Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na motorce na Kavkaz do Gruzie a Arménie

4. 11. 2015

1. Cesta na motocyklu z Brna do Gruzie, 2015

1.den, sobota 30.května 2015: Vyrážíme o půl deváté z Brna. Je nás 7 lidiček a pět motorek : my na BMW 1150 GS zvaném Bavoš, Lukáš na BMW 1200 GS, Pjotr na novém BMW 650 GS jménem Hugo, Tomáš na nové Jamaze Tenere 650, Vláďa na Hondě Africe zvané Afinka a Zdeněk na Hondě Transalp. Od rána svítí slunko a postupně se z tepla stává vedro. Na objezdu Budapešti se s námi loučí Zdeněk a vrací se domů. Zůstává nás 6 lidí na pěti motocyklech.

Láďovi začínají první trable s Afrikou už v Maďarsku. Motorka mu řachtá, jak říká, tak dolévá olej. Bělehrad nás překvapil novým obchvatem města, který je ale dost zdlouhavý. První noc jsme spali na loučce kousek od řeky jménem Velika Morava. Ujeli jsme 822 km.

2.den: Celý den hrajeme hru Opravme Afinku. Na srbské dálnici, pak na silnici z Niše do Sofie. Ve čtyři obědváme ve stylové motorkářské hospodě před Sofií,kde se předvádějí místní kamikadze. Kličkují bez helmy po zadním kole mezi kamiony. Pro zájemce -je tu i kemp i možnost pokoje. Spíme kousek nad dálnicí Sofie-Plovdiv. Večer Vláďa opravuje, kluci jedou pro pivo. 446 km.

3.den, pondělí 1.června : Ráno dostává Jirka k MDD lízátka. Loni dostal flašku, ale raduje se stejně jako v Rusku. Převodovka Afiny vydává při startování podivné zvuky, povoluje se přešponovaný řetěz.

Po dálnici jedeme až za Plovdiv, cestou zastavila Afina na dálnici před mostem, přestalo fungovat čerpadlo nádrže. Najednou zase začalo fungovat, nikdo neví jak. Prostě se opravilo samo. Dál pokračujeme po normální silnici východním Bulharskem až na hranici Turecka. Cestou jsme si nakoupili v Lidlu.

Na hranici jsme ztvrdli 3 hodiny v dlouhé koloně na prudkém slunci. Bulharským hraničářům několikrát spadl PC systém. V bezcelní zóně jsme poprvé zkusili koupit tureckou dálniční známku. Neúspěšně, mají jen na auta. Turci nám prohrabali kufry, nakonec jsme se všichni sešli za hranicí pod mešitou. Z Brna do Turecka to bylo dle našeho Bavoše 1530 km. Před námi bylo důležité rozhodnutí : půjdeme spát k Marmarskému moři nebo se potmě vrhneme do víru Istanbulu ? Vyhrála druhá varianta.

Dálnice od hranice byla super, tři krásné jízdní pruhy a žádná auta. Na benzinkách jsme se snažili koupit dálniční známku. Neúspěšně,nevedou je.

Před Istanbulem se zahustila doprava, vedení kolony jsme předali Lukášovi a jeho GPS a v deset večer se vrhli do víru velkoměsta. Místní jezdí stovkou v neuvěřitelném chaosu. Vlastně je zázrak, že se nic nestalo a nikdo se v té stovce a při přejíždění z pruhu do pruhu a vyhýbání se šílencům neztratil.

Ono se řekne město, ale ve skutečnosti je to 150 km dlouhá zástavba. V noci jezdí do Ankary hodně kamionů, světlým okamžikem jsou záchody na benzinkách, které jsou naprosto luxusní.

Na konci Marmarského moře jsme odbočili z dálnice do Izmitu, je to sto km za Istanbulem. Pípali jsme, nemáme virtuální dálniční známku. Na kopci nad městem jsme o půlnoci našli tábořiště. 650 km.

4.den : Konečně jsme na pár dní v Asii. Kromě nás jsou všichni účastníci v Turecku poprvé. Ráno si užíváme pohodičku, vesničané nám přátelsky mávají. Po vjezdu na dálnici pokračujeme ve hře "Sežeň dálniční známku", a to až k odbočce na Hedek. Nejdřív nám radí pošťák, ať sjedeme do města a koupíme si známku na poště. Mezitím přijíždí policajti na motorkách. Místo, aby nás buzerovali, že známku nemáme, snaží se nám pomoci, telefonují a zjišťují, že ji najisto koupíme o 60 km dál přímo u dálnice. Organizují také společné focení, prostě jsou moc fajn.

Dálniční známky fungují různě. U nás a na Slovensku je motorky nepotřebují. Na hranicích Maďarska je nutno koupit týdenní virtuální známku. V Srbsku se platí průběžně za projeté km tak 1,5 až 2,5 eura za úsek. V Bulharsku jedou motorky zadarmo.

V Turecku je nutno koupit virtuální známku jen na specielně označených místech,první je před mostem v Istranbulu. Dále na poštách ve všední den. Po určitém projetém úseku se samy srážejí poplatky. Když se nám konečně po velmi složité domluvě a za hotové (15 euro či 40 tureckých lir) podařilo známky koupit a nalepit na motocykly, hned na první kontrole se nám samy od sebe odečetly částky za projeté úseky ( 25,50 lir). Někdo známky nekupuje. My jsme při cestě zpět byli dvakrát kontrolováni policií, jestli známky a body máme.

Na benzínce jsme potkali ruského motorkáře z Altaje. Jel se podívat na 30 let starém Transalpu na Středozemní moře. Za sebou měl 10 000 km, před sebou 6,5 tisíc.

Po zakoupení dálniční známky jsme u Gedere odbočili z hlavní turecké dálnice Istanbul-Ankara směrem k Černému moři na obyčejnou silnici. No obyčejnou, je to jako nová dálnice typu D1, jen v městečkách po cca 60 až 100 km jsou semafory aobyčejné odbočky. Jede se tu zadarmo.

Cestou jsme se stavili na pozdní oběd, byl nedobrý, připálený a drahý. Občas kluci opravovali čerpadlo Afiny, pak přestala Afina startovat a musela se roztláčet. Cesta vedla opuštěnou a hornatou krajinou, provoz na silnici minimální, co víc si při přesunu přát. Na spaní jsme si našli krásnou loučku nad řekou s výhledem na dvě vesnice poblíž Tosye.

Večer u ohně zase slavíme. Je totiž pro změnu Mezinárodní den ptactva a Lukáš se jmenuje Hejl. Dostal od nás láhev Myslivce.

Protože v Turecku je problém koupit alkohol, předzásobili jsme se už      v Bulharsku pivem. Nakonec jsme potkali i tady pivo Efes, ale stálo 55 Kč za půllitrového piksloně, to je víc než litr benzínu, co je tady taky drahý (skoro 50 Kč za litr). 438 km.

5. den začal deštěm chvíli poté, co jsme snědli společně vajíčka na slanině Made in Lukáš. Oslavili jsme tak prvních 50 000 km jeho bavoráka.

Pomalu nám všem docházela trpělivost se zastavováním a roztlačováním Afiny. Když se v městě Giresun objevil u silnice autosalon Honda, bylo rozhodnuto. Zabočili jsme tam. Baterku neměli, ale ochotně vytelefonovali možnost koupit ji v servisu motorek 2 km odtud v centru. Vláďa a Lukáš tam odjeli a vrátili se maximálně spokojeni. Za 60 USD koupili totožnou baterku, ještě byli pohoštěni a pokecali s rodinou majitele servisu. Při loučení se na ně dívalo dalších 10 lidí.

My jsme zatím pokecali s kluky z Hondy o fotbale, o životě, pustili mě na internet napsat průběžnou zprávu z cesty. Taky nám dali kafe, čaj, buchtičky. Zajímavé bylo, že prodávaná nová auta všech kategorií byla téměř všechna na plyn.

Po pár km se nám podařilo za tunelem v místě Sakuya Kale najít na útesu nad Černým mořem opuštěný kemp. Užili jsme si krásný výhled na západ slunce a rybáře na skalách hluboko pod námi. Jiní si více užívali bulharské i turecké pivo.Bydlel tu s námi krásný hodný pejsek. Ujeli jsme 466 km.

6.den : Ráno Afrika startovala bez tlačení. Pejsek nás hlídal a od brzkého rána štěkal na vetřelce. Takže nám ani nedělalo problém vyjet v osm hodin. Směrem na východ bylo trochu míň zástavby, po levé straně nebylo skoro vidět moře a klukům se to nelíbilo. My jsme si sledovali předvolební kampaň a život v městečkách a nudu jsme necítili. Nám stačí jet na motorce a jsme spokojení.

