Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na motocyklu BMW v Turecku a Řecku

30. 10. 2014

 Z Brna na bulharsko-tureckou hranici

Nejrychlejší cesta je po dálnici do Srbska a pak po hlavní až na hranici přes Sofii až do Turecka.

Pro nás je cesta taky cílem, takže do Bratislavy to bereme mimo dálnice. Vyjíždíme 26.září. Z Brna do Mohácse, kde spíme, je to 510 km. Odtud přes chorvatský Osijek se dostáváme na srbskou dálnici a po 50 km za Bělehradem z ní odbočujeme přes Požeravec do Petrovace, kde začíná pohoří Homoljske. Nádhera – bez vesnic, sem tam polorozpadlá samota, pěkná silnice, žádná auta, neznámý motorkářský ráj. Všude kolem hory jako v Rumunsku. Jediné větší místo na trase se jmenuje Žagubica. Přijíždíme k přehradě Borské jezero, je tu kemp

s chatkami.My jedeme dál. 10 km před Zaječacem nacházíme odbočku na kopec a táboříme s krásným výhledem do hornatého kraje. Ujeli jsme 537 km.

  3.den jsme vyrazili do Zaječaru. Teplota je 12 stupňů. Žádný hic po ránu. Z Knjaževace jsme odbočili směrem na národní park Stará Planina. Hned za městem je vápencový kaňon a studánka z roku 1939. Dál je slepá odbočka 25 km do centra hor. Odoláváme, čeká nás daleká cesta, tak to prozkoumáme jindy. Jedeme suprovní trasou kolem políček s kukuřičnými snopy , různými zemědělskými stavbami až do Pirotu. To je docela velké město obklopené trojími pohořími. Pokračujeme po hlavní cestě do Dimitovgradu a za chvíli jsme na bulharské hranici.

Krajina je úplně jiná,místo malých políček šíré lány a za nimi holé kopce se suchou trávou. V poledne jsme přijeli do Sofie a místo nějakého obchvatu vjeli do města. To jsme si dali – popojíždění krok za krokem. Ale město je pořád krásné. Díky dotazům jsme vyjeli na pohoří Vitoša hned nad městem. Neodradily nás ani cedule Černi vrh v remonte a Zákaz vjezdu, ten byl, jak se později ukázalo, jen pro nepracovní dny. Cesta je dlážděná dlažebními kostkami, má 15 km a končí u lyžařského střediska v 1840 metrech. Kdybychom jeli nejkratší a nerychlejší cestou z Brna, byli bychom tu o den dřív a měli najeto 1089 km. Za Sofií odbočujeme na silnici 82. Jedeme krásným kaňonem, nalevo je řeka s přehradami, kolem cesty turistická zařízení. Pak údolí a lesy končí a před námi se otvírá neuvěřitelné panorama pohoří Rila s nejvyšší bulharskou horou Musalou (2925 m) uprostřed.

Další cesta vede po úbočí hor – Samokov,Borovec, Pazardžik s první mešitou a minaretem.

A odtud na jih. Projíždíme pěkným kaňonem do kopce, na němž je město Batak a za ním velké jezero. Nacházíme místečko blízko silnice, pod borovicí a s výhledem na jezero. V noci byla zima, ráno jinovatka – ale to vše jen kolem stanu. Uvnitř bylo teploučko. Najeli jsme 455 km.

4.den cesty pokračujeme směrem na Dospat. V sedle nad ním vzniklo heslo : „Chceš do Kanady a nemáš na to čas nebo prachy ? Tak jeď do Rodop.“ Lesy, jezírka, přehrady – no nádhera. Kolem přehrady vklíněné mezi hory jsem dojeli do Dospatu.

50 km za Dospatem je Ďáblova jeskyně a o kus dál Široká Laka, turistické, ale moc hezká vesnice s původními domy. Asi po 5 km jsme odbočili na novou silnici do Smoljanu. Za chvíli byla v sedle cedule, že jsme v zemi medvědů, a pravidla chování, abychom nebyli sežráni– no říkám, jako v Kanadě. A pořád nádherné lesy, výhledy, zatáčky, pěkná silnice .

Smoljan je docela pěkné město až na několik betonových monster. Zastavili jsme u OMV a borec od benzinky hlásí : „Ahoj !“ Má příbuzné, kteří žijí u nás, několikrát byl v Čechách i na Moravě , tak se snažil naučit česky a popsal nám další cestu. Jinak tu měli excelentní záchody, na kterých hrála hudba. Jsme na východě, ve městě je velký kostel a velká mešita, jedeme na území bulharských Turků a islámských Slovanů – Pomaků, kteří se na islám dali v 17.století.

Další úsek cesty je zase nádherný. Ve vesnicích minarety, ženské nosí muslimské kalhoty a šátky. Střídají se údolí a hory, opět parádní úsek. Na jedné vyhlídce obědváme, je vedro, i když jsme v horách. Zastavuje tu auto s párem seniorů, nejdřív se fotí a pak nám dávají jídlo. Jsou ze Sofie a jedou domů a nebudou to potřebovat. Takže máme sendviče s balkánským sýrem, papriky, olivy, natvrdo uvařená vejce, pak nám ještě dali balenou vodu. Vypadalo to jako balíček na cestu z dovolené ROH, však také kus dál jsou nějaké rekreační objekty. Hodní lidé. Kontrolujeme, zda nevypadáme jako nějací bezdomáči, ale fakt si tak nepřipadáme . Prostě Bulhaři jsou pohostinní.

Kolem další přehrady vjíždíme do města Kardžali a odbočujeme na Perperek. Už jsme ve východních Rodopech. Začíná to impozantně sněhobílými skalami okolo silnice.                                                                                                   

Projíždíme zpustlé, částečně opuštěné vesnice – zdejší Turci byli za komunistického pantáty Živkova tak pronásledováni, že jich tisíce raději odešly do Turecka. Kolem jsou jen pláně se zbytky lesů, hrozné sucho. Po levé straně táboří ve stanech kočující cigáni, jinak tu nepotkáváme dlouho žádného človíčka a skoro žádné auto. Navíc je odpolední vedro. Až na nás z toho všeho padá jakási tíseň. Jedeme přes vesnice Miladinovo, Silen, Topolovo.

