Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pobaltí očima motocyklu

 Naše posádky – řidiči Jirka a Petr a kulometčíci Jana a Alena (kulometčík je ten, kdo sedí v sajdě) nic nenamítaly, dokonce nám zaplatily preventivní prohlídku a rehabilitaci u Pavky (říkáme mu důvěrně Korčagin) v Rozhraní, aby nás cestou nic nebolelo a všechno jsme zvládli stejně skvěle jako Kulhavý, Špotáková a další olympiádu.

V sobotu večer jsme se sešli v Hukvaldech (já jsem z Brna, Vasil z Prahy) a v neděli ráno jsme vyrazili. Průjezd Polskem od jihu k severu není pro nás motocykly žádná slast. Hlavně po průjezdu Katovicemi jsme se shodli : Katovice nikdy více! Na nové, ale nedodělané dálnici do Varšavy jsme si připadali spíše jako oslíci s povozem. Varšava nás nepřekvapila tím, že nemá objezd, ale že nemá žádnou reklamu nebo upoutávky na fotbalové Euro, co se tu zrovna koná. Místo na sever vyjíždíme z Varšavy na východ, je tu klid, pěkná krajina a nejsou tu kamiony, tak si s Vasilem spokojeně předeme až na tábořiště u říčky. 442 km za první den jsme oba zvládli v pohodě, i když jsme hodně nabalení. Vezeme své lidi, stan, spacáky, vařiče, jídlo a vodu, skládací křesílka a stolek, nářadí a pár náhradních dílů a olej.

V pondělí prý se musíme podívat, kde bydlel za války Hitler. Tak pelášíme pořád na sever až do Ketrzynu a odtud nenápadnou silničkou do vesnice Gierlož. Silnice, krajina a okolí jsou moc pěkné. Na parkovišti jsem pokecal s kámošama bavorákama, co sem přijeli z Německa. Lidi si mezitím prohlédli Vlčí doupě, kde Hitler a další jeho zrůdní kámoši trávili většinu času od června 1941 do listopadu 1944. Tady se konal taky neúspěšný atentát na Hitlera. 5 dnů předtím, než sem přišli moji krajané, to celé Němci vyhodili do vzduchu. Docela si mákli, když tu žilo 2 000 lidí a stěny bunkrů měly šířku až 8 metrů. No a na ty zbytky betonů se lidi jezděj dívat a ještě za to platí.

Zapadlou krajinou jsme jeli hledat spaní. Asfaltka docela ušla, závěrečné km po kočičích hlavách mě pěkně štvaly, samé drc drc drc …. Když už jsme po 231 km zaparkovali, přišel nějaký Polák a jeho úvodní slova, když nás s Vasilem viděl,zněla docela srozumitelně : „Kur..a, to jsem ještě neviděl!“ V noci a ráno hodně pršelo, ale Jiřík nás oba přikryl plachtou, tak nám to ani nevadilo.

V úterý, 3.den na společné cestě , jsme si pospali kvůli silnému dešti až do půl jedenácté. Pak nás čekala pěkná cesta kolem jezer do Suwalek. Naši lidi chytře vyměnili eura za litevské peníze ještě v Polsku, za hranicí Litvy by se jim to nepodařilo. Ale pro nás i naše řidiče nastal horor – samý kamion. Bohudík hlavně v protisměru. Chvíli jsem je počítal a skončil jsem na třiceti za sebou, mezi nimi žádná motorka ani auto. Ještě že jsme v Marijampole odbočili na vedlejšky směrem k ruské Kaliningradské oblasti. Rád bych tam zabočil, ale prý to nejde, nemáme nějaké vízum. Cesta je dobrodružná, asfalt velmi různé kvality náhle končí a je kus blátivé či kamenité cesty, a pak zase napodobenina cesty asfaltové,občas díra. Jako na Ukrajině loni. Domy rozpadlé nebo dost omšelé, ale čím více se blížíme k moři, tím jsou domy hezčí a a od Jubarkasu je i slušná asfaltka bez překvapení. Vesnice a města se tu legračně jmenují. Spíme třeba asi 15 km za Pagégiai v krásném borovém lese pod vysílačem. Dnešních 332 km bylo z těch celkem 1 161 km nejúnavnějších.