Zaujal nás zvláštní způsob prodeje oleje na benzínkách, ale nevyzkoušeli jsme ho, i když Vláďa koupit olej potřeboval. Takže začala další hra : Sežeň správný olej. Nakonec se asi na třetí pokus zadařilo.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme dojeli na tureckou hranici, před třetí jsme už byli v Gruzii. Odbavení bylo plynulé a Gruzínci nás překvapili tím, že nechtěli, abychom si koupili strachovku. Přitom tady neplatí naše zelená karta coby povinné ručení.

Podle našeho Bavoška jsme sem ujeli z Brna 3 136 km. Zajímavé je, že každá motorka ukazuje jiný stav kilometrů, GPSky taky. Náš Bavošek ukazuje nejvíc, ale je to o pár km.

Hned na hranici jsou směnárny, ale se špatným kursem. Správně je koupit lari o kus dál (kurz 1 euro - 2,5 lari). Nakoupili jsme na kartu levný benzín (22 za Kč litr). O pár km dál na začátku Batumi jsme v dešti zastavili u samošky, kde jsme dokoupili jídlo, pivo ( 17 Kč litr), někteří koňak a cigarety (Marlbora 30 Kč).

Batumi má 137 000 obyvatel, průjezd městem probíhal v hustém a bezohledném provozu, ale bez problémů. Staré i nové hotely a omšelé okolí jsme pozorovali ze sedla.

Horší to bylo za městem - museli jsme překonat velký kopec zablokovaný pomalu jedoucím přetíženým kamionem. Jako první jsme ho předjížděli po odstavném pruhu. Než přijeli ostatní, našli jsme pěkné místečko u moře. Po nutném úklidu jsme se tu utábořili. Po koupání         v moři bylo u ohýnku moc dobře. 357 denních km

2. Na motorce v Gruzii

7. den : Vyrazili jsme až v 11 hodin, abychom si trochu odpočinuli. Někteří museli vystřízlivět po přemíře piva a gruzínského koňaku :-) Nejdřív jsme jeli kolem moře, vlastně územím bájné Kolchidy. Kolchida (gruzínsky: კოლხეთი) je antický řecký název západní Gruzie. Podle řecké mytologie byla domovem krále Aiéta a jeho dcery Médeiy.      V proslulém a rozsáhlém mýtu o Argonautech a Iásonovi se stala cílem velké výpravy pro Zlaté rouno.

Je to tu úplně jiné než v Turecku. Dokonce jsme zpátky v Evropě. Vesničky, pole, vše je v "sovětském" stylu, ale místy je vidět, že se blýská na lepší časy.

Po 66 km v Pot´i odbočujeme od moře na sever do Zugdidi. Na západ by to stejně nešlo, tam je "samostatná" Abcházie, demokratickými státy považovaná za gruzínské území okupované Ruskem ( od roku 1993).

Jedeme po horších silnicích, částečně po gruntovce, ale je tu hezky. Zugdidi jen projíždíme přes obrovské náměstí sovětského typu, které je dnes plné aut, před 30 lety tu ještě pobíhala hlavně prasata. Město se snaží stát turistickým střediskem, ale nějak to na něm není z našeho samozřejmě povrchního pohledu vidět. Zugdidi znamená v překladu Velký kopec, i když leží ve výšce 120 metrů nad mořem. Od moře sem jsme po silnici ujeli asi 80 km.

Co je důležité, začíná tu nová asfaltka do Mestie, kam míříme.Zastavujeme fotit poprvé Kavkaz a z protisměru přijíždí Rakušák na KTM. Dozvěděli jsme se, že průjezd přes Kavkaz není možný, protože je tam hodně sněhu.

Za chvíli začínají kopce, zalesněná údolí, tunely, asfaltka je perfektní. Jedeme napřed a nacházíme první hospůdku tady v Gruzii a hned s perfektním jídlem. Míjíme přehradu po levé straně. Jsme všichni šťastní, že jsme tu.

Nová asfaltka tu je asi jen tři roky, předtím tu byla hrbolatá kamenitá cesta a do roku 1937 ani ta. Proto byla oblast Horní Svanetie, kam míříme, odříznutá od okolního světa. Prý dokonce až do časů bolševika neznali Svanové, místní obyvatelé, kolo. Nepotřebovali ho, po strmých svazích se líp jezdilo smykem se speciálnímí saněmi.

Pokračujeme úbočím hor, dokud se údolí nerozšířilo. To byla teprve paráda. Louky, nad nimi po levé straně špičatá hora Ušba (4 720m), před námi a vpravo pás zasněžených vrcholů.

Do Horní Svanetie se jezdí hlavně za kamennými věžemi. Cestu lemují už od Zugdidi.

Hlavním centrem oblasti je Mestie. Má cca 2 000 obyvatel. Má to být významné turistické centrum, nám to tak moc nepřipadalo. Vylidněné náměstí, odpoledne zavřené obchody, které později otevřely. Turismus připomínaly asi tři babky, které nám nabízely ubytování v soukromí za celých 20 euro za osobu. To je rakouská cena, tady asi s jídlem. Holt to na nás zkoušely. Potkali jsme tu také tři Němce na dvou motorkách, co tu rejdí po okolních vesnicích. Spí v kempu za Mestií a právě se celí zaprášení vrátili z Ušguli.

My všichni jsme dokoupili zásoby a vyrazili nad vesnici, ještě pořád po asfaltce. Po pár km jsme postavili tábor na louce na kraji lesa s výhledem na hory. 263 km

8.den, sobota 6. června : Celou noc i ráno vytrvale pršelo. Zaprášení jako Němci asi nebudeme. Nakonec se Petr rozhodl, že zůstane u stanů. Pro nás ostatní je to výhoda, nemusíme balit a jet natěžko.

Navigace ukazuje, že do Ušguli je to 40 km. Prvních asi 10 km vede panelka a z ní odbočují rozbitá koryta - cesty do okolních vesnic plných věží. Jak jsme se dodatečně dozvěděli, věží z dálky malebných, zblízka rozbitých a nadále chátrajících. V jednom místě tekla přes silnici plnohodnotná řeka, i její název tam byl na značce.

Na konci panelky jsme serpentinami sjeli po lesní cestě do údolí horního toku divoké řeky Inguri.

Tam byla vesnice či spíš pár chalup a začalo docela vydatně pršet. Cesta se stále zhoršovala, bláto se střídalo s kamením a vodou. Bavošek sténal, bylo mi ho líto. Protože asi odešel zadní tlumič, skákala jsem na motorce a byla celá vytřepaná. Občas to vypadalo, že někdo musí slítnout do řeky.

Bylo jasné, že po každé zimě a nejspíš i několikrát během léta tu musí projet buldozer. Četla jsem, že podle plánu sem už letos měla vést asfaltka.

Pobavila nás značka max.rychlost 30 km/h a zákaz vjezdu pro auta nad 50 tun. Pak najednou se údolí otevřelo a my byli v Ušguli. To už pršelo jen chvílemi. Překvapil nás bílý ledovec, co ovšem není ledovec, ale dosud nerozpuštěná lyžařská sjezdovka.

Je načase trochu popsat, kde jsme. Horní Svanetie je provincie na severozápadě Gruzie u hranic s Ruskem, od kterého ji odděluje hlavní hřeben Kavkazu. Hostí nejvyšší horu země Šcharu (5193m), hned vedle ní v hřebeni najdeme jen o málo nižší Džangi-Tau (5051m).

Obyvatelé si říkají Svanové. Jde o velmi starý národ, který si po staletí žil svým vlastním životem. Často se museli bránit nájezdům jiných národů, a proto ve vesnicích stavěli na ochranu vysoké věže se střílnami. Mají také svůj jazyk.

Oblast byla v minulosti téměř nedostupná, proto se stávala v běhu historie úkrytem pro církevní relivie z celé Gruzie. Na těžce přístupných místech v horách se dochovalo několik středověkých kostelíků.

Ušguli se stejně jako Mestia skládá z více malých vesnic. Dohromady dnes žije ve Zhibiani, Chvibiani, Chazhashi a Murqmeli okolo dvou set obyvatel a Ušguli, ležící ve výšce okolo 2300 m n. m. bývá vydáváno za nejvýše položenou „evropskou“ vesnici.

Ušguli si ve velké míře zachovalo svůj středověký ráz a právě pro něj bylo roku 1996 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Horní Svanetie má pověst nejkrásnější oblast Kavkazu. Já bych spíše řekla, je to krásná oblast.

Jsme v cíli naší dnešní cesty. Plánovaný oběd se nekoná, není kde, je tu jen malý obchod, kde mají limonády a sušenky. Kromě nás tu je skupina vojáků, cestáři, přichází školní výlet z Batumi a postupně přijeli v terénních autech západní účastníci zájezdu, mají tady u někoho předem objednaný oběd.