Před městečkem Madžarovo odbočujeme do Národního parku Arda u stejnojmenné řeky. V roce 1994 ho pomohli vybudovat Švýcaři, Je tu hnízdiště 3 druhů supů, několika druhů jestřábů, na Evropu velká zvláštnost. U řeky táboří vodáci, my jedeme vysoko nad řekou a pak nad přehradou žhnoucími liduprázdnými skalami do Boritova a k místnímu jezeru. Na břehu táboří rybáři, přidáváme se k nim. Večer trávíme u ohně. Najeli jsme 302 km, za čtyři dny cesty máme za sebou 1804 km. Kdybychom se teď obrátili k domovu, stála ta cesta za to. Jenže my jsme pořád jen na začátku, kousek od turecké hranice.

V Zemi obráceného půlměsíce (název zapůjčen od pánů Hanzelky a Zikmunda)

Pátek 30. září, den pátý - pořád ještě v Evropě

V noci byl klídek a akorát teplo. Ve 4 hodiny začali ve vesnici kokrhat kohouti. Asi to „Kykyrý kykyrý, nač mám vstávat ve čtyry“ platí mezinárodně. Balili jsme mezi přeháňkami a vyjeli o půl deváté – opět krajinou vylidněných osad. Po dešti a odpočinku už to nevypadalo tak pochmurně jako včera. Za vesnicemi Siva Reka a Meze (tady to kupodivu žilo) jsme sjeli z hor přímo na řeckou hranici a kousek odtud na tureckou. Na bulharské straně hranice se nic neděje, na turecké procházíme přes čtyři pracovníky, hlavní je mít motorku zapsanou do pasu. Jinak je tu mezi hranicemi terminál jako na letišti, tedy – bezcelní obchody, banka, kde měníme peníze (100 euro = 245 tureckých lir).

Turecko nás vítá pěknou silnicí a pěknými domy kolem ní. Zastavujeme v Edirne. Město nechal postavit římský císař Hadrián a pojmenoval ho po sobě. Na rozdíl třeba od Gottwaldova městu toto jméno dosud vydrželo. Po pěkném bulváru jsme dojeli k největší místní současné atrakci - mešitě Selimyie. Nechal ji postavit Selim II.Ukrutný.Brrr. Stavěl ji největší stavitel mešit historie Sinan, který stavěl taky hlavní mešity v Istanbulu. Fakt je s nimi naprosto srovnatelná. Čtyři minarety jsou vysoké 75 metrů, což je nejvíce na světě po mešitě v Mekce. Mešita má 999 oken, prý tím tisícím oknem nechtěl Sinan pokoušet osud. Před mešitou stojí spousta autobusů, ale potkáváme tu jen domorodce, žádné turisty. Po nezbytném focení jedeme dál.

Za městem omylem vjíždíme na placenou dálnici. Nevíme, jak se tu platí, tak na prvním možném výjezdu vyjíždíme, zařízení na nás pípá, chceme někde zaplatit, ale není kde – jak se později dovídáme, měli jsme si někde v bance koupit magnetickou kartu. Za prvé jsme to my ani Lonely Planet nevěděli, za druhé banky jsou někde daleko. Samozřejmě nás při tom pípání vyfotila kamera, takže cestu Tureckem zahajujeme jako hříšníci a uvidíme, jak se situace dál vyvine. Po normální kvalitní silnici projíždíme pěkná a přiměřeně čistá městečka Haskoy, Kirklareli, průmyslový Pinarhisar atd. Ve Víze odbočujeme po nové silnici do hor s nadmořskou výškou 240 m. Ale fakt je to vysočina porostlá lesy. Na odpočivadle obědváme a ve tři hodiny jsme v Kiykoy , cíli dnešní etapy. Zaujalo nás tím, že tam nejezdí cizinci. Před městečkem je odbočka Plaja, tak odbočujeme.

Černé moře od jihu

Další odbočka je k monastýru Svatý Mikuláš. Klášter v Turecku je docela zvláštnost, většina byla přestavěna na mešity. Stařík je ze 6.století z doby císaře Justiciána a je to na něm vidět. Dole ve skále je hlavní chrám, nad ním nebo pod ním se asi bydlelo. Jinak byly v kláštře dřevěné konstrukce, které se pochopitelně nedochovaly, i když byly obnoveny ještě v 19.století. Podrobněji klášter neprolézáme, ale je to pěkné místo. Klidně by se tu dalo spát.

My však jedem hledat spaní k moři . Dole jsou různé rozbité stavby a roztrhané stany a binec. Jura statečně jede na svah nad mořem, ale nejde to, zůstáváme trčet, pracně se otáčíme . Už i Jura ví, že s tak naloženou motorkou do tak strmého a rozbitého kopce se nejezdí. V tom všeobecném binci vidíme uklizené území s malými chatkami.Postavit stan si tam můžeme, peníze mladý provozovatel nechce. Takže kempujeme zadarmo, záchod tu není, chodíme do lesa. Stavíme stan a jdeme nalehko do města – výhoda „kempu“ oproti samotě.

Všude je plno velkých psů, ale jsou hodní a neobtěžují. V šest se vracíme, Jura vaří večeři, já píšu deník za asistence asi tří místních psů s obojkem a dvou psů samoživitelů, které tu akceptují. Další psi samoživitelé jsou při příchodu smečkou odehnáni. Po večeři jdeme do restauračky na lodi. Točené – fiči bire – nemají, tak si dáváme lahváče Efesa . Uprostřed lodi topí kamínka. I s šéfem nás bylo pět. Dva hosti pořád mobilovali, bez přestávky, to je tu národní sport. Zaplatili jsme 5 lir za jedno pivo ( přes 60 Kč !!!) a šli pryč. Paní proti nám nesla jakási jídla – asi i pro nás a mrzelo ji, že odcházíme. My jsme jejich pohostinnost nepochopili, za pár dní bychom byli důvtipnější. A tak jsme si popíjeli za asistence psů víno , sledovali jsme půlměsíc, který fakt byl obrácený.

Ujeli jsem 265 km, celkem 2 069km.

