mototrempi.cz

V předcházejících 7 částech jsme popsali naši cestu k jezeru Bajkal, do Kazachstánu a na rusko-ukrajinskou hranici. Tato poslední část popíše návrat domů.

Původně jsme si mysleli, že cesta přes centrální část Ruska bude stejně protivná jako byla cesta do Omsku přes Moskvu. Mýlili jsme se. Putování přes Čeljabinsk a Ufu do Samary a dál až na ukrajinskou hranici bylo většinou příjemné a zažili jsme několik pěkných setkání. O tom je předposlední část našeho povídání.

V Kazachstánu jsme byli poprvé v roce 1987. Tenkrát jsme letěli přes Moskvu do Alma Aty a převážně se pohybovali v horách nad městem. Skoro sami. Místní horolezci nás prosili, abychom jim prodali rifle. Měnili jsme je za cepíny a skoby z titanu. 

Dnes to tam prý ze všeho nejvíce připomíná Alpy - ubytování, ceny a davy cizinců.

Letos jsme se vydali tam, kam mnoho cizinců nepáchne. Na sever . 

Po 14 dnech každodenní jízdy  a ujetých 7 946 km jsme 16. června dorazili k jezeru Bajkal. 15.den jsme si dali odpočinkový. Další den jsme vyrazili k mongolské hranici do pohoří Sajany, na noc jsme se vrátili k jezeru. Pak jsme putovali, částečně stejnou cestou, 5 dní do Kazachstánu. O tom všem je tato část našeho povídání.

11.-14.den ( 13.-16.6.) jsme pokračovali dál na východ. Zdálo se nám, že je krajina trochu rozmanitější než dosud a že ubylo kamionů, přibyly občas jehličnaté stromy a je tu více řek a říček než předtím. Přibyla auta s pravostranným řízením, ale pozor- žádné šunky, prostě pěkná lehce ojetá auta z Japonska.

Také se změnil náš postoj k vzdálenostem, 300 kilometrů je pro nás nedaleko.  Velkým bonusem tohoto skoro 2 000 km dlouhého úseku byla setkání s cestovateli z netradičních zemí.