Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na motocyklu Ural do Bulharska

  20. července

Přejezd Slovenska a Maďarska jsme absolvovali po dálnici. Nově vede nejen do Szegedu, ale až do Makó, kde jsme spali na břehu řeky Máróš. 492 km. Druhý den jsme přejeli do Rumunska a navštívili Svatou Helenu, vesnici, kde žijí čeští krajani. Od naší poslední návštěvy tu vyrostl park větrných elektráren,které nikdo z místních nechtěl. Petr s Alenkou si šli k jedné paní koupit kozí sýr a ptali se. „Kolik máte koz?“ Paní odpověděla, že 98. Pak si podepřela prsa a řekla: „Vlastně mám 100 koz“. Po 800 km jsme spali jsme na břehu Dunaje u odbočky do české vesnice Eibenthal. 320 km.

21. července

V pondělí jsme ujeli 208 km, půlku v Rumunsku kolem Dunaje, zbytek ve východním Srbsku. V Rumunsku jsme se zastavili u sochy, kterou rumunští horolezci dlouhá léta vytesávali do skály. Jedná se o posledního Dáckého krále Decebala, který tu vládl kolem roku 100 n.l. Také v Srbsku jsme jeli kolem Dunaje a udělali si delší polední přestávku. Mysleli jsme,že u jezera, ale když nás unášel proud, pochopili jsme, že je to Dunaj.U Zaječaru jsme přejeli přes přechod z rodu tříveteránovských do bulharského Belogradčického krasu. Chudé a odlehlé části země. Místo na spaní jsme našli na břehu jezera. 208 km.

22. července

Čtvrtý den byl akční. Ráno bahnitý offroad od jezera, pak návštěva jeskyně Magura . Má dvě části, „normální jeskyni“, za příplatek navíc její část, kde jsou kresby z mladší doby kamenné, někteří pánové mají ztopořené údy. Ti namalovaní netopýřím trusem, co vydržel tisíce let. Odtud jsme pokračovali do Belogradčiku, centra největšího a nejvýznamnějšího skalního města v Bulharsku.Vyjeli jsme si k pevnosti ve skalách po hodně rozbité a opravované silnici. Na to, že sem byl zákaz vjezdu, nás nahoře bylo docela dost.Odtud jsme jeli odlehlým údolím směrem do města Montana. Cestou jsme si dali v místní hospodě první jídlo. Fazoli s klobásou. Půlce výpravy to vůbec nechutnalo:-) Z Montany jsme jeli do města Vraca a z něho na jih nádhernou soutěskou do Vračských hor. Chtěli jsme je přejet,ale silnice končila u fabriky na zpracování mléka na hřebeni hor. Tak jsme se otočili a přespali kousek odtud. Ujeli jsme 155 kilometrů.

23. července

Pátý den jsme putovali podél řeky Iskar severně od Sofie parádní soutěskou se zastávkou v pěkném malém Čerepišském monastýru. Při objíždění Sofie začalo pršet. S přestávkou na skvělý oběd jsme dojeli do Borovce plného hotelů, centra pohoří Rila. Za ním jsme spali na louce u lesa na úbočí nejvyšší hory Balkánu Musaly. 192 km.

24. července

Ráno nás probudila auta vytáčející motor do prudkého kopce. Místní cikáni jeli na houby, a to zrovna kolem nás. Jak jsme posléze zjistili,chlapi sbírali houby a ženský je čistily.

Vrátili jsme se do Borovce a vyjeli lanovkou na Jestrebec (2369 metrů nad mořem). Tady jsme se rozdělili. My jsme šli k chatě Musala s tím, že vylezeme na Musalu. Značení bylo mizerné, šli jsme cestou typu : „Pojďte zkratkou,je to sice dál,zato po horší cestě“. V půlce výstupu jsme došli na správnou čevrenou zančku a po ní jsme s Jirkou vylezli až na vrchol ve výšce 2925 metrů. Ani řecký Olymp není vyšší.

Potkali jsme tu Martina z Brna,šel sám přechod Rily. Je čerstvý motorkář. Dva dny poté,co si koupil motocykl, mu nějaký děda nedal přednost a vrazil do něho. Mu se nic nestalo, motorka byla na šrot. Dodali jsme mu odvahy do dalšího motorkářského života.

Petr s Alenkou šli pomalu k chatě Musala,tam si dali kafe a vrátili se. Než jsme přijeli my,stihli i oběd v Borovci.