Sobota 1.10., 6. den – Bospor a my

Průběžným cílem pro tento den bylo dojet kolem moře k Bosporské úžině, přejet ji na lodi a pokračovat ještě kus dál kolem Černého moře. Trochu jsme si pobloudili, v Okali jsme odbočili k moři. Silnice se různě křížila s výstavbou nové dálnice. Na výstavbě dálnice pracovaly desítky, možná stovky náklaďáků , vozily kámen. Žádné Tatry či něco takového, ale kvalitní západní moderní auta. Naše snaha přijet na severu k Bosporu ze západu byla marná – žádná cedule, lidi nás pořád posílali do Istanbulu. Za zmínku stojí průjezd velkým a upraveným městem Kemerburaz. Ono to je vlastně součást Istanbulu, Google tomu říká Little Amerika. Dál nás spolkl Istanbul, kam jsme nechtěli.

Mnohaproudé silnice, šílený provoz, podle slunce se snažíme dostat na sever. Provoz zeslabuje, všude jsou pěkné hospůdky, v nich lidi, takový příjemný slunečný víkend. Jenže zjišťujeme – lodě přes Bospor nejezdí, když, tak jen pro chodce – a my musíme zpátky do víru Istanbulu. Ještě jsme se ptali, jak se platí most přes Bospor – po první informaci, že hotově na místě, dostáváme správnou odpověď – magnetickou kartou, která se kupuje v bankách. Ty jsou o víkendu zavřeny a jak to jinak řešit nikdo neví. Opravdu praktická metoda.

Jedeme zpátky podél vody, všude jsou lidi a zaparkovaná auta, odbočka s obrázkem mostu, za chvíli další odbočky bez. Ale motorkářský pánbíček nám seslal motorkářský pár na Jamaze Vemax a ti nás přivedli k dálnici do Asie. Předjeli a my za nimi asi 3 km dlouhou frontu aut na vjezd, s našimi kufry to mezi dvěma proudy aut bylo místy hodně těsné. Na závěr nám ukázali kancelář, kde se dá koupit karta.

A další průšvih – neexistuje speciální karta na most, ale společná na dálnice, nejlevnější stojí 50 lir – přes 500 Kč, a přejezd z ní ukousne jen 5 lir ! Co s tím zbytkem, když se dálnicím systematicky vyhýbáme ? Zuřím v kanceláři, pak se nějaký chlapík nade mnou slitoval, zavedl mě k jakémusi autu u dálnice, které prodávalo jeté karty, tak jsem nějakou prý v ceně 20 lir koupila za pět. To už mi nadal policajt, co chodím po dálnici, no trapas. Ale karta fungovala a nám na ní i nějaké body zbyly. Následovníci – kartu zakupte hned na hranici v bance !

Průjezd mostu je zpočátku anarchie. Po minimálně hodině čekání se auta vrhají na most, aby se tam nevešla a stála znovu. Mezitím pobíhají prodejci všeho možného, pak se auta srovnají a most přejedou. Projíždíme do Asie, na prvním sjezdu sjíždíme a po čuchu se dostáváme na asijský břeh Bosporu. I tam je to výletní území, ale je tam podstatně míň lidí a tedy i aut než naproti. Cestou na sever míjíme samá kasárna. Nad ústím průlivu do moře je vesnička Adolufenari, správná díra. V obchodě nemají ani pivo, ani víno. Chceme jet po silničce podél pobřeží, ale blokují ji vojáci. Tak jsme okolo dojeli do turistického centra Riva. Je plné vojáků, v centru je pláž a dvě klimatizované sámošky – v nich lze koupit vše kromě alkoholu.

Za Rivou je obrovský hotelový komplex a kousek za ním to vypadá jako skládka a na ní jakési igelitové chatky. Zajeli jsme tam, šla jsem do jedné z nich, zda si tu můžeme postavit stan. Bylo tam 5 chlapů a že prý klidně. Chlapíci nás přišli pozvat na rybu. Tak jsme nejdřív povečeřeli svoji kaši se šunkou, ať tam nejdeme vyhládlí, a šli za nimi. Dobrá banda – jeden mladík uměl trochu anglicky, dva trochu míň německy. Pojedli jsme výbornou rybu, salát, hrozny, popili raki jak se má – s vodou. Pak si Jura dal raki bez vody a oni se moc divili. V boudě měli pořádek, stále zametali a utírali stůl. Pak přijeli další a my šli spát.

Teda mysleli jsme si, že jdeme v té pustině spát, ale místo toho jsme se účastnili folkloru typu Horečka sobotní noci. V naší chatce, co jsme u ní spali, přibyl otec se synem a pustili si nahlas hudbu z autorádia. Až do tří v noci někdo přijížděl a odjížděl, mluvili všichni všude hodně nahlas, do toho řvala z aut rádia a štěkali potulní psi. Dokonalý rámus trval až do tří. Pak jsme konečně usnuli. 303 km, celkem 2 372 km.

Neděle 2.10., den sedmý – Do hor

Vstáváme před osmou, svítí slunko,nijak nespěcháme. Ali, co mu stanujeme pod nosem, mě pozval, že mi uvaří vodu. Má to v chatce moc pěkné – koberce, vyzouvá se, krásně uklizeno, světlo na autobaterii , ledničku , záchod, tekoucí vodu s umyvadlem.

Vyrážíme po kamenité cestě, ve kterou se změnila asfaltka, pak po silnici do pěkného Sile a dalšího letoviska jménem Agva. Tady už se koupeme. Turkyně se tu koupou v bikinách.

Pokračujeme po hezké cestě zvlněnou krajinou do města Kandira. Dál přibývají auta a jedeme do krajského města s dvěma názvy – Sakarya-Adapazari. Po menším bloudění jsme jeli po uzoučké silničce po úbočí hor, nakonec jsme dojeli do místa Doganca na správnou silnici, byla to ta podezřelá neplacená dálnice, co vede až do Antalye. Za Pamukovou jsme odbočili na romantickou silničku do Izniku. Město je starobylé, na kraji jsou pozůstaky kolébky křesťanství, centrum je jasné sídlo islámu. U města je velké jezero, cca 2 km za městem jsme k němu zabočili a kolem chatek dojeli na konec cesty. Piknikuje tu rodina, my stavíme stan. Rodinka nám dala nejdřív sendvič, pak rybu, tak ani nevaříme večeři, jen popíjíme dobré víno. 304 km, celkem 2 676 km.

Pondělí 3. října, osmý den – Přes hory

Snídani jsme částečně udělali z místních zdrojů – za stanem byl sad už po sklizni, ale s padanými jablky, a taky hromada vyhozených rajčat, z nichž polovina byla krásná a chutná.