Rozhoduji se, že dolů nechám jet samotného Jirku, ať si užije jízdu ve stupačkách. Ne že by tady bylo zrovna živo, ale dolů to nějak zvládnu stopem.

Nejprve jsem oslovila řidiče mikrobusu. "Chorošo, za dvacet euro." To se snad zbláznil,ne ? Nakonec jsem to ukecala na deset euro. Po půl hodině se začal vracet školní výlet, se kterým mám jet.. Tak jsem oslovila paní učitelku, jestli můžu jet s nimi. Byla velmi šťasná,že mi mohou pomoci. Všichni jsme dostali buchtu, co paní učitelka napekla, děcka zpívala, vyprávěla příběhy, tak jsem svou ruštinou pověděla ten jediný gruzínský, co znám. Většina žáků rusky uměla, někteří prý ne. Povinně se učí angličtinu, ruština je nepovinná. Taky se mě vyptávali, družba byla veliká a milá. Až tak, že když jsem chtěla řidičovi dát dohodnuté peníze, tak nic nechtěl.

Chlapská část výpravy na motocyklech jela dolů o rychlostní stupeň rychleji než nahoru (2,3). Vytrvale jim pršelo, taky padaly kroupy, možnost schovat se byla nulová. Voda zakryla díry, tak nemuseli kličkovat a jeli rovně. O zpestření se opět postarala Afina, která v největším lijáku přestala jet a musela se opravit.

Hned po příjezdu ke stanům začalo pršet a pršelo až do rána. Byli jsme tak plní zážitků a v takovém radostném opojení, že jsme u ohně v nepromocích a dešti vydrželi sedět, ale hlavně stát celé čtyři hodiny. 87 km hodně výživných kilometrů.

9.den: Sluníčko, jasno, modrá obloha, bílé kopce okolo ...Snažíme se usušit, co se dá, ale stejně se oblékáme do mokrého.

Vracíme se do Zugdidi stejnou cestou dlouhou asi 120 km, kterou jsme sem přijeli. Ale i tak nás to těší. Původně jsme chtěli přejet z Ušguli do Lenteku přes sedlo Zogoro (2 623 m), ale cesta je uzavřená pro velké množství sněhu, jak nám sdělili "předjezdci" i domorodci.

Opět zastavujeme na mostě přes Inguri, protože je tady řeka tak úžasná, že nejde nezastavit a nevychutnat si hlavně úžasnou divokou hudbu, co Inguri vydává. Za komunistů tady byla veliká cedule : " Inguri, my tebja pokorimsja." Ta s novou dobou bohudík zmizela.

Ingurská přehradní nádrž (gruzínsky ენგურის ჰიდროელექტროსადგური, to je písmo !) je součástí vodního díla na řece Inguri. Výška hráze je 272 m, je 6. nejvyšší na světě a my se na ni jedeme podívat.

Stavba trvala celkem 26 let. Stavba hráze začala roku 1961, přehrada byla částečně zprovozněna v roce 1978 a dostavěna v roce 1987. Nádrž s hrází Ingurské přehrady je pod kontrolou Gruzie. Všech 5 stupňů kaskády s turbínami se nachází na území Abcházie. Ale jak je vidět, funguje to. Dílo je to vskutku impozantní.

I když hráz i přehrada jsou veliké, Inguri není pokořená. Horu ani řeku pokořit nejde.

V Zugdidi jsme v 15 hodin, je vedro a chceme jít na oběd, ale je to trochu problém. Nakonec jsme našli poměrně luxusní restauraci, kde se vaří. Po obědě jsme vyrazili na východ do města Kutaisi. Sem se mimochodem letos létá z Katovic a z Budapešti za 120 euro za obě cesty.

Kutaisi je druhé největší gruzínské město, má 200 000 obyvatel a dvě památky UNESCO. Možná bylo cílem výpravy argonautů jako tehdejší hlavní město Kolchidy. V letech 975-1122 bylo metropolí sjednoceného Království Gruzie a od 15. století do roku 1810 pak hlavním městem království Imeretie, byli tu Turci, Rusi a od roku 1921 stejně jako v celé Gruzii tu byla nastolena násilím sovětská vláda.

Rozhodli jsme se navštívit jednu z památek, katedrálu Bagrati z 11. století. Příjezd k této kulturní památce byl hodně nekulturní. Spousta bezohledných aut, špatné značení, proplétání se uzoučkými uličkami... Ovšem katedrála je hlavně zvenku krásná, i když byla na konci 17. století poničena osmanským vojskem a od té doby chátrala. Od poloviny 20. století se opravuje. Je to unikátní památka, která zachycuje gruzínský architektonický vývoj. Od roku 1994 je součástí světového dědictví. Na střídačku si ji prohlížíme, je nutno hlídat motocykly, jsme v civilizaci a jsou tu opravdu davy lidí.

Vypadli jsme co nejrychleji z města, nakoupili a těsně za městem odbočili doprava na tábořiště k říčce, která se ukázala jako termální.

Na louce piknikovala gruzínská rodina, tak jsem se šla ze slušnosti zeptat, jestli jim nevadí, že si vedle postavíme stany. A hned se stávám s Jirkou jejich hostem. Taťka hlava rodiny pracuje v Petrohradu a zítra jede na výměnu kloubu do Tbilisi.

Dcera Nino (čte se Nána) mi nabízí, co chci pít, jestli pivo či víno a jaké. Vybrala jsem červené a oni zjistili, že ho nemají. Tak hned čtyři nasedli do auta a vrátili se s 20 litrovým demižonem červeného vína.

Za nějakou dobu se přidali ostatní kluci a už to jelo, šašlik, salát, pečivo, víno, kytara, zpěv. Pak došlo na přípitky, při nichž se po starém gruzínském způsobu pronášely projevy. Připíjelo se na nás,na rodiče,sourozence,Čechy,Gruzii, přátelství a tak pořád dokola.

O půlnoci řekl otec rodiny STOP a během chvilky mladí vše sbalili, rozloučili se a odjeli dvěma auty domů. 285 km

10. den

Ráno svítilo slunce a burácel mohutný vichr. Tomáš má nateklý a bolavý kotník a Petr odmítá ve větru jet. Taky někteří potřebují vystřízlivět. Vláďa měří rychlost větru, je to přes 100 km za hodinu, v nárazech podstatně více, potvrzuje nám to podle internetu i Věrka z Prahy. Stejný vítr je prý v Tbilisi a má to trvat i příští dny.

Nakonec se rozhodujeme, že tu zůstaneme do zítřka. Člověk počítá s tím, že ho na cestě zastaví nemoc, porucha, nehoda, ale vítr ? No všechno je někdy poprvé.

Den se vleče, je vedro, my poléháváme, koupeme se, pereme a sušíme,pozorujeme zvířata, co kolem nás procházejí-kozy, krávy,koně, schováváme se před odporným větrem a slunkem. Tak jsme strávili celý den a děsíme se, jak bude zítra. 0 km

11.den, úterý 9.června

V noci pořádně foukalo, ráno na chvilku fučelo míň. Bez jídla jsme sbalili stany a v osm vyrazili nezajímavou krajinou směrem na Tbilisi. V pravé poledne jsme dojeli do města Gori, kde se narodila jedna z největších bestií v historii lidstva Stalin, na něho snad nemá ani Islámský stát. Má tu sochu, rodný dům, obrněný vlak a muzeum, tak jme se tam mrkli.

Stalin byl největším masovým vrahem v dějinách a poslal na smrt mnoho milionů lidí, přičemž shovívavější nebyl ani ke svým krajanům, Gruzínům. Místní sice většinou nepopírají jeho „chyby“, přesto je to pro ně především veliký muž, který po celé čtvrtstoletí vládl Sovětskému svazu, jedné ze dvou největších světových mocností v době studené války, a také muž, který ve druhé světové válce porazil Hitlera.

Do roku 2010 stála na hlavním náměstí v Gori 17metrová Stalinova socha. Ačkoliv tisíce dalších podobných soch po celém Sovětském svazu bylo odstraněno už v 60. letech za éry Chruščova, tato překonala díky zuřivému odporu místních i pád Sovětského svazu a odstraněna byla až proevropskou vládou Saakašviliho, a to v noci a v tajnosti. Socha byla přesunuta do nedalekého Stalinova muzea. V Gori však stále je Stalinovo náměstí a Stalinova ulice.

Pokračujeme po dálnici do Tbilisi a máme problém - není kde koupit benzín. Nakonec se na poslední chvíli zadařilo a kousek před Tbilisi jsme zabočili na sever. Jedeme po opravené Gruzínské vojenské cestě. Je to historický název hlavní cesty přes Velký Kavkaz spojující Tbilisi v Gruzii a Vladikavkaz v Rusku. Cesta je dlouhá 213 km, vybudována byla v roce 1783 a píší o ní Puškin, Lermontov a dokonce Alexandr Dumas mladší, kteří ji projeli. Trasa přes Velký Kavkaz byla známá již ve starověku. Od samého začátku byla využívána různými vojsky (např. římské, perské, mongolské), kupci a celými národy při cestě z Asie do Evropy a naopak.