Společně jsme se přesunuli kolem Plovdivu a přes Asenovgrad do pohoří Rodopy. Cestou nás zaujala oblast, kde kolem silnice každých sto metrů někdo prodával obrovské balíky toaletního papíru. Vypadalo to jako před dvaceti lety v Rusku – asi se tu toaleťák vyrábí a lidé ho dostávají místo platu nebo prémií.

Spali jsme nad řekou kousek za Bačkovským monastýrem. 142 kilometrů.

25. července

  Po první návštěvě těchle krásných hor v roce 1976 jsem si přečetla knihu od pana Chajtova Divokou stopou Rodop a vypsala si z ní následující text :

  Rodopy patří básníkům a filosofům. Rila je jen součástí světa, Rodopy jsou samy svět. Rila je velkolepý ostrov, Rodopy jsou širý oceán. A co Pirin ? Ta pyšná svůdnice má na rozdíl od Rily víc ženskosti a vláčnosti, je urostlá a nádherně voní. Její náruč je silná a mámivá, přitahuje a vábí svou krásou, ale chybí jí lyrická měkkost rodopské krajiny,není útulná jako domov,není nic než žena. Rodopy jsou také matka.

 
Možná si někdo teď říkáte,co to tam ta Jana píše. Ale tak jsem to cítila před 38 lety, tak při všech dalších návštěvách bulharských hor a tak to cítím i teď. Kdo tu nebyl, asi nepochopí, kdo Rodopy zná, ten ano. Rodopy jsou parádní celé, nejen ta střední a západní část, kterou jedeme ukázat našim kamarádům.

 

Nejdřív jsme si odbočili na Čudnite mostove,úžasný přírodní útvar vysoko v horách. Dva velké skalní mosty, spíše tedy tunely, a pár menších bočních pravděpodobně vytvořila bystřina protékající na jejich dně. Nad těmi podivnými mosty jsou dva domečky. Jeden je nefunkční informační kancelář s toaletou, druhý domek je příjemná hospůdka ,kterou jsme taky využili. Je tu dost lidí, kromě nás jen Bulharů.

  Lyžařské centrum Pamporovo oblíbené u Angličanů jsme jen projeli a delší čas jsme pobyli v naší oblíbené vesničce Široka laka. Název znamená „Široká louka“, přitom vesnice se rozkládá v údolí na svazích kolem silnice.Bílé domy mají často břidlicové střechy, většinou jsou opravené a moc malebné a památkově chráněné.

   Rozhodli jsme se jít tady na oběd. V první restauraci si nás nikdo nevšímal, na otázky, co si pod neznámým názvem představit za jídlo, následovalo neochotné odseknutí. Přešli jsme ulici a naproti jsme byli velmi spokojení. Číšnice Sašo, díky !

 Překrásnou krajinou jsme pokračovali až do hodně odlehlého města Goce Delčev. Cestou jsme párkrát hráli hru Obleč nepromoky, vzápětí obdobu Vysleč nepromoky. Město se jmenuje po revolucionáři z 19.století, to je v Bulharsku národní zvyk. Leží 20 km od hranice s Řeckem.Nakoupili jsme v Penny Marketu, Jirka nastartoval motorku – a nic. Po nějaké době Ivan nastartoval, ujel 200 metrů a zastavil se. Dotlačil ho na benzinku, vyndal pojistky, vrátil pojistky. Nic. Asi po hodině nastartoval – a Ivan se rozjel. Pro jistotu jsme spali 4 km za městem, kdyby ráno nastal problém.V pátek jsme rodopskými horami najeli 189 km.

26. července

Problém nenastal. Ivan startoval jako za mlada.Sobotu jsme strávili v odlehlé části řecké Makedonie. Kousek za hranicí jsme odbočili do pohoří Vrondu. Vesničky byl upravené, domy opravené, obrovský rozdíl oproti Bulharsku. Pak jsme vyjeli na hřeben a cesta po něm byla vyhlídková jízda opuštěnou krajinou po krásné asfaltce, luxus. Z hor jsme sjeli do krásného města Serres, následovala koupačka v jezeře Kerkini. Pozdě odpoledne na řecko-bulharské hranici jsme potkali mladé motorkáře z Moldávie. Moc se divili, že jsme si s motocykly Ural troufli tak daleko. U nich se prý říká : „Když z Urala neteče olej, tak tam už žádný není.“ Spíme za hranicí za vesničkou Rupite s výhledem na tři kopce. Ujeli jsme 177 km, celkem zatím 1875 km.