Celý den jsem jeli horama, občas kolem přehrady. Krajina se měnila, ale pořád byla krásná, s mnoha výhledy, silnice téměř prázdná a budu se opakovat – kvalitní asfalt. Označená sedla měla výšku 1 500 a 1450 m n.m., ale my jsme byli i v 1700 metrech. Od předchozích dnů se tento lišil tím, že až na nepatrné výjimky (2) měly ženské šátky.

Ve městech byly široké bulváry a celkem pořádek. Všude se staví – domy, silnice. Města se jmenovala : Yenírsehir, Inegol, Tavsanli, Emet, Simav,Aksaz, Demirci.

V Gordes jsem vzali benzín, víno za 7,5 liry – už umíme hledat správný obchod, kde mají alkohol. V kraji, kterým jsme projížděli, se objevovali místní motorkáři se sajdami, tak jsme si jich pár vyfotili.

Z Gordes jsme odbočili na vedlejší silnici směrem na Akhisar a asi 15 km před ním jsme u studánky odbočili doleva na kopec na noc. Přijeli jsme na místo v 16,40, ale už se stmívalo – to je nevýhoda podzimních cest. V sedm je tma jako v pytli a my jdeme spát. 379 km, celkem 3 055 km.

Úterý 4.října 2011, 9. den – K Egejskému moři

Hory brzo končily a my jsme vjeli do zemědělské krajiny. Kolem Akhisaru a přes Somu jsme dojeli do Bergamy, byla to docela štreka. V jednom úseku se pěstovaly dýně, všude se taky dýně kolem silnice prodávaly a nakonec jsme míjeli kruháč ve výstavbě se symbolem dýně.

Na kraji Bergama jsme odbočili podle hnědých šipek k Pergamonu. Nejdřív jsme si prošli a vyfotili pozůstatky byzantského chrámu. Poprvé za tuto cestu jsme se setkali s normálními turisty, desítkami autobusů, prodejci suvenýrů a prostě turistickým byznysem. Nad námi se tyčil kopec s antickým městem, nám dobře známým z Berlína.

Nahoru jsme vyjeli na motorce. Davy turistů vyjíždí nahoru lanovkou. Z našeho pohledu je tu pár šutrů.

Projíždíme městem, je poledne a je tu docela plno. Možná proto, že zemědělci si sem jezdí na oběd na traktorech, které všude stojí. Z okružní silnice odbočujeme do Dikli. V Carrefouru nakupujeme chleba, kávu a první pivo v PET flašce – SKOL, to už známe z Balkánu. Tady už s prodejem alkoholu problém nemají na rozdíl od zapadlých a neturistických oblastí. Pokračujeme k moři a jedeme podél něho – vlastně se obracíme na sever k domovu. Snažíme se jet podél moře, všude se staví letoviska typu hotel naležato. V poledne se koupeme, moře je nádherné a je teploučko, i když je začátek října.

Projíždíme Ayvalik, pěkné přímořské město s přístavem, hradem, pěkným nábřežím a úzkými uličkami starého města. Ale všude jsou davy lidí a aut , a to nemusíme. To už koukáme na řecký ostrov Lesbos kousek od pobřeží . Lesbos je zajímavý tím, že když vzniklo samostatné Turecko po 1.světové válce, žili na něm Turci a na pobřeží v Ayvaliku a okolí Řekové. A tak se vlády Řecka a Turecka dohodly a ty lidi vyměnily - prostě museli opustit své domovy a odstěhovat se. Bylo to dost hrozné, i když všichni byli vinaři a žili podobným životem. Aspoň ale mohli do svých domovů na návštěvu, to se Němcům dlouho a Korejcům doteď nepodařilo.

Dál vede kolem pobřeží čtyřproudá silnice a kolem ní souvisle navazují velká města Burhaniye, Edremit a další. Dokonce míjíme 4 kempy přímo u této frekventované silnice, všude jsou hotely a pensiony, to musí být radost tady trávit dovolenou... V okamžiku, kdy si říkám, že to je už otravné, vyjíždíme za posledním městem s hodně zapamatovatelným názvem Kucukkuyu do hor s výhledy na moře. Po 20 km odbočujeme do Ayvaciku se zajímavým mostem a odtud na poloostrov BIGA.

Jedeme kolem moře až do Behramkale. Je to stará kamenná vesnice se zajímavou historií. Pobývali tu třeba Aristoteles, svatý Pavel a teď tu jsme my. Dnes si tam stará kamenná sídla opravují a luxusně zařizují bohatí Turci. Protože se blíží večer, tak se moc nezdržujeme.

Je tu moc zajímavá krajina, celkem pusto. Na druhé odbočce míříme doleva k moři. Spát se tu volně nedá, buď jsou placy za plotem nebo skalnaté.

První penzion nás nenadchl, odbočujeme podle zašlé cedule do jiného hned na pláži a domlouváme nocleh za 40 lir. Po dvoře běhají slepice, kuřata a krůty, je to tu takové rodinné. Nakonec jsme rádi, že to tak dopadlo – jsme přímo na pláži, vyspíme se po dlouhé době v posteli, nabijeme všechny potřebné baterky . Ujala se nás mladice mluvící anglicky, pak přišel stařík a říká nám : „Dobře, velmi dobře.“ Je to učitel na penzi , trošku mluví česky. Jeho matka, říká majka, byla Bulharka a po dědečkovi z její strany má na Turky netypické zelené oči. 343 km, celkem 3 398 km.

Středa 5.10.2011, 10. den na cestě – Přes Dardanely zpět do Evropy

Ráno se koupeme se v moři, sprchujeme teplou vodouDokonce ani Jirka nechvátá jak Počmeloun. Vyrážíme v půl desáté.

Jedeme dál na sever. Krásná krajina, pěkné vesnice s kamennými domy s plastovými okny. V Gulpinaru fotíme zbytky antického města „myších lidí“ - no nic moc, pár šutrů, tak do areálu ani nejdeme. Odtud odbočujeme 9 km do Babakalle. Je to ospalá vesnička rybářů s velkorysým přístavem a prý opravenou pevností. Dáváme si kafe, je slané – prostě tu je taková pitná voda.Dál už krajina není tak úchvatná, ale pořád tu je pěkně. Projíždíme vesnicí Tuzla, jmenuje se stejně jak město v severní Bosně.Chytrá Wikipedie mě doma informuje, že Tuzla je turecky „sůl“. Skončila divočina, pobřeží je upravené pro rekreaci, ale umírněně, je tu i něco jako kempink a dají se najít přímo u moře místa pro volné spaní.