Ve středu 27.června nás lidi nabalili už o půl deváté. Molodci. Jedeme do Klaipejdy s dřevěnými domy na předměstí a mrakodrapy v dáli a hned zkraje do přístavu. Poprvé v životě jedeme s Vasilem trajektem přes moře, i když jen kousíček. Za mě platili lidi 18 litů ( asi 125 Kč), za sebe jen 2,90 litu. Cílem je národní park a přírodní památka UNESCO jménem Kuršská kosa. Hned po příjezdu nás motorky zase zkásli o 20 litů jen za to, že tam chceme jet. Silnice je rovná jako struna a míří … do Ruska. My končíme po 45 km v Nidě kousek před hranicí. Fakt se mi tu líbí- krásně opravené barevné dřevěné domy s barevnými korouhvičkami,pěkné lesy. Lidi nás s Vasilem nakrmili ještě v přístavu, sami si zašli na oběd na uzenou rybu tady, ale při čekání jsme měli krásný výhled na lodě, domy, cyklisty a písečné duny. Pak jsme ještě popojeli na parkoviště k duně Parnidis , tam šli lidi lézt po schodech na vyhlídku. My jsme zatím obhlíželi hlavně stánky s nejrůznějšími věcmi z jantaru. Však Alena od Vasila neodolala a koupila si korále a náušnice. Zpátky na souš plujeme už zadarmo a podél moře pokračujeme na hranici s Lotyšskem. Hned za hranicí odbočujeme k moři a jedeme po šotolinové cestě do vesničky Nidy . Na závěrečné louce, na jejímž konci budeme spát, jsme si užili – terén nám nevadí, ale šutry a prach jo.

Místní Lotyš prý má taky doma Dněpra, obdivoval, jak nás pěkně naši majitelé přestavěli … Ale to si mysleli už chlapi v Polsku ( „Takovou Emku jsem ještě neviděl...“). Prostě netuší, že se Ural – a jak parádní! - pořád vyrábí.

Ve čtvrtek pokračujeme kolem Baltského moře. Nemáme loty, takže odbočujeme do města Liepája do banky. Zase kočičí hlavy, tak jsem se rozdrnčel, žese Jirka lekl, vrátil se na normální cestu a peníze jsme vyměnili o kus dál ve Ventspils. To je upravené město, krásná cesta do centra, tam je moc pěkný park,domy opravené. Prostě je vidět, že tu jsou prachy díky ropě a rozvinuté lodní dopravě. Tady se koná velká porada : Jedeme na mys Kolku a máme dvě varianty : kolem moře po prašné kamenité cestě cca 65 km nebo po asfaltce vnitrozemím přes městečko Dundaga, odkud pochází pravý Krokodýl Dundee ? My s Vasilem hlasujeme pro vnitrozemí, lidi nás přehlasovali, a tak jedeme dál podél Baltského moře. Ještě nedávno tu bylo ostré hraniční pásmo, teď jenom chlupaté, tj. jehličnaté lesy. Jana nás nutí odbočit doprava na hnusnou cestu. Kolem vybydlených paneláků po vojácích jedeme asi kilometr a pak – je tu schovaný Radar Radarovič. Špionážní teleskop o průměru 32 metrů z roku 1971. Je to dnes 8. největší parabolická anténa na světě. Váží 600 tun, takže když odtud Rusové odtáhli v roce 1994, nebrali ho s sebou:) . Dnes prý slouží vědcům z celé EU. Za chvíli má začít ta hnusná cesta. Ale … naše hodná matička Evropská unie tu loni vybudovala skvělou asfaltku. A protože o ní asi skoro nikdo neví, je celá jen naše. Činíme z ní dvě odbočky směrem k moři. Vypadá to, že jste v naprosté pustině, ale lesy skrývají překvápka. První dědina se jmenuje Mazirbe, vede do ní asfaltka a je tu cetrum ugrofinského kmene Livů – původně rybářů. Tady jich žije asi 200, pár dalších v Maďarsku, Finsku a Estonsku a tady se každý rok scházejí. Další odbočka vede lesní cestou do osady Vaide. Sestává z 24 dřevěných domů roztroušených v lese. Ve čtyřech se trvale bydlí, ostatní slouží k rekreaci, pár jich čeká, až se úplně rozpadnou. My se sem kodrcáme, protože naši lidi chtějí do Muzea parohů. Místní hajný si ho vybudoval na půdě domu, dnes se o to stará jeho syn, taky hajný. Ale pozor – žádné lovecké trofeje, ale parohy jsou poctivě nasbírané v lese … Chlapík nám vykládá o parozích a o životě tady, kde bylo dřív hraniční pásmo. Zajímavé je, že mluví rusky, občas si nemůže vzpomenout, tak to řekne německy. No pohybujeme se přece ve východním Prusku … Nejvíce nám je líto losů, kteří se parohy zamotali do ostnatých drátů, jak se chtěli vymanit, zamotávali se čím dál víc a nakonec umřeli žízní a hladem. Brrr, to se nám nestane. Jak po cca 220 km dostaneme žízeň, hned nám dají napít, já si průměrně beru 6,5 litrů na 100 km, Vasil o litr víc – taky je víc nabalen a má