Jedeme kolem řeky Aragvi a přehrady do Gaudari (2 196 m), kde rakouští a švédští investoři vybudovali lyžařské středisko s hotely a lanovkami. Vypadá to tady skoro jako v Alpách. Brzo překonáváme hlavní hřeben Velkého Kavkazu Křížovým průsmykem v nadmořské výšce 2 395 m a sjíždíme do údolí řeky Baidarka. Pokračujeme přes několik vesnic. V nich se asfaltka vždy na chvíli proměňuje v gruntovku.

Za městečkem Stepancminda (dříve Kazbegi) sjíždíme na ruskou hranici. Tam se fotíme a obracíme zpět.

Na kraji Stepandsmindy odbočujeme směrem k hoře Kazbek a po chvíli nalézáme překrásné tábořiště přímo pod symbolem Gruzie - horou Kazbek a pravoslavným Kostelem Nejsvětější Trojice (Cminda Sameba) v Gergeti ze 14. století. Spíme ve výšce 1 700 metrů. 375 km, celkem 4 189 km.

Vyhaslá sopka Kazbek (5033 m n. m.) je třetí nejvyšší hora Gruzie a šestá nejvyšší hora Kavkazu. Místní lidé jí nazývají Mkinvari (ledovec nebo ledová hora). Od poslední erupce uplynulo již 2 750 let.

Hora Kazbek je jedním z míst, kde měl být podle tradice přikován Prométheus, případně jeho místní obdoba - hrdina Amirani, který byl rovněž takto potrestán za vzpouru proti bohům. Na úbočí hory ve výšce asi 4000 m n. m. se nachází poustevna Bethelem. Je to ledová jeskyně, kde už od středověku žili někteří gruzínští poustevníci. Dnes obývána není. Podle tradice zde má být uložen Abrahámův stan či jesličky, do nichž byl v Betlémě uložen novorozený Ježíš Kristus.       O této poustevně a jejím obyvateli, poustevníkovi, který přijal na nocleh pastýřku, svedl ji a nakonec z výčitek svědomí spáchal sebevraždu, napsal gruzínský básník Ilja Čavčavadze baladu Poustevník.

3. Na motocyklu do Arménie a v Arménii

12.den : Ráno jsme vyhlédli ze stanu a viděli stejný obrázek, jako je ten, co Lukáš vybral na naši "expediční" samolepku.

Pod kopcem u nás zastavili ruští motorkáři. Na svých BMW jedou z Moskvy navšívit kamaráda do Tbilisi. Dva tisíce kilometrů zvládli za dva dny.

Cestou dolů stavíme na kafe a seznamujeme se s kamioňáky z Arménie. Dvakrát týdně vozí z arménského Sevanu kamion raků do Ruska.           O nejdružnějším chlapíkovi jsme se dozvěděli vše. Že obchoduje s papoušky a rád by si našel ženu v České republice, prý jestli nějakou neznáme. Myslel to smrtelně vážně.

Pod horama jsme se vydali do dalšího historicky zajímavého místa jménem Mccheta, které je jedno z nejstarších měst v Gruzii. Ve starověku byla Mccheta hlavním městem Gruzie. Historické památky Mcchety byly v čele s tamější Katedrálou Sveticchoveli v roce 1994 přijaty na Seznam světového dědictví UNESCO.

Navštívili jsme jeden ze dvou hlavních chrámů. Před ním jsme se poprvé a naposledy v Gruzii setkali se žebráním. Odtud jsme vyrazili na nedaleký kopec zaplavený návštěvníky. Jsme totiž kousek od Tbilisi, tak do této oblasti každý míří.

Je tam klášter Džvari ze 6. století.Je tu pěkně, ale na nás moc živo.

Do Arménie bohužel musíme přes adrenalinové Tbilisi. Necháváme se vést opět GPS, tady je to nezbytné, protože neexistují ukazatele a průjezd vede přes centrum města. Při čekání na semaforech si můžeme prohlížet nejvýznamnější moderní budovy.

V 16,30 jsme na gruzínské hranici a vše je rychle za námi. U Arménů to zpočátku vypadá dobře, ale pak nastává proclení. Za ně platíme 7 500 dramů, to je 14 euro. Platíme v bance a máme doklad. Řada hnusných ksichtů po nás chce dalších 2 000 dramů, prý za vystavení potvrzení        o proclení. Bez dokladu, peníze putují do šuflete.

Další věc je strachovka. Chlap, co nás odchytl u celnice, po nás chce za pojištění u ruské pojišťovny 30 dolarů. Trhám pojistku a kupuji vedle úplně stejné pojištění u arménské pojišťovny za 5 dolarů. Ostatní vyměkli a ty hrozné peníze mu dali. Pro info – pojistka je psána v jejich jazyce a pojištěni platí do cca 100 000 Kč a jen na hmotné škody.

V 18,30 opouštíme hranici a vydáváme se podél azerbájdžánské hranice dál najít spaní. Nacházíme ho za obcí Voskedar. Krajina je krásná a pustá, mnoho domů a hospodářských staveb je opuštěných. Na rozdíl od Gruzie konstatujeme, že řidiči tu jezdí spořádaně a vědí, co znamená dávat přednost. 313 km.

13. den : Cestou se zastavujeme ve městě Dilijan na trhu. Asfaltka je dobrá, když se z ní odbočí, je to horší. Kupujeme jen naši oblíbenou zmrzlinu v kornoutu, tady stojí jen 3 Kč. Jsme boháči, za jedno euro tu je 532 dramů.

Pokračujeme stále do kopce zelenou krajinou a dokonce tunelem.          Z tunelu jsme vyjeli ve výšce 2020 metrů a ocitli se v úplně jiném světě. Kolem silnice se pasou stáda, obklopují nás hory, vše je sušší než pod tunelem. U silnice je supermarket, nějaké obchůdky, výrobna pečiva, benzínka. Za chvíli se dělí silnice - napravo vede hlavní frekventovaná silnice na turistickou jihovýchodní stranu jezera Sevan. My odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí po protilehlém břehu a netušíme, co nás čeká.

Zpočátku jedeme kus od jezera kolem vybydleného hotelu a letoviska plného nepořádku, občas je něco dlouho rozestavěného. Je vedro a my zastavujeme na koupání vedle rozpadajícího se domu a maringotky s rybáři. Voda je docela studená, není divu, když jsme skoro 2 000 metrů vysoko. Po koupeli jedeme dál vyprahlou krajinou. Vpravo jezero a elektrické vedení, vlevo železnice a hory. Dokonce tu jezdí vlak, jeden s kameny jsme potkali. U tratě stojí polorozpadlá nádraží, vedle nich pár děsivých paneláků, mnoho domů je opuštěných

Přijíždíme do vesnice a ostatní za námi nikde. Normálně bychom se vrátili, ale po té rozmlácené cestě a při čtyřicítce teplotě čekáme a sledujeme život v této odlehlé vesničce. Naštěstí je tu velký obchod s vychlazenou limonádou a nanuky. A před obchodem stín, abychom se neupekli. Čekáme tři čtvrtě hodiny, kluci se mezitím vybavují s vojáky, které po cestě potkali. Jako ve všech obchodech také tady polovinu regálů zabírají různé druhy vodek.

Pokračujeme dál,  z gruntovky se stala asfaltka, ale my z ní podle mapy odbočujeme k jezeru. Přijíždíme do vesnice na křižovatku gruntovek a koukáme do mapy, jak dál. Během chvilky se kolem nás shromáždilo spousta lidí a radí, každý jinak, nakonec převažuje názor, že se máme vrátit na asfaltku a jet dál od jezera. Na to jsme přišli taky, vracíme se a pokračujeme blíže k azerbájdžánské hranici. Je tu všude hodně vojáků.

Projíždíme nejvýchodnějším arménským městem Vardenis, chtěli bychom na oběd, ale prý tady žádná restaurace není. Odtud se obracíme na cestu domů. Jedeme podél jižní strany jezera sevan a krajina je úplně jiná. Zeleň, normální vesnice, borovice podél jezera. Pěkně vby se tu spalo. Dojeli jsme do města Martuni a konečně našli restauraci, kde se dá najíst.