Ale nás teď zajímá něco jiného. Alexandria Troas bylo město založené ve 3.století před n.l. Od jiných antických památek se liší tím, že leží v naprosté pustině po pravé straně silnice, označené jednou cedulkou, volně přístupné. Z křovisek vystupují vysoké stavby, k nim vede pěšinka a a je to jedna z nejkrásnějších antických památek, co jsme kdy viděli. Také kvůli voňavé a divoké atmosféře místa. Pod klenbami si člověk říká, jak to tehdy opracovávali a stavěli, že to doteď vydrželo. A k místu se váže příběh.

Pravidla antických olympijských her se podařilo rozluštit vědcům z univerzity v Münsteru. Mramorovou desku o rozměrech 181 na 90 centimetrů, na níž jsou pravidla vytesána, našli archeologové v roce 2003 při vykopávkách právě tady. Vítězové se mohli těšit, že jim římský císař Hadrián, který žil v letech 76 až 138, věnuje jako cenu finanční dar. Nedisciplinovaní závodníci naopak museli podle pravidel počítat s bičováním. Nicméně císař dbal na to, aby trest nebyl natolik tvrdý, že by závodník po něm již nemohl sportovat nebo vykonávat svoje obvyklé zaměstnání. Klání v řecké Olympii Hadrián označoval za "důstojné" a "velmi slavné". Vědci si v současnosti lámou hlavu nad tím, proč byla tato deska umístěna právě ve městě Alexandria Troas.

Zajímavé je, že u ruin je cedule, že se na ně nemá lézt. Jako 1.řeč je turečtina, na druhém místě němčina a až třetí angličtina.

Dál jedeme podél moře a pak zemědělskou rovinatou krajinou do Homérovy Troje.

Schliemanova Troja se tu jmenuje TRUVA-TROY. Jsou tu opět davy turistů a hlavní atrakcí je replika slavného koně vyrobeného ministerstvem cestovního ruchu:). Je poledne a vedro.

Z Truvy pelášíme do Canakkale. Pěkné město leží na 1200 metrů široké úžině spojující Marmarské a Egejské moře – Dardanelách. Tudy putoval Xerxes na Řeky, Alexandr Makedonský do Asie , tady to chtěli za 1.světové války ovládnout Spojenci a Rusové. V přístavu je starobylá loď a pevnost Cimenlik, která průplav hlídá od roku 1451 spolu se sesterskou pevností Kilitbahar na druhé, už evropské straně. V Cimenliku je muzeum bitvy o Canakkale a námořní přístup k Istanbulu. V roce 1915 při ní padlo 130 000 až 500 000 vojáků, tak se liší jednotlivé prameny. Tak i tak je to dost na necelý rok. Loď nám jede za půl hodiny a za sympatickou cenu 8 lir za motorku i nás.Koupili jsme tu dva náramky po jedné liře od staříka, co tu neúspěšně nabízel různé nesmysly. Ukázalo se, že je to Bulhar, který po pádu komunismu šel do Turecka za lepším životem. Slovan všude bratry má.

Vystupujeme v Eceabatu, všichni jedou z přístavu napravo na sever, my jediní nalevo na jih do Národního miliparku Gallipoli, který byl na tomto poloostrově zřízen na uctění všech obětí, sympatické je, že nejen tureckých.

V celém NP je spousta památek, my si vybíráme jižní část, protože tam prý turisté jezdí minimálně. Za opravdu úctyhodnou pevností Kilitbahar nás krásná asfaltka mezi lesy vede k některým pomníkům. První je turecký vojenský hřbitov. Je důstojný a nás fascinuje, že u některých jmen ani nemají data narození, u jiných ani jméno . A samozřejmě věk vojáků od nějakých 15 let, většina z Turků byli dobrovolníci. S nějakými dalšími zastávkami jsme dojeli k pomníku Abide vysoko nad mořem. Tady bylo pár lidí, pod památníkem nějaké rozpadající se stánky a nad silnicí místo pro táboření s jedním rozpadajícím se stanem a smečkou psů. A docela kvalitním záchodem.

Nám se tu nelíbilo, tak jsme se vydali hledat spaní do nejjižnější obce poloostrova Seddulbahiru. U zdejší pevnosti by to šlo, jenže je moc v centru. Na západním kraji obce by se dalo spát u hřbitova irských vojáků, ale jezdí tu děti na kolech. Pořád to není ono.Na třetí pokus jsme severně od obce zajeli k moři a našli opuštěné místečko, asi využívané rybáři. Končí 10.den na cestě, měsíc je stále obrácený a dorůstá taky obráceně , vidí nás jen krávy, co se pasou okolo. 221 km, celkem 3 619 km.

Čtvrtek 6.října - V Trákii, 11.den

Ráno jsme chtěli jet přes Katapete a kolem vyloďovacích pláží, ale tam se odbočka opravuje a je strašně prašná, nic pro motorku. Tak jedeme do Ecebalu a podél pobřeží na sever a navštěvujeme jen památníky kolem cesty. Juru zaujal Ataturk v jezdeckém, dosud byl Otec Turků vždy v obleku. Pěkná cesta – krajinově, výhledy, povrch. Zastavujeme v Geliboli. Je to moc pěkné městečko a není tu moc rušno.

Jirka se chce vykoupat v Marmarském moři, tak odbočujeme do Sarkoy ležícího na jeho severním břehu.Je to zajížďka 30 km. Cestou míjíme jezero, kde turecká armáda trénuje vylodění. Sarkoy je příjemné letovisko, moře je teplé a slunko svítí. Odtud jedeme už nejkratší cestou na hranici. Turci nás 4 x kontrolují v PC , Řeky v podstatě nezajímáme .

Za hranicí najíždíme na novou parádní dálnici a jedeme na západ. Thrákie v Řecku je podobná té turecké – absolutní roviny, na severu, po naší pravé straně staré známé východní Rodopy. Provoz je minimální. Za Komotini odbočujeme z dálnice , nic neplatíme, a bereme benzín. olem nás probíhá sklizeň bavlny, to jsme ještě na cestách nezažili. Kombajny vypadají jako obří vysavače, traktory bavlnu někam vezou, všude kolem cesty jsou bílé chomáče.