27.července 2014

 Ráno jsme si zajeli sami s Jirkou do kráteru jediné bulharské sopky Kožuch. Jsou tam dvě atrakce. První je baba Vanga, slavná bulharská věštkyně. Žila v letech 1911 až 1966. V 11 letech přišla o zrak a probudily se v ní věštecké schopnosti. Například předpověděla, že v roce 2014 Rusové napadnou sousední stát a bude z toho 3.světová válka. Má tu sochu a na její počest je zde vystavěn kostel. Vedle tohoto areálu vyvěrají horké prameny, lidé se v nich koupou, mažou se bahnem. My nemáme možnost se osprchovat, tak jsme se jen trochu brodili s bosýma nohama. Jo, vše je tu zadarmo. Zatím.Údajně je kráter Kožuchu nejenergetičtější místo planety.

 Vrátili jsme se za kamarády a vyrazili do pohoří Pirin. Nejdřív jsme si prohlédli starobylý a krásný Melnik. Parádní jsou opravené domy z dob národního obrození,ale také příkré svahy a skalnaté útesy všude okolo.Melnik je také centrem pěstování vína.

  Skalním městem jsme mezi různými pyramidami z písku dojeli do vesnice Rožen, zaparkovali, pokecali s místním mladíkem, co dělá v Praze a tady doma je na dovolené. Asi kilometr nad vesnicí je monastýr, je tam zákaz vjezdu, ale hodně lidí tam jede auty, prý zákaz platí jen pro autobusy, protože se sesula silnice. Jdeme pěšky, je sice horko, ale trocha pohybu neuškodí.

Cestou jsme šli kolem velké rodiny, co tu měla nedělní piknik. Bylo jich aspoň dvacet a dali nám dvě různé bábovky. Klášter je krásně opravený a je v něm plno lidí. Tady končí hřebenovka pohoří Pirin,když jsem tu byla poprvé (1976),monastýr se rozpadal a kromě tří dobrovolných restaurátorů tam kromě nás nebyl nikdo.

 Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme podél Pirinu do města Sandanski. To byl další revolucionář, bojovník proti Turkům. Město žije prázdninovým lázeňským životem, my přes něj míříme vysoko do hor. Za místem zvaném Popina Laka se cesta zhoršuje a zhoršuje, tak výjezd nad hranici lesa rušíme . Prohlížíme si místní vodopád,vracíme se do údolí a pokračujeme na sever. Pohoří Pirin po pravici končí a začíná opět stará známá Rila. Za Blagoevgradem odbočujeme do nitra hor,kde po 30 km stojí nejslavnější bulharský klášter - Rilský monastýr. Minuli jsme ho a vyjeli si dalších 5 km na Kirilovu poljanu. Za komunistů se jmenovala Partyzánská poljana. Stejně jako před čtyřmi lety tady táboříme pod 2 000 metrů vysokými horami a nádhernou oblohou plnou hvězd. Překvapivě tu potkáváme francouzského tatíka s dvěma dětmi, přišli sem přes hory. Taky španělský pár. Ti všichni spí v chatě, my samozřejmě jako vždy ve stanech. 190 km.

28. července

Dopoledne si prohlížíme Rilský monastýr, Alča s Petrem poprvé, my nejmíň počtvrté. Je velký, plný lidí, majestátný, vždy najdeme něco, čeho jsme si dříve nevšimli. Severní směr měníme na západní a přes město Kjustendil se starou mešitou a velkým obchodním centrem jedeme malými silničkami a kaňonem řeky Dragoviščica na odlehlý přechod do Srbska. Za hranicí jsou nejdřív vesnice, pak pustina. Když jsme tu jeli poprvé v protisměru,nevěřili jsme, že k nějaké hranici vůbec dojedeme. Cestou začíná pršet. Je to škoda,protože příjezd k přehradě Vlasenica položené vysoko v horách je fakt impozantní. S roztrhanými mraky to bylo nakonec taky pěkné. U přehrady se tábořit nesmí, nahoře na kopci je to pravé místo. 175 km.

29.července

Ráno svítí slunce a jsou krásné výhledy. Objíždíme přehradu a sjíždíme z hor k jižní části srbské dálnice. Za ní je neobyčejně bláznivé město jménem Leskovac. Každý tu parkuje,kde ho napadne,třeba téměř uprostřed silnice. Směrovky tu používáme jen my. Stará paní s obrovskými dřevěnými berlemi se motá uprostřed přeplněné křižovatky. Směrem na západ ubývá vesnic i lidí a brzo jedeme liduprázdnou krajinou. Na směrovky do Prištiny se tu moc nehraje, první a zároveň poslední byla v městečku s příznačným názvem Medveda. Na hranici nám tentokrát srbský celník nerozmlouvá cestu do Kosova,jen nechápe, proč jedeme do Černé Hory přes Kosovo a ne přes Makedonii.

