tu žijí horské kmeny. Vidíme, že emancipace žen je pokročilá, dělají s muži ty nejtěžší práce jako rozbíjení kamenů, zpracování dřeva... Po 30 km nám v borovém lese došel benzín. Jirka odjel stopem s PETkou a byl úspěšný, za hodinu se vrátil i s benzínem. Kolem úlů z beden na munici jsme sjeli do hlubokého údolí. V Tú Lé začal poprvé silný provoz, změnila se krajina – kolem řeky ještě větší lány rýže.

V Ba Khe začínalo poprchat, benzínka je prý kus směrem na Hanoj, my ale odobčujeme na sever,tak jsme to riskli. Stmívá se a my hledáme spaní. Jenže všude jsou domy. Ony byly na všech přístupných místech i dosud, ale tady je předomováno. O půl sedmé se tyčí vlevo na kopci kostel. Z jeho areálu nás vyhnala smečka velkých divokých psů, co tu bydlí, tak jsme si stan postavili vedle s „dovolením“ místního domorodce. Asi nevěděl, na co nám kývá. Sotva jsme ulehli, začalo pršet pořádně. O půl jedné přijel skútr, posvítili si na nás baterkou, obešli stan a odjeli. O půl čtvrté zvony bijí ráno.

4.den : Ráno neprší, kolemjdoucí se na nás usmívají, všude je mokro. Poprvé potkáváme hrobky a kamenný milíř na dřevěné uhlí. Zastávku děláme v hlavním městě zdejší provincie Yén Bái. Podjíždíme novou dálnici Hanoj – Sapa a zastavujeme v centru u jezera. Jsou tu velké hezké domy po Francouzích. Dnes tu sídlí správní a komunistické instituce, ale vše veřejné je (nejen tady) opravené a okolí upravené. Chtěli jsme si k snídani dát teplý čaj, dostali jsme vodu s ledem a trochu silného teplého čaje nám do toho nalili z konvice. Poprvé a naposledy jsme potkali Vietnamce, co na nás spustil rusky. Mluvil plynně, prý v Moskvě studoval vysokou školu.

Dál jsme pokračovali na severozápad k jezerům a kolem nich po silničce, co byla tenká bílá v naší málo podrobné mapě, ale nebyla posléze v podrobném vietnamském autoatlase. Rozhodně to byla nádherná volba, jezera – přehrady s loděmi, kolem nich nádherné domy s doškovými střechami, zase něco úplně jiného a hlavně neturistického, jak celý tenhle motovýlet. Nadšeně si jedeme, najednou se skútr chová podezřele a Jirka hlásí : „Asi jsme píchli.“ Zastavili jsme domorodce, ten vysadil ze skútru ženu a dítě, posadil Janu za sebe,aby Jirka mohl jet asi 1 km do dílny. Tam nám to zadarmo dopumpovali. Za třicet km zase byla duše prázdná. To, čemu bychom řekli pneuservis, se pozná podle duše pověšené na plotě. V jednom takovém nám ukázali, že je urvaný ventilek, a dali novou duši. Cena 80 Kč.

To už se odehrávalo na „staré“ silnici Hanoj-Lao Cai (č.70). Brzy jsme z ní odbočili najít si místo nejlépe u řeky, abychom se pořádně vyspali. Jenže všude byly domy, i v úplné buši. Na jakési hliněné pěšince jsme usoudili, že nad řekou je pěkné místo pro nás. Za chvíli se shromáždila spousta lidí, pomocí chytrého telefonu a Google překladače nás zvali k sobě domů, ať spíme v posteli. Jen jeden říkal, ať se sbalíme a jdeme do hotelu. Se setměním odešli a my šli spát.