Dojíždíme k moři.Ve Fanari je kemp. Je zavřený, ale nakonec nás chlapíci na jednu noc pouštějí a nechtějí peníze, když je vlastně zavřeno. Místo je přenádherné, pláž je písečná jsou otevřené parádní záchody se sprchou. 4 013 km, z toho po Turecku asi 2 000 km. Kdybychom chtěli domů, zvládneme to za necelé 3 dny, je to 1633 km. Ale my nechceme. Dnes jsme najeli 394 km.

Zase náš oblíbený Balkán

Pátek 7.října 2011, 12. den

Pokračujeme kolem moře, děláme si zastávku u klášterů uprostřed jezera. Kolem nás pokračuje sklizeň bavlny.Pak odbočujeme – musíme objet deltu řeky . Míjíme město Xanti na úpatí východních Rodop , k moři se vracíme před městem Kavala. Je to centrum řecké Makedonie, má přes 60 000 obyvatel a do roku 1912 patřilo Osmanské říši. Na první pohled je to krásné a sympatické město, projíždíme ho kolem moře se zastávkou a procházkou na nábřeží. Za ním je spousta letovisek vilového charakteru, pokračují vinohrady okolo pláží. Dalších 40 km jedeme podél moře, tady už je dost pusto, nakonec jsme po mírném bloudění dojeli na východní prst poloostrova Chalkidiki. Je to tu samá hora, občas sjezd ze silnice k moři, třeba do vesničky Olympiada. Následují nádherné hory porostlé borovicemi a pěkné městečko Stratoni.

V dalším pobřežním městečku – Ierissos – je demonstrace. Všude jsou černé praporky, podle všeho se tu má stavět velkolom a lidé proti tomu protestují. Dál podél pobřeží to nejde – je tam kněžský stát Athos. Po vedlejších silničkách přejíždíme na prostřední prst pomyslného Poseidonova trojzubce, nejsou tu směrovky, ale na každé křižovatce stojí policajt a až na jednoho mluví anglicky a radí nám, kam jet. V Metangitsi potkáváme kolonu aut doprovázenou policií, zřejmě jedou nějací potentáti na tu demonstraci.

Za městem Sarti odbočujeme podle šipek do kempu, vede tam rozbitá cesta a kemp se nám vůbec nelíbí, tak jedeme podél zátoky a na druhé straně velké zátoky končí silnice v malé zátoce mezi skalami, v karavanu tam táboří řecká rodina a „dovoluje“ nám postavit si u pláže stan. Ještě tu bydlí maďarská rodina v obytňáku – prošedivělý družný muž, mladá žena a dvě dítka – tříletá Maria a 4 měsíční mimino.S chlapíkem se bavíme, je motorkář, tady má skútr. Jmenuje se to tady Beach Sykia a vede sem asfaltka.

353 km, celkem 4 366 km.

Sobota 8. října , 13. den

Chtěli jsme jet zkratkou, vyjeli jsme silničkou nad zátoku a dostali jsme se do skalnaté krajiny nad mořem, ve které cik cak vedly zánovní široké asfaltové silnice, dokonce dva velké mosty, a to odnikud nikam. Prostě široká silnice vedla někam, tam bylo jakoby parkoviště bez aut a bez stánků a jakéhokoliv náznaku civilizace. Bloudili jsme a nemohli se asi hodinu z tohoto bludiště vymotat. Nazvali jsme to Eurosilnice, někdo se asi díky tomu napakoval dotacemi:) Tak jsme se pokorně vrátili a jeli jsme dál po hlavní silnici.

Nádherná cesta a hlavně krajina, v jednom místě jsme dokonce viděli po obou stranách moře. V Porto Koufo jsme si udělali přestávku a zase pokračovali na sever. Pobřeží je čím dál obydlenější, ale pořád moc pěkné. Z Nikiti už to byl normální přesun, obloha se zatáhla. V Metadia Erakinis jsme opustili moře a odbočili do vnitrozemí. Přes zajímavé město Polygros jsme horami dojeli do Soluně. Tu jsme objeli po dálnici za 1,20 euro a pokračovali jsme po dálnici na jihozápad. Za městem Veria byl úsek plný tunelů a vysokých hor, za ten jediný se platilo 2 eura, pak už se po nové dálnici jelo gratis. V Greveně jsme chtěli odbočit na normální silnici, ale začalo ne pršet, ale lít, tak jsme zůstali na dálnici.

Děs-bouřky, průtrže jedna za druhou,není kde zastavit a odbočit, skoro nic není vidět. Štěstí je, že po dálnici kromě nás skoro nikdo nejede a že jsme se dostali do pásma tunelů, ve kterých neprší aspoň chvilku a je trochu vidět. Jura prokázal hodně odvahy. Za 4,6 km dlouhým tunelem už ani nepršelo. Odbočili jsme před Ioaninou z dálnice, nabrali benzin a jeli na jih. Před městem Preveza byla samá památka, ale poprchalo a začalo se stmívat, tak jsme nezastavovali, projeli podmořským tunelem a přijeli na ostrov Lefkada. To už zase lilo jak z konve a my s malou přestávkou na zavřené benzince jsme jeli potmě a poslepu.

Dojeli jsme do Vasiliki a vydali se hledat kamarády. Šla jsem se zeptat do obchodu a potkala česky vyhlížejícího človíčka, z něhož se vyklubal tramp Chroust. Jediný člověk v ulicích města, ostatní jsou schovaní před deštěm doma. Zase jsme měli jednou kliku. S jeho pomocí jsme došli do bungalovu, kde bylo 19 trampů z trampských Paběrek, mezi nimi naši kamarádi, 3 kytary a oslava několika svátků a narozenin.

Poseděli jsme s nimi a pak se přemístili k našim kamarádům Fídrům na noc.

636 km, celkem 5 002 km.

Neděle 9.října,14.den

Neděli jsme pojali jako odpočinkový den a věnovali ho procházkám v okolí, povídání a sušení promočených věcí. Ujeto 0 km.

Pondělí 10.října, 15.den na cestě

Ráno jedeme pořád na jih s cílem navštívit 3.nejhezčí pláž světa Katsiki. Cesta přes hory a starobyle vyhlížející vesničku byla moc pěkná, pak končila velkým parkovištěm s mnoha opuštěnými stánky a dřevěnými restauračkami.