Kosovo nás mile překvapilo. Místo povinného ručení na měsíc za 20 euro na motorku přibyla nová varianta 15 euro na týden.

Jsme s Jirkou spolu počtvrté v Kosovu,podruhé na motorce, poprvé na Uralu. Já jsem tam byla ještě v roce 1987 vlakem a stopem. Sama. Horami jedeme do Prištiny a je to úplně jiné město než před dvěma roky.Několikanásobně přibylo aut,suneme se zácpou do centra. Tam není kde zastavit. Mezi starými baráky přibyly nové moderní stavby, je to takový mišmaš,systém to nemá. Najít naši oblíbenou jídelnu fakt nešlo,tak je to tu jiné. Našli jsme jinou a měla úroveň, Nastrojený číšník, koberec nám pokropili vodou,aby se tolik neprášilo,nádherné záchody. Všichni s námi mluví anglicky. Když přecházíme do srbočeštiny, akceptují to. Klient je klient. V Kosovu se platí eury, ceny se od minula nezměnily. Pleskavica shranolky 2,5 eura, benzín 1,2 eura, Marlbora pro Alenku 2,2 eura. Kosovští Albánci jsou rozumní muslimové,prodává se tu i pivo.

Máme dvě možnosti,jak jet dál. Vybrali jsme si trasu severní a neudělali dobře. Silnice se rozšiřuje, oba současně rozestavěné pásy jsou kamenité a prašné, tak se vlečeme. V tom prachu nás překvapují zaprášené stánky s praženou kukuřicí. Bohudík to trvá jen 30 km.

Přijíždíme do města Mitrovica, na srbské mapě se jmenuje Kosovská Mitrovica. Od 40.do 90.let 20.století se dokonce jmenovala Titova Mitrovica. Bylo totiž rozhodnuto, že každá z jugoslávských republik musí mít jedno město pojmenováno po Titovi.

Mitrovica je největší město v Kosovu, kde napůl žijí Srbové a etničtí Albánci,každá skupina na jiném břehu řeky Ibar. Na mostě jsou zátarasy a ostnaté dráty kvůli poměrně nedávným ostrým nepokojům (2008). Voják KFOR nás pustil dál bez kontroly a my se ocitli v srbské enklávě. Na většině budov vlály srbské vlajky. Místo nových „normálních“ benzínek tu jsou prastaré a omšelé benzínky, jako nepamatujeme ani z dětství. Platí se na protest proti „okupaci“ Kosova Albánci srbskými dináry a vůbec to tu vypadá víc chudě než u Albánců. Asi to bude tím, že sem neproudí ze zahraničí mezinárodní podpora,těžko říct.

V Zubinu Potoku bereme benzín, kupujeme pivo a ne příliš rádi tady od nás berou eura. Chtěli jsme ochutnat kosovské pivo Peja, ale to tu nevedou, jen piva srbská.

Následuje další úsek pro labužníky. Vlevo je přehrada, všude jsou hory, tunely ve skále,samozřejmě bez osvětlení,mosty,minimální provoz, potkali jsme snad jen Poláky z KFOR. Následuje Granična kontrola, je to kosovská hranice spravovaná Srby. Protistranu v Srbsku vůbec nemá. Zaujaly nás mešity v srbských vesničkách už v opravdovém Srbsku. Po asi 20 km přijíždíme na srbskočernohorskou hranici. Napojujeme se na docela hlavní silnici od Bělehradu a Kraljeva, a to znamená velkou frontu aut. Navíc se právě velmi laxně zrovna mění služby a jeden hraničář se rozhodl, že si trochu zabuzeruje, a za oběť si vybral nás. Po osmé hodině večerní vjíždíme do Montenegra, jak si tato slovanská zemička hrdě říká, a spíme ve stráni nad tunelem a soutěskou řeky Ibar. 262 km,celkem 2 502 km.