Restaurace byla rozdělená na poměrně luxusní salonky, z nichž jsme jeden obsadili. Raky neměli, tak jsme si objednali zdejší specialitu, rybu sigu. Těžko jsme se domlouvali, netušíme, jak je siga velká, nakonec jsme vše nechali na místních. A začaly se dít věci. Paní, která nám vůbec nerozuměla, začala nosit salát, různé druhy pečiva a tři velké ryby sigy. Když jsme byli najezení, donesla nám ještě pstruhy. Snědli jsme je a na závěr jsme si dalí arménské kafe. Byl to vynikající turek. Vše dohromady stálo 17 000 dramů, což je 900 korun, 150 korun na jednoho.

Nejdříve jsme vyjeli do sedla Selim vysokého 2 410 metrů, kousek pod ním z jihu po levé straně se nedal ve výšce 2 380 metrů přehlédnout vytoužený Karavanserai Oberlian nebo taky Selim.

Karavanseraje byly hostince, kde se mohly zotavit a vyspat karavany na svých cestách. V Arménii jich je několik, tento je nejzachovalejší. Fungoval od roku 1332 do 16.století. Je 45 metrů dlouhý, když byla zima, na jedné straně uvnitř spali lidi, na druhé zvířata. Vešlo se sem prý 260 lidí.

Postavili jsme si krásný tábor a kochali se výhledy na všechny strany. Naši parťáci se trochu báli zimy, ještě nikdy tak vysoko nespali. 259 km.

14.den, pátek 12.6.

Všichni se krásně vyspali do slunečného rána. Jsme v horách Vardenis a nejvyšší kopec tady má skoro 3 500 metrů. Ráno přijel školní výlet, holky se fotily na motocyklech, dokonce i paní učitelka. Dostali jsme od ní buchtu. Paní učitelka nás všechny vyfotila a my jsme mohli vyrazit dolů na jih.

Sjeli jsme do docela pěkného města Eghegnajor. Kousek se odtud jede po hlavní silnici na Jerevan a pak je odbočka ke klášteru Noravank. Cesta vede pěknou soutěskou a za chvílijsme tam.

Noravank, v češtině Nový klášter, byl založen až ve 12.století, což je o 600 let později než většina arménských klášterů. Polohu zakladatel Hovhannes vybral v krásném údolí lemovaném do červena zbarvenými skalami. Z architektonického hlediska je klášter velice originální. Jeho dominantou jsou dva kostely poměrně vysoké a velmi blízko u sebe.První je dokonce dvoupatrový. V přízemí je síň s hrobkou a v patře, které je přístupné pouze po vysutém schodišti na fasádě, je vlastní kaple.

Druhý kostel má vstupní halu s náhrobními kameny přisazenou před sebe, ale je také výškově oddělený a vejít dovnitř se musí po malém vnitřním schodišti. Celý komplex je krásně zrekonstruován kanadskými Armény.

 

Potkáváme tu trijici mladých lidí z České republiky a dozvídají se od nás,že v menším kostele Karapet mají dvě zvláštnosti. Nad vchodem skulpturu Boha Otce, který v levé ruce drží hlavu Adama a pravou ruku má nad ukřižovaným Ježíšem. Druhá je mezi náhrobky. Je to náhrobek s vyobrazením Ďábla. Kdo je asi uvnitř pohřbený ?

Jsme kousekod hranice Národního Karabachu.

Náhorní Karabach je administrativně součástí Ázerbájdžánu. Žijí zde však většinou etničtí Arméni. Oblast a část okolního území je od příměří v roce 1994 pod kontrolou arménských vojáků a občas zde dojde ke střetům.

Naposledy v roce 2014, tak tam nepojedeme. Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme ve velké nadmořské výšce na západ. Míjíme velké vinařství s přehlídkou a ochutnávkou místních vín. Kopce jsou pořád stejné, na jejích svazích leží občas vesnice. Přes sedlo Ararat a kolem vesnice Ararat se blížíme k hoře Ararat.

Nejlepší pohled na Ararat z arménské strany je údajně z kláštera Khor Virap, česky Hluboká jáma. Je tu spousta lidí, taky český zájezd. Prolézáme klášter, pálíme svíčky, fotíme posvátnou horu.

V tomto klášteře byl 13 let v hluboké kobce vězněn svatý Řehoř. Pak onemocněl arménský král, Řehoř ho vyléčil a za to se stala Arménie roku 301 první zemí světa s oficiálním křesťanským náboženstvím.

A jedeme k dalšímu klášteru. Bohužel opět dle GPS, takže kluci před námi míjí přímou odbočku a dostáváme se do víru velkoměsta Jerevanu. Tomáš je rád, že si připomněl "Rádio Jerevan". Cestou jako každý den doplňujeme zásoby jídla, míjíme první arménskou benzinku, kde možná berou platební karty (Shell). Celou cestu v Arménii se totiž platí benzín hotově. Přes předměstí a vesničky míříme k poslednímu z trojice plánovaných arménských klášterů, Gerhardovi. Je pátek odpoledne a podobný nápad má hodně lidí. Míjíme odbočky ke kempům. Ty, které vidíme ze silnice, vypadají hodně nevábně. Spousta lidí,nepořádek, hluk.

U kláštera je to jako na pouti.

Pojmenování kláštera Geghard znamená kopí a železný hrot, jenž probodl Kristův bok a byl zde nějakou dobu uchováván. Podle pověsti klášter založil ve 4. století sv. Gregor (Řehoř), první svatý Arménské církve. Nejstarší dodnes dochované kaple, vytesané do skály, pocházejí ze 7. století, a hlavní kostel na klášterním nádvoří je z roku 1215. Jeho součástí jsou kaple a další prostory vytesané do skály. Ve skalní síni Avazan vytéká pramen, uctívaný již pohany, podle pověstí by pokropení vodou z něj mělo zachovat pleti mladiství vzhled.

Po prohlídce kláštera všichni kromě nás trvají na spaní v kempu.

Arménský zázrak

Máme za sebou 5000 km. Arménie je úplně jiná než Gruzie. Příroda, lidi jinak píší a mluví a vypadají, Arménie je omšelejší a chudší, mají tu registrační pokladny, takže dostanete doklad i na nanuka za 2,50 Kč. Taky tu mají kovboje na koních a v širácích, co pasou stáda krav, úplně Divoký západ.

A teď k tomu zázraku. Při cestě zpět zabočujeme podle „evropsky“ vypadající cedule Kemp do vesnice. Za železnými vraty vidíme ráj na zemi, bazén, travička, luxusní příslušenství, WIFI. Provozují to tu nizozemští manželé za 5 euro na osobu. Teplá voda, kuchyňka, klid. Podobné překvápko jsme zažili v Senegalu, byl to kemp Zanzibar. Vedli ho pro změnu Švýcaři. Ten zázrak tu stojí 1 rok. Večer přijela parta Rusů, mají svátek a bez žen vyrazili na tři dny na výlet. Spali v luxusních apartmánech po 40 euro a jejich šéf s námi pokecal. Věnoval nám láhev vodky a taky ji s námi vypil.

Kemp se jmenuje Camping 3 Gs. Chlapík pracuje v Arménii v rámci projektu EU a jeho žena si zřídila kemp. Oběma se moc líbí život tady v Arménii. 3 G znamenají : Gerhard, Garni (vedlejší vesnice, kde je krásný starověký chrám) a Gognt, vesnice, kde jsme. 230 km.

15.den, sobota

Ráno nás ze stanu vyhnalo slunko a vedro. Ještě že je k dispozici bazén. Snídaně byla velkolepá. Od domácích jsme jako dárek dostali vajíčka od jejich slepiček, čaj a kávu tu taky máme k dispozici zadarmo, hotový ráj. Dopoledne jsme trávili u bazénu a v bazénu, domácí nám donesli mísu ovoce, jen tak. Vyjížděli jsme o půl dvanácté.

Vrátili jsme se do severní části Jerevanu, objeli město a z vesnice Aragac jsme odbočili k nejvyšší hoře Arménie. Když jim Turci sebrali Ararat, stal se nejvyšší horou země Aragac vysoký 4 090 metrů.

Bohudík nahoru vede uzoučká asfaltka. Potkali jsme na ní 3 Čechy a místního řidice v SUV. Chlapík prodává arménské víno u nás a když jede do Arménie, bere sebou nějaké lidi na výlet. Osobní cestovka.

Silnice končí ve výšce 3 200 metrů. Pro všechny naše motocykly a pro naše kamarády je to výškový rekord. Konečné parkoviště stojí kousek od arménské meteorologické stanice a ruské polární stanice (pro výcvik polárníků, prý). Je tu jezero Kari. Je částečně zamrzlé, ale nějaký otužilec se v něm koupe. Pěšinkou ve sněhu se jde k restauraci, my zůstáváme na jídlo venku. Přece nepřijdeme o krásný výhled.