 

Podél západního pobřeží jedeme do Levkady – nebo Lefkady. Parkujeme a jdeme si prohlédnout městečko. Je pěkné, ale takové univerzální, mohlo by být kdekoliv jinde. Přes Pervezu pokračujeme na sever. Vlevo je moře, vpravo hory, na nejvyšších vrcholcích je už sníh. Cestou jsme se rozhodli, že si zajedeme na ostrov Korfu. Takže se v Igoumenitse naloďujeme na trajekt. Do Kerkyry je to za 30 euro, jižněji do Lefkimi za dvacku, tak jedeme tam.

Na ostrově hned odbočujeme k moři a dostáváme se do letoviska Kavos. Je to město duchů – vše zavřené, stažené rolety. V jediném otevřeném obchůdku kupuji víno a jedeme dál na jih. Jižní část ostrova je plná starobylých oliv, pustá a neturistická. Lidé se tu evidentně věnují zemědělství.
Jedeme co nejblíže pobřeží.

Kus za jakýmsi městečkem jsme se dostali k nádherným dunám a písečné pláži, je tu stánek, lidí pár. Provozovatel stánku je z Athén a dovoluje nám si u něho postavit stan. Kolem jsou duny. Borec na hodinu odjel a vše nechal otevřené – své spaní, mražáky s pitím, zásoby jídla. 243 km, z toho 46 km na Korfu.

Úterý 11. října, den šestnáctý – na slavném Korfu

K snídani dostáváme skvělé presso (zadarmo ), i Řeci jsou evidentně pohostinní.

Vyjíždíme a jedeme dál, ani nevíme kudy. Prostě se tlačíme co nejblíže moři. Jižní Korfu je plné uzoučkých silniček bez směrovek nebo se směrovkou do první díry, osady a vesnice jsou bez označení na začátku i na konci. Když vidíme ceduli NĚCO-BEACH, odbočujeme a dojedeme do zátoky mezi skalami s pláží. A tak různě jedeme podle slunka. Bloudí tu i turisti s podrobnou mapou, které občas potkáváme. Oni i my se musí občas vrátit – silnička dál nevede.

Směrem na sever přibývá letovisek i „civilizace“. Je tam okružní silnice, ukazatele a vše potřebné pro turisty. My jsme si zabočili do severního letoviska Roda. V létě tu jsou určitě davy, teď tu jsme skoro sami. Kupodivu jsou otevřené obchody a taverny, všude jsou nápisy v angličtině , to jinde nebylo. Je teplo. Roda je vlastně na stejné rovnoběžce jako nejjižnější část italského „podpatku“, kde jsme byli před rokem. Z Rody jedeme dál kolem moře a užíváme si výhledy na moře a Albánii.

V jedné zátoce se ještě Jura koupe, obědváme a dozrává plán, že pojedeme domů místo lodí přes Itálii přes severní Řecko a Albánii. Cestou na pevninu sledujeme západ slunce nad ostrovem Korfu. Je krásný, i když úplně jiný než o jakém psal Durrel.

Do města Igoumenitsy přijíždíme potmě. Město září a žije, všude jsou lidi a kvanta aut, domorodci sedí v hospodách. Hodně je tu parků, od pobřežní silnice vedou do města pěší zóny. My objíždíme záliv a jedeme na místo, které jsme si vytipovali při odjezdu včera. 5 km za městem parkují kolem moře obytňáky, mezi Němci a Holanďany stavíme za asistence dvou psů stan. 178 km, celkem 5 423 km, na Korfu celkem 219 km.

Středa 12.října, 17.den v Albánii

Vracíme se do Igoumenitsy, oproti včerejšímu večeru je tady pusto, a odbočujeme na dálnici. Rozhodli jsme se pro tuto variantu kvůli šetření času, v sobotu musíme být doma. Z dálnice odbočujeme do Kastorie a ejhle – je to úplně nová dálnice směrem na Albánii. Bohužel nevede až k hranici, ale je tu hezky mezi horama a nikdo tu nejezdí, takže cesta ubíhá rychle.

Hranice je plná albánských zájezdových autobusů, úplně jak na česko-rakouské hranici začátkem devadesátých let. Funguje tu bezcelní zóna, tak kupujeme dvě „úza“ za necelá 4 eura kus a jedeme do Albánie. Směrem do Korči a Pogradce jedeme zemědělskou krajinou, na kraji silnice domorodci prodávají ovoce a zeleninu. Jezdí tu a oře víc oslíků a koníků než doposud, je nám jich líto. Traktor potkáváme výjimečně.

V Pogradci jsou centrum města a nábřeží Ohridského jezera nádherně opravené, silnice ale nic moc. Jedeme kolem jezera na západ, naproti vidíme trasu, kterou jsme už několikrát jeli,samozřejmě v Makedonii. Kolem silnice jsou taverny, hotely, hodně se tu prodávají ryby. Na konci jezera odbočuje na Tiranu krásná nová silnice s nádhernými výhledy na jezero. Dál jedeme obyčejnou krajinou až do Elbasanu. Na silnici ubývají rachotiny a přibývají nová moderní auta . Maršrutky jsou nové mercedesy. Samotný Elbasan míjíme.

Za ním je 20 km unikátní cesty. Kvalitní silnice vede po jakémsi hřebeni hor a na obě strany jsou nádherné výhledy. Nojo, Albánie a Balkán .... Pak se sjede dolů a jede se hustě obydlenou krajinou do Tirany. Tu si musíme poctivě projet od severu přes centrum k jihu.Kde jsou ty dávné časy, kdy tu nic nejezdilo ( před 20 lety ). Dnes je tu provoz přímo šílený, směrovky žádné, pjezdí se v několika pruzích. Kupodivu jsme vyjeli kam chtěli – na dálnici směrem na Durres. Na nám známé odbočce sjíždíme směrem na Škodru a uvažujeme, kde budeme spát.

Krajina je hustě obydlená. Najednou jako zjevení vidíme ceduli Camping. Tak ho jedeme vyzkoušet. Je to vlastně hodně luxusní hotel s restaurací a bazénem a za nimi místo pro obytňáky. Stan jsme si tu taky mohli postavit. Za deset euro. Ještě jsme ani nepostavili stan a přišel luxusní číšník a donesl „pozornost podniku“ - kebab a chlebíčky s pomazánkou. Tak jsme ani nemuseli vařit. Nad námi na úbočí hor svítí město Kruja. 529 km, z toho v Řecku 290 km a v Albánii 239 km. Celkem 5 952 km.