30. července

Černá Hora, tam máme projeté snad všechny silnice,aspoň si to myslíme. Soutěska řeky Ibar, cesta podél řeky Lim do Mojkovacu, pak kaňon řeky Tary jsou pro nás už klasika. Taky jídlo u mostu přes řeku Taru. Slavný most byl vybudován v letech 1937-1941, má délku 370 metrů, výšku nad hladinou 151 metrů. Největší oblouk má rozpětí 116 metrů. Tvůrce dostal za války od partyzánů úkol, aby ho vyhodil do povětří.Než to udělal,chytli a popravili ho Němci. Má tu za to pamětní desku. V Žabljaku, hlavním letovisku pohoří Durmitor, už zase leje. Po chvíli čekání vyrážíme do hor v dešti, bohudík brzy pršet přestává. Následující úsek je jedním z nejhezčích horských přejezdů v Evropě, aspoň pro nás. Pro svoji odlehlost, malou návštěvnost, uzounkou silničku, místo které tu ještě v roce 2006 byla jen kamenitá cesta s hrdým názvem makadamová. Z 1465 metrů v Žabljaku šplháme do sedla ve výšce 1901 metrů. Nad námi jsou hory vysoké až 2 500 metrů. Kousek odtud začíná Vasilovi hrkat kolo. Pomalu sjíždíme z vrcholků a táboříme kousek před osadou Trsa ve výšce cca 1500 metrů nad mořem. Sotva jsme postavili stany, začaly bouřky,jedna za druhou. Byl to první a poslední večer, kdy jsme společně neposeděli. 195 km.

31.července

Ráno chčije a chčije.Nakonec pršet přestalo a my jsme sjeli do Trsy, kluci vyměnili kolo na Vasilovi a my jeli pro nás  novou trasou v zapadlém koutu Durmitoru. Tedy ne klasickou cestou k přehradě Plužine. Od poslední návštěvy před dvěma roky tu totiž postavili novou silnici. Cestou jsme odbočili ke kaňonu řeky Sušice. Byl plný mraků, které se občas roztrhly. Soutok Sušice s Tarou se nám neodkryl. Dobrý důvod zajet si sem příště. Cesta horami vedla velice zajímavou krajinou. Sjeli jsme k řece Taře přímo do Bosny, na hraniční přechod Ščepan Polje jsme se museli vracet asi 300 metrů. Tam nám jen zamávali a my jeli zpět. Bosna je skoro stejně krásná jako Černá Hora, samá hora, údolí řek. Pro nás je to tentokrát pouze tranzit domů. Goražde, Rogatica, směr Vlasenica, to je fajné,jak říkají naši slezští kamarádi. Noc jsme strávili po 170 km na kopci s výhledem. 2 867 km.

2.srpna 2014

Po 15 dnech jsme přijeli domů. V pátek ráno byla v Bosně mlha a docela zima, zmizely kousek před bosenskou Tuzlou. Přes Chorvatsko už bylo až moc teplo. Plánovali jsme spát na  našem oblíbeném tábořišti u maďarského  Mohácse. Jenže dva roky jsme tam nebyli a už je tam značka zákaz vjezdu. Tak jsme místo nad Dunajem spali na kopci mezi vinohrady.

Sobotní jízda Maďarskem probíhala při 34 stupních teploty. Ale trasa Szekárd, Gyor,Bratislava je poměrně rychlá, tak jsme se ochlazovali  při jízdě a neuvařili se.

Sobotní večer jsme strávili u nás v Brně. V neděli ráno  odjela Alenka s Petrem domů do Prahy.  Při odjezdu měl jejich Vasil Ivanovič ( pro ty, kdo o naší nejen bulharské cestě  nečtou od začátku - motocykl Ural 750 se sajdou ) na tachometru 49 981 km.  Je to moloděc, známe málo Uralů, co toho tolik najeli. Vlastně jen tři (kromě A+P jen Pavla Š. z Mladé Boleslavi a Pavla Kučeru,zástupce Uralu v ČR ). My máme k tomuto datu 43 713 km.

Shrnutí

Za 15 dní jsme ujeli 3 593 km se spotřebou 6,5 litru na sto kilometrů a vše dohromady nás stálo 10 000 Kč. Petra a Alenku trochu víc, Vasil jim víc žere a oni dávají víc peněz za jídlo.

  Na našich motorkách jsme tentokrát projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, Kosovo, Černou Horu, Bosnu a Chorvatsko. Neexistuje balkánská země, kde by naše Uraly už nebyly. V Bulharsku, Kosovu a Řecku byly poprvé.

 
Celá cesta proběhla v absolutním poklidu, o tom svědčí i nevelké denní dávky kilometrů. Mimo první dva dny a poslední den jsme každý den zmokli. Stavění a balení stanů však proběhlo vždy bez deště.

 Všem cestu do Bulharska doporučujeme. Tady a ve většině tranzitních zemí se v pohodě domluvíte, je tu levně a hlavně moc krásně.

Jana Krutilová

 

Náhledy fotografií ze složky 6.Bulharsko na motocyklech Ural