Přisedl si k nám Polák, jede na BMW podobnou trasu jako my, jen v protisměru. Na gruzínskou hranici dorazil za tři dny z Rakouska. Dalijsme si k obědu výborný kebab. Lukáš a Petr polévku. Superhustý vývar bez chuti podle Petra. Lukáš tutéž polévku popisuje takto :

 "Silný vývar z ovečky s kostí a kousky všeho, jen ne libové. Byla bílá. Dali nám k tomu namačkaný česnek, sůl a půl metru dlouhou srolovanou uschlou placku, která se lámala do polévky. Bylo to v takové velké míse a to bylo na další míse se žhavými kouřícími uhlíky. Polévka se řádně dochutila a byla výborná."

Vracíme se stejnou cestou dolů a dál jedeme sice po hlavní, ale zcela pusté silnici do Gruzie. Dochází nám všem benzín a u silnice jsou benzinky jenom na plyn. Vlastně to ani nejsou benzínky, ale plynky. V posledním arménském městě jménem Gyumri nakupujeme trochu benzínu a jídlo za poslední peníze.

 Příjezd 20 km po prašné a rozbité silnici na hranici je vskutku neobvyklý. Čekaly nás těsně před hranicí krávy, prasata, kozy,ovce, husy, psi a kovbojové do toho mlátící . Celníci v civilu (nebo zloději?) nás poslali do sklepa, kde po nás chtěli za proclení 25 euro za motorku. Na část doklad byl jako při vjezdu, na 5 000dramů ne. Kluci zaplatili, já se hádala, že máme platit 2 000, ale pak jsem toho nechala. Ostatní byli nervózní, že zdržuju, začínalo se stmívat. V září jsem se od známých motorkářů dozvěděla, že tuto hranici projeli, aniž zastavili, a neplatili tak vůbec nic.

Na gruzínské straně bylo vše v pohodě, jen se hoši gruzínští divili, kolik koňaku se vejde na motorku. 10 km za hranicí jsme se utábořili před první vesnicí těsně před tím, než začalo pršet a přišly bouřky. 292 km, v Arménii 876 km, celkem máme 5 741 km.

4. Na motocyklu v jižní Gruzii

16.den,neděle D

Domy v prvních dvou vesnicích,kterými jsme jeli, byly dost drsné, občas     s travnatými střechami, ale bylo znát, že v těch domech nikdo nebydlí. Benzín na kartu se nám podařilo koupit až ve městě Achalkalaki.                 U pěkného hradu jsme odbočili a hlubokým údolím po krásné asfaltce s výhledy na řeku Kuru jsme dojeli k turistické atrakci , skalnímu městu Vardzia. Byla tam spousta lidí,vstupné 3 lari.

Vardzia je jeskynní klášterní město na levém břehu řeky Kury. Vybudováno bylo ve 12.století ve stěně hory Erušet.Město zřídil gruzánský král Giorgi III. jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů. Jeho dcera stavbu dokončila a zřídila v ní klášter. Ve skále byly vyhloubeny jeskyně spojené tunely, schodišti, terasami a galeriemi. Původně tu bylo 3 000 bytů v sedmi patrech s kapacitou 50 000 lidí. Každý byt sestával ze tří místností. Byla tu i pokladnice, kostel, knihovna, pekárna, stáje a koupací nádrže. Voda byla rozvedena keramickým potrubím.Po zemětřesení se zachovalo 750 místností na ploše 900 m2.

Prolezli jsme si, co se dalo. Mezitím přijela na parkoviště skupina bavoráků. Zjistili jsme, že parta Američanů přiletěla do Turecka, pronajala si motocykly a průvodce a vyrazila do Gruzie, Arménie, Čečenska a Íránu. Taky způsob cestování.

Údolím Kury jsme se vrátili na hlavní cestu a pokračovali podél turecké hranice na sever do Batumi. Cestou se Lukášovi zbláznila GPS a chtěla nás hnát na Tbilisi. To jsme odmítli a jeli dál jako dosud podle mapy krásnou krajinou, úplně jinou, než byla v nedaleké Arménii.

Ve městě Achalciche jsme nakoupili a Jirka zjistil, že jsme ve Vardzii nechali nabíječku s baterií do foťáku. To znamenalo jet 60 km tam a zpět. Cesta byla krásná, jelijsme si, jak chtěli, nikohonemuseli sledovat. Gruzíni nás očekávali, radostně nás zdravili a chtěli si připíjet na zdraví. Nechápali, proč jirka nechce. Ostatní na nás nečekali a jeli napřed, že se sejdeme někde na tábořišti.

V Achalcite jsme pod majestátným hradem vzali benzín a dozvěděli se, že cesta bude ne moc kvalitní. Minuli jsme luxusní odbočku k turecké hranici i s novými cedulemi. Hranice, jak jsme se dodatečně dozvěděli, zatím nefunguje. V dešti a v šeru jsme vyrazili do hor. Po nějaké době slušná cesta zmizela a začala rozbitá hnusná gruntovka. Po asi 5 km jsme konečně narazili na zbytek výpravy. Během večera přijeli z protisměru dva Kazaši, jeden na čínském choperu a druhý na cestovní Jamaze. Opět se potvrdilo, že nezáleží, na jaké jedeme motorce, ale jaké máme srdce. Od ohně nás zahnal do stanů déšť. 328 km.

17.den začal sluníčkem. Čekalo nás dalších 40 km rozbité silnice, většinou se to ani silnicí nazvat nedalo. Proto to nebylo v GPS ! Pro místní normálka, jezdí tu i maršrutka. Užili jsme si cestou do sedla brody, kamení, krávy, domorodce, prameny. Nakonec jsme vyjeli nad pásmo lesa a objevily se chaloupky. U nich jsme potkali dva české fotografy,kteří sem dojeli autem a zdejší kraj a lidi už týden fotografují.

Dojeli jsme do sedla Goderdzi, 2025 metrů vysoko. Sedlo je sjízdné od července do září, máme štěstí, že tu není sníh. Jako u nás tady byla mírná zima a teď je neobvyklé vedro.

Jsme v Adžárii (do oblasti patří i Batumi) a zrovna tady někde se Češi pokoušejí o zázrak. Chtějí zastavit vražednou erozi pěstováním ovocných sadů. O erozi se postaralo dřívější pěstování jednoletých tabáku a brambor na vykácených svazích.

Když jsme se náležitě pokochali a navštívíli místní „supermarket“ v dřevěné boudě, vydali jsme se na cestu dolů. Nebyla lepší, spíš asi horší než cesta sem. Dole pod kopcem už na trochu lepší cestě nás čekalo další překvapení. Proti nám, kteří se známe díky Uralům, jede plně naložený ... Ural. Družba byla veliká. Pán je ze Ženevy, v 67 letech šel do důchodu a vydal se sám na cestu do Kazachstánu. První opravu motocyklu absolvoval v Rakousku. Na srazu motocyklů v Bulharsku, kam se nachomýtl, dostal tip na nový trajekt Burgas - Batumi. Na cestě je 4 týdny, má za sebou 4 400 km a vůbec netuší, kdy se vrátí domů.

Moc jsme ho nepotěšili tím, že cesta, na které jsme se potkali, je super proti dalším 35 km, co ho čekají. Nelze ho nazvat jinak než "moloděc", borec, hrdina. Byl rád, že může anglicky pokecat, bez ruštiny to nebude mít jednoduché. Ujistili jsme ho, že všude, kam jede, jsou dobří lidé.

Pak začala asfaltka, normální civilizace jako např. tanky na náměstích coby ozdoba. Zkratkou přes kopec jsme dojeli přímo k hranici. Ve stejném obchodě jako při příjezdu jsme doplnili zásoby, hlavně piva a pro změnu gruzínského koňaku, a jeli na hranici.

Cestou měl problém Lukáš. V Praze mu zablokovali platební kartu pro pokus o nelegální výběr v České spořitelně, náhradní neměl, tak jsme mu půjčili svoji náhradní. My totiž vždycky vozíme aspoň tři karty. Hlavně kvůli tomu, kdybychom potřebovali víc peněz v případě nemoci nebo nehody, ať můžeme sečíst denní nebo týdenní limity.

Gruzínská a turecká hranice jsou na úrovni normálních zemí, bez keců, bez úplatků, vše se odehrává plynule a rychle. Z Arménie do Gruzie jsme ujeli 458 km, byli jsme tu 11 dní,za sebou máme zatím 5 741 km.

5. Z Gruzie do Evropy tureckými horami na motocyklu

V turecké Hopě jsme odbočili od Černého moře do hor. Za chvilku začala mlha a déšť. Dali jsme si čaj a pokračovali dál. V městě Borcka skončila cesta údolím řeky a začala nová, ještě nedodělaná silnice po úbočí hor nad několika přehradami. Navigace tuto cestu nezná. Projeli jsme nejméně 50 tunelů stylem : Průtrž mračen, tunel, průtrž mračen, tunel... Do toho se začalo stmívat . Pak se velkorysá široká silnice změnila v úzkou silničku, projeli jsme odlehlé, ale pěkné město Yusufeli. Bývalo významným centrem raftingu, než jednu z nejdivočejších řek světa spoutaly přehrady. K řece se nedalo sjet, tak jsme se utábořili na louce nad silnicí. 313 km.