Čtvrtek 13. října 2011, osmnáctý den

Provoz se trochu zklidnil, za chvíli najíždíme na dálnici. Do Škodry vjíždíme pod slavnou pevností Rozafat, která byla poslední, co se ubránila Turkům.

Dalších 12 km k hranici do Černé Hory je takový folklor – babky v černém, vedle sebe např. nový kostel a nová mešitka. Za poslední peníze kupujeme koňak Skandebeg a už jsme na hranici. Albánci na to kašlou, u Černohorců dostáváme varovné prospekty – kvůli bezpečné jízdě. „Život máš jen jeden!“ stojí na mapce země s vyznačenými úseky s nejvíce smrťáky. Kdybychom tu už tolikrát nebyli, asi bychom se museli bát o život. Nejvíc je nebezpečný prý je 1. a 15. den dovolené. No to už máme za sebou, tak třeba přežijeme. Mezi horami předjíždíme osamělého cyklistu dobrodruha. Na celé cestě takové potkáváme na rozdíl od motocestovatelů.

Jedeme delší cestou přes Ulcinj po magistrále , cestou se koupeme u kempu Oliva a znovu předjíždíme cyklistu, co jsme potkali za hranicí. Potvrzuje se, že doba přesunu není o rychlosti, ale o množství a délce přestávek.

Pokračujeme přes Bar a Sutomore kolem moře. Je dost velký provoz a někteří řidiči jsou fakt mimořádná paka. Asi nečetli ty prospekty, co se rozdávají na hranici. V Budvě se loučíme s mořem a stoupáme do hor směrem na Cetinje. Silnice je úzká, výhledy na Bar a pobřeží moc pěkné. Cetinje je malebné městečko vklíněné mezi vápencové kopce. My tu odbočujeme na vedlejšku směrem na Čevo s úmyslem zkrátit a zrychlit náš přesun. Po úzké silničce vjíždíme do světa HOR.

Vápenec, pořád hory, sem tam kamenné opuštěné, příp. polorozpadlé stavení. Asi na dvou místech vidíme náznak života. Potkáváme koně, později i krávy a kozy, jsou to samostatná zvířata, pohybují se bez lidského doprovodu. Po levé straně je mezi kopci kamenný kostel, nevede k němu cesta.

A konečně jsme v Čevu. To je několik baráků a kostel se hřbitovem. Dva chlapící upravují hrob, jinak tu není ani živáčka. Po najezení pokračujeme dál, silnička je trochu širší a dokonce jsme v protisměru potkali dvě auta. Nádherný kraj, cestu jsme si časově nezkrátili, ale objevili jsme zase nový krásný kus Balkánu.

Při sjezdu z hor začíná průtrž a bouřka, navlékáme na svá mokrá těla nepromoky. Chvilku jsme schovaní , ale pak se rozhodujem jet dál i v dešti, stejně nám je zima. Z Nikšiče jedeme směrem k Bosně a hledáme spaní. Míjíme kemp se stany s podsadami, odbočku na Žabljak – a už jsme zase v horách. Nakonec odbočujeme po malé asfaltičce doleva až do místa Nejdedál. Asfaltka končí, je tu dům a pán jménem Milan. Po domluvě s bratrem Kuzmou sděluje, že tu můžeme spát. Samostané krávy se vracejí z pastvy a když na kraji louky uviděly hromadu zelí, rozběhly se a odstrkávaly se, aby toho zelí co nejvíce uzmuly. Stavíme stan, už zase prší, Milan nám otvírá garáž, že se tam můžeme schovat a třeba i spát. Taky nám donesl půl litru rakije a karton piv. Chvíli jsme pokecali a pak odešel. Sušíme, vaříme, pivo pijeme svoje – Nikšičko pivo – a velebíme černohorskou pohostinnost. Spát jdeme do stanu. 336 km, z toho 90 km v Albánii. Celkem 6 288 km.

Pátek 14.října 2011, devatenáctý den

V noci mrzlo, což jsme poznali z toho, že

  1. nám bylo v letních spacácích zima,

  2. stan byl ráno zmrzlý.

Ale bohudík svítilo sluníčko, Milan nás pozval do svého domečku na čaj. Na to, že tu žijí bez ženščin, to měl pěkně zařízené a uklizené.

Stan mezitím trochu rozmrzl a my jsme vyrazili. Kousek odtud je Pivski monastir. Právě byla mše, na ní pár lidí. Uvnitř je to pěknější než zvenku, takové klasičtější. Klášter je ze 16.století a původně byl 3,5 km odtud. Ale tam se budovala přehrada a kvůli ní byl klášter rozřezán, přestěhován a znovu postaven. Za chvíli jsme dojeli k městu Plužine a přehradě Mratinje. Přehrada byla dokončena v roce 1975, muselo být vysídleno asi 1 000 lidí a pro ně bylo vybudováno nové město Plužine. Město je pěkné, ale údolní přehrada úžasná. V hlubokém údolí (hráz má výšku 200metrů a je jedna z nejvyšších v Evropě) je azurová voda. No zážitek.

Vpravo odbočuje cesta do Durmitoru a my po ní bohužel nemůžeme jet – zítra v pět na Hipu v Koryčanech, tam musíme být. A tak pokračujeme nad řekou Pivou na bosenskou hranici.

Dále jedeme, jak jinak než horami, do Sarajeva. Hladce projíždíme, pořád je hezky.

Před námi jsou bouřkové mraky, ale bohudík jim uhýbáme a jedeme a až do Maďarska na naše nocležiště za Moháčí. Je zima a dnes tu nejsou žádní rybáři. 534 km, celkem 6 822 km.

Sobota 15.října, den 20. a poslední na této cestě

V noci zase mrzlo a ráno taky.

Celé dopoledne byla zima, i když svítilo sluníčko. Maďarsko,Slovensko, Lanžhot – a ve tři jsme v Koryčanech jako jedni z prvních. Tady už jsme skoro doma.

Z Moháče do Brna jsme zajížďkou přes Koryčany najeli 519 km, celkem na cestě 7341 km. Spotřeba byla klasická – 5,5 litru na km. Stálo nás to dohromady ( hlavně kvůli drahému benzínu v Řecku a Turecku ) 18 000 korun.

 

Jana Krutilová

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Na motocyklu do Turecka a Řecka