Ve čtvrt na deset nás vzbudili dva vojáci a jeden policajt. Bez uniformy, ale nejdůležitější. Vojáček se nám snažil anglicky vysvětlit, že ve Vietnamu takhle spát nesmíme a že musíme do hotelu. Chtěl pas, nemáme, je v hotelu v Sapě. To je zásada,nedávat pasy ani peníze. Pak chtěl vědět, do jakého hotelu pojedeme. Ukázala jsem na mapu,že pojedeme do Bac Ha. A do jakého hotelu ? Vytáhla jsem Lonely Planet a ukázala na nějaký hotel. Sbalili jsme se a že jedeme do toho hotelu. Zastavili nás, tak ne. Museli jsme jet v koloně, dva vojenské skútry, pak my a pak zase dva skútry. Když jsme vjeli na silnici přidal Jirka plyn, předjel je a zdrhli jsme jim. Volali na nás STOP a ještě něco, ale nejeli za námi. Pozorovali jsme noční život.,který v deset končil, obchody a hospůdky se měnily v rodinné ložnice. Po 30 km stál hotel, tak jsme se v něm ubytovali. Jezdit potmě po zdejších silnicích není moc bezpečné.

5.den na motocestě

Po půlnoci někdo přijel do hotelu. Oba jsme se báli, zda nás nedostihli policajti.Bohudík ne. Ráno jsme se dlouho povalovali a pak vyrazili dál. Odbočili jsme si na východ do vyhlášené vesnice Bac Ha, ale nijak nás nezaujala. Ale ten horský výjezd a pak zase sjezd za 30 kilometrové odbočení stály. No a pak už přišlo Láo Cai, velké město na břehu Rudé řeky hned u čínské hranice. V roce 1979 při čínské invazi bylo srovnáno se zemí, tak je celé nové a moderní. Láo Cai leží 340 km severně od Hanoje a jede sem vlak. Do Sapy nám zbývá posledních 38 km po pěkné asfaltce, pořád do kopce a s krásnými výhledy.

Je pátek odpoledne a my ještě na skútru hledáme ubytování. V „našem“ hotelu mají pokoj za 40 dolarů. V pátek je prý jiná cena, než jsme měli v neděli (10 dolarů). Objíždíme hotely a volno je jen v těch hodně drahých. Nakonec nám slečna v hostelu nabídla, že pokoj nemá, ale že bychom za desítku mohli spát v jejím soukromém pokojíčku. Je bez oken, místo dveří závěs, společná sociálka s rodinou. No jedna noc v pohodě, ale bydlet tam ? Na Vietnam, kde žije vždy celá rodina pohromadě a soukromí téměř neexistuje, je to možná přepych. Ještě si jedeme na lehko do okolí a pak skútr vracíme. Ujeli jsme 1 000 krásných kilometrů v neturistickém Vietnamu, paráda.

Vietnamská doprava

Co se zdá českým řidičům v těch nejhorších snech, to je tady realita každých 10 minut. Jediné pravidlo, co tu platí, je pravidlo silnějšího, případně drzejšího. Jedete po hlavní a z vedlejšky vám někdo 10 cm před vámi zkříží cestu. Přitom si píše SMS na mobilu. Předjíždíte kamion a mezi vás se vecpou další motorky. Předjíždí se zprava zleva. Když proti vám jede ve vašem pruhu náklaďák, osobák nebo autobus a uvidí vás, neuhne, i když by to šlo. Zabliká a začne troubit. Řidiči soutěží o to, kdo vytlačí víc skútrů ze silnice. Krajnice 1 bod, úplně mimo dva body. Viděli jsme tři oběti této soutěže. Dvě v příkopě, jednu zabahněnou v rýžovém poli. Také jsme potkali dva čelně sražené skútry. To se týká posledních dvou dnů, v horách jsme jezdili skoro sami.

Páteční večer v Sapě

Večer se začaly sjíždět desítky autobusů s bohatými vietnamskými turisty. Ošumělá vesnice se změnila v letovisko plné světel a života. Na náměstí se zpívalo a tancovalo, v hospodách jedlo a všude korzovalo a nakupovalo. Velký kontrast k životu ve vesnici.

Loučení se severem

V sobotu ráno jsme vyrazili autobusem do Hanoje. Tam jsme si koupili lístek na noční bus do Hue a prošli si známá místa, dali si pivo u krásné šenkýřky a večer vyrazili, tentokrát bez nadměrného čekání, do severní části středního Vietnamu. V severním Vietnamu jsme strávili 9 dní.