18.den, 16. června

Probuzení bylo hodně neobvyklé. Stáli jsme v oblíbené cestě stáda koz, pasáci je okřikovali, ať nelezou mezi stany, kozy to ignorovaly, protože neobvyklý zážitek si nechtěly nechat ujít.

Brzy nás čekalo asi 20 km rozmlácené silnice a staveniště silnice nové. Pod hrází další přehrady už je zase nová široká silnice. Stále jedeme téměř sami a nechápeme, pro koho se tu budují ty velkolepé silnice a tunely. Pořád jsme ve výšce kolem 2 000 metrů, kopce kolem nás jsou třítisícovky, jedna má přes 3 700 metrů. Dojeli jsme do Ispiru a dofoukli pneumatiky.

Až doma jsem si přečetla, že Ispir je historicky významné město. Patřil střídavě Gruzíncům a Arménům, Alexandr Makedonský sem poslal svého generála, aby ho dobyl, což se mu nepodařilo. Muslimové sem přišli až v 16.století. V roce 1916 dobylo město Rusko, v roce 1918 Turci a těm už zůstalo.

Z Ispiru vyrážíme na jih do deště a mlhy. Aspoň že silnice je pěkná asfaltka. Projeli jsme průsmyk (2380 m) a krajina se změnila. Uprostřed plání jsme našli  čajovnu s obchodem.Dali  jsme si čaj a nějakou sladkost, koupili kulatý ovčí sýr, bavíme se s domorodci. Jeden nás pozval domů na mléko a čaj, jak říká jako hosty - zadarmo. Kluci však chytli syndrom co nejrychlejšího návratu. Tak pozvání odmítáme a spěcháme na dálnici podobnou té, po které jsme přijeli. 50 km dálnice, pak město se semafory a tak pořád dokola. Jedem po dálnici, vlastně silnici E80. Zadarmo. 

V největším městě na trase Erzincanu u semaforu vedle nás zastavil motorkář a zve nás do motorkářského klubu. Lukáš opět odmítá, musíme chvátat. U jezer blízko města Susehrí chceme spát, ale ze silnice není vhodná odbočka, všude jsou svodidla anebo rušné městečko. Nakonec nacházíme odbočku k řece vlevo od silnice. Spíme na loučce vedle cesty. 578 km. Jirka kontroluje Bavoška a zjišťuje, že mu teče olej z kardanu. Nejsme tak nervózní jako v Norsku před dvěma lety, závadu známe, máme náhradní ložisko a nemusíme na něj čekat 6 dní, tady by to asi nebylo tak rychle. Nikdo nechápeme, že "soudruzi z BMW" udělali chybu. Toto ložisko je problémové u všech BMW GS, má vydržet minimálně 50 000 km, tohle vydrželo 25 000 km.

19. den o půl osmé vyrážíme hledat autoservis. Nejbližší městečko je Resaydie. V osm ráno zastavujeme na kraji, nikde nikdo není. Během krátké chvíle se sešlo 7 chlapů. Rychle pochopili, o co jde, a začala bouřlivá diskuse. Pak někam zavolali, přijel chlap v SUV a bouřlivá debata pokračovala. Jeden postarší chlapík mě vzal bokem a německy mi řekl, že diskutují o ceně za opravu. Správná cena je prý 70 euro. Borec chtěl stovku, já jsem nabídla 50, dohodli jsme se na 70 euro. Všichni jsme byli spokojeni.

Po asi 150 metrech jsme zajeli do dvora opravny motorových pil. Mysleli jsme si, že odmontujeme kolo a ložisko se zajede stáhnout někam stahovákem. Nejelo se. Stačilo kladivo, špalek a mosazný váleček. Borec zahnal naše chlapy a pustil se do opravy sám. Vypadal, jak by ložisko u BMW měnil denně.

Práce mu trvala půl hodiny, oak hodinu skládal klecové ložisko, co se mu rozpadlo. Asi ho viděl oprvé v životě. Já taky. Pustil mě na starobylé, ale funkční PC, pohostil nás čajem. Okolo čuměli nezbytní čumilové a občas přijel pro něco traktor, auto či motorka. Asi je tady fakt vyhlášený mechanik. Na závěr zkusil říct si o 100 euro, dostal jich 70 a loučili jsme se jako největší přátelé.  Celá akce trvala necelé 2 hodiny.

Pak bylo potřeba ve vedru sehnat správný olej. V tom nám pomáhal a zvítězil Lukáš, ostatní byli naštvaní, že zdržujeme. Prý stejně poslouží olej motorový. Přitom zrovna my na ně pročekali za celou cestu tolik hodin.

A zase začalo chvátání, protože parťáci se rozhodli, že chtějí být doma už v sobotu. My nespěcháme, máme čas. Jen po anabázi s ložiskem odkládáme rozloučení a oddělení se blíže Evropě.

Ze začátku bylo vedro, pak se zatáhlo, začalo pršet, udělalo se nějakých 15 stupňů a teplota se snižovala. Před Merzifonem jsme se napojili na silnici od moře, po které jsme jeli před 15 dny. Za Gerede jsme vjeli na dálnici z Ankary.

Kluci šli na tři hodiny spát do hotelu za 50 euro, kde byl hluk z dálnice. My jsme spali krásně o 200 metrů dál v klidu ve stanu . Plán byl vstát ve tři, dojet 200 km do Istanbulu a projet ho před ranní špičkou. 623 km.

20. a poslední společný den, 18.června 2015

Ráno jsme zjistili na benzínce, že studené počasí s vytrvalým deštěm zachvátilo celé Turecko včetně středomořského pobřeží a pár dní potrvá. Přehodnocujeme plán vydat se dál sami a toulat se ještě po Turecku a jedeme s ostatními do Evropy. Po páté hodině ranní jsme vjeli do Istanbulu společně s mnoha kamiony a v pohodě ho projeli. Při výjezdu z města začínalo v protisměu jezdit spousta aut.

Při cestě na hranici Bulharska bylo vidět, jak se projevuje Syndrom návratu. Petr, který všude jezdil nejpomaleji a nejopatrněji, nasadil stotřicítku a hnal se deštěm a mlhou jako šílenec. Počasí bylo fakt odporné. Přes Turecko jsme najeli přes hory 1 930 km.

6. Opět v Evropě

Hranici jsme projeli v pohodě a za ní nás čekalo překvapení. Bulhaři během dvou týdnů dokončili dálnici z Charmanli na Plovdiv, což jsme netušili a samozřejmě na ni omylem vjeli místo toho, abychom vjeli do Charmanli a nakoupili v Lidlu dle plánu.

Kluci byli unavení a zapíchli to v strašné díře Dimitrovgrad v hotelu za 50 euro za pokoj ve dvě hodiny odpoledne. Ani nebyli ochotní popojet o 200 metrů dál do hotelu stejné úrovně za přijatelnějších 25 euro,kam bychom šli i my. Dimitrovgrad vznikl na konci 40.let 20. století a od té doby se moc nezměnil. Jmenuje se po slavném bulharském revolucionáři, jak je v této zemi zvykem. Hlavní náměstí se jmenuje Družba. Chvíli jsme poseděli s ostatními v hospodě a po 7 742 km jsme se rozloučili.

Vyrazili jsme přímo na sever přes Starou Zagoru a Kazanlak do sedla Šipka. Cestou jsme si zopakovali prohlídku chrámu Rožděstvo Christovo. Postaven byl roku 1902 na paměť slavné bitvy s Turky v sedle Šipka. Část ze 17 zvonů byla ulita z nábojů, které se našly na bojišti. V roce 2002 byl chrám nákladně rekonstruován. Nad ním v sedle Šipka stejně jako před 6 lety fučí a je mlha, naštěstí letos neleje. V roce 335 př.n.l. tu vyhrál bitvu Alexandr Makedonský a má tu někde v v mlze ukrytý pomník. Ostatní pomníky se týkají roku 1877, kdy tady Bulhaři s Rusy zadrželi 30 000 Turků. Je jich tu opravdu hodně.

Ve výšce 1 326 m je parkoviště a odtud vede 894 schodů k Památníku svobody. Stmívá se, je hnusně, a tak stoupáme k památníku, ze kterého není nic vidět, sami. Ustlali jsme si kousek odtud. Okolo cestičky bylo neuvěřitelné množství lesních jahod. Při stavbě stanu začalo pršet a pršelo celou jinak pohodovou noc. 733 km.

21.den, pátek 19.6. vstáváme až v osm hodin, v dešti balíme. Snídani si vaříme ve vesnici pod sedlem, tam svítí sluníčko. Nad sebou v sedle ale stále vidíme mlhu.

Jsme v pohoří stará Planina a chceme si ho prokřižovat. Za městem Gabrovo míříme pdo sedlo Trojan odlehlými vesničkami a silničkami, kde se hodně dávno zastavil čas. V Dobrodanu bereme benzín a začínáme stoupat do sedla. V sedle stojí obrovský památník na paměť dokončení národně osvobozeneckého hnutí v roce 1878. Vidíme jen mlhu. Už jsme tu byli, tak jedeme dál. kdo to tu neznáte, odbočte si po asfaltce k pomníku, stojí to za to.

Sjíždíme dolů na jih, kde je lepší počasí. Celou cestu si užíváme pravou svobodu.

Cestou dolů se parádně střídají různé typy krajiny. Na kraji lesa je sympatická restaurace. Dáváme si tu skvělý oběd.

Další cesta po silnici č. 6 podél Staré Planiny je nádherná. Pěkná asfaltka, minimální provoz, stále krásné výhledy. Odbočujeme do vesnice zlatnica a do dalšího sedla. V roce 2 009 nás zákaz vjezdu trochu zdržel, letos ho neřešíme. Auta tu klidně jezdí, dokonce letos vede nahoru nádherná nová silnice místo jakéhosi koryta tehdy. Bohužel kousek pod sedlem silnice končí a následuje široká obyčejná cesta. Dole je město Etropole, které se za 6 let hodně zlepšilo. Tehdy hnusné paneláky mají často nová okna, je tu docela pořádek, přibyl moderní obchod a "normální" benzínka. V Etropoli se vystřídali Trákové, Alexandr Makedonský, Keltové, římské legie, je po ní dokonce pojmenována hora v Antarktidě : Etropole peak.

Přes Pravec a Botevgrad přijíždíme do vesnice Němčevo a pomalu se blížíme k rumunským hranicím. V Němčevu se Bavoš zastavil a odmítl jet dál. Jirka zkouší vše možné, ale nejede. Původně stojíme sami, brzo se kolem nás ocitl shluk chlapů. Je pátek 6 hodin odpoledne.

Po konzultacích s ČR bylo konstatováno, že  na 90% odešel Hallův snímač. Jirka ho na silnici vymontoval a začala záchranná akce.

Stručně : Ujal se nás dobrý člověk. Jeli jsme jeho autem do dvou měst shánět nový (náhradu od Bosche). V Bulharsku vládne raný kapitalismus, soukromníci makali do noci. Zjistili jsme taky, že v Bulharsku se snímače nevyměňují, ale opravují. Pozdě večer nám chlapík objednal dva snímací díly na výměnu a autoelektrikář slíbil,že to v sobotu opraví.

Jakovovi nás pozvali domů, dospívající děti poslali spát k bábušce, abychom mohli spát v posteli, a pohostili nás. Dozvěděli jsme se hodně o současném životě u nich a oni zase o Česku. Naši hostitelé jsou silně věřící a protikomunističtí, Táňa je učitelka a Vesko soukromý zemědělec. Pěstuje pšenici. Když jsme jim děkovali a ptali se, co jsme dlužni, řekl :

"My pomůžeme vám, Pán Bůh za to pomůže nám". 263 km, celkem 8 121 km.

 

22.den, sobota 20.června : Ráno jsme jeli objíždět servisy,co byly včera zavřené, ale snímač nebyl k mání. V deset jsme vyzvedli díly na opravu a jeli za elektrikářem. Jenže on nepřišel do práce, prý asi někde vyspává opici.  najít jiného byla fuška, najezdili jsme spoustu kilometrů, nikomu se nechtělo jít v sobotu dělat nebo připájet naše díly, že mají práce dost.

Na sedmý pokus se jeden ochotný šikula našel, my jeli zpět a v jednu hodinu Jirka Hallův snímač namontoval. Motor chvíli běžel, pak se zastavil.

Celé odpoledne Jirka s místními pomahači hledal případně jinou závadu, zkontroloval palivové čerpadlo, profoukl palivový filtr, dobil z traktoru baterku atd...

Večer jsme se rozhodli nechat Bavoška na dvorku u dobrých lidí, jet autobusem do Brna a přijet si pro motoykl autem s vozíkem.  Druhý večer už tak veselý nebyl, byli jsme všichni unavení a nervózní.

Od Petra jsme dostali zprávu, že zbytek výpravy, který jsme si přezdili na Rychlá rota,je už v Praze.

Někdo si řekne, a co servis BMW ? Servos BMW na bulharském internetu nebyl k dohledání. San dan a pak Pavel z Cyrilmota nakonec kontakt poslali. Ale to jsme už věděli, že u BMW se o víkendu nepracuje.

.Mají díl nebo nemají ? Co když je závada jinde ? Vzpomněli jsme si na článek o tom, jak borec před třemi lety opravoval motorku v BMW v Bukurešti, zaplatil 12 000 Kč, strávil tam čekáním na díly a na práci týden a stejně mu to udělali blbě. Tak jsme tuto variantu zavrhli.

Co nám dělalo radost : Samozřejmě ti dobří lidé, to se hned tak nevidí. Ale taky to, že se nám to nestalo na Kavkaze nebo v Turecku, kde bychom putovali, kdyby tam nebyla taková zima a déšť. Anebo někde v horách sedle .... Každá temná věc má i slunné stránky.

23.den, neděle 21.června

Ze Sofie jezdí autobus do Brna a Prahy každý den v 10 hodin. Bohužel nešlo přes internet koupit lístek (syn by to provedl), protože hostitelé nezaplatili internet a v sobotu odpoledne je odpojili. Stejně neměli tiskárnu na vytištění jízdenky.

Chtěli jsme jet do Sofie autobusem nebo stopem, ale domácí to nedovolili a odvezli nás autem. Bohudík to je jen 63 km a oni jako skoro všichni tady jezdí na plyn. O půl deváté jsme zakoupili lístky na autobus a jak jsme později zjistili, poslední. Další 4 zájemci měli smůlu. Autobus jel na čas, většinu cestujících tvořili Bulhaři, kteří pracují u nás.

Po rozloučení a našem odjezdu jsme si asi všichni oddechli.

24.den, pondělí 21.června

V noci jsme přijeli a už cestou domluvil Jirka vozík. Tažné zařízení máme na staré Felicii, po zvážení jsme se rozhodli, že si pořídíme tažné zařízení na Octavii. Ušetříme 2000 Kč za pohonné hmoty na těch 2 400 km a stejně už asi 5 let plánujeme to tažné zařízení koupit. Večer má být namontované. V úterý nám v našem servisu vymění olej a zkontrolují brzdové destičky na autě a hurá znovu na Balkán.

 

28.den, pátek 25.června

Tento den jsme původně plánovali přijet domů na Bavoškovi, nakonec jsme se vrátili autem a s Bavoškem na vozíku.

Cesta Brno-Němčevo (přes Srbsko) a zpět přes Rumunsko (přibližně po trase, kterou jsme chtěli jet na motocyklu ) trvala 50 hodin včetně posezení s novými bulharskými kamarády a měřila tam a zpět 2 400 km.

Pár lidí nám řeklo, že sledovali naši lapálii a je jim líto,co se nám stalo. Teta Kateřina ze Saturnina by řekla : "Všechno zlé je k něčemu dobré".

Tato příhoda nám ukázala, že všude jsou dobří andělé. Vedle bezkonkurenčních  manželů Jakových v Bulharsku náš soused Martin, co nám od svého táty, kterého neznáme, dovezl od Prostějova a půjčil vozík na motorku. Náš kamarád Zdeněk, co nám nabídl svůj vozík i to, že nám ho přiveze od Litomyšle do Brna. Pan Jelínek z autoservisu Škoda JE-NE v Brně Komíně, co nám téměř na počkání dal vyměnit olej a zajistil přednostní přimontování závěsného zařízení. Konče třeba Bulharkoněmkou, která když viděla, že nemám drobná eura a tudíž mě bulharská hajzlbába nechce pustit na WC, tak mi dala peníze pro nás oba.

Bez rozbité motorky bychom o tyto pěkné zážitky přišli ....

Červenec :

Nakonec se ukázalo, že Jirka Hallův snímač opravil dobře. Porouchané bylo palivové čerpadlo. Sice vstřikovalo, jak slyšel Jirka, ale o zlomek vteřiny jinak, než mělo.

24. července 2015 jsme s už opraveným Bavoškem vyrazili na cestu do Beskyd.

Fotoreportáž je samozřejmě ve fotoalbu, Motocyklové cesty do světa, rok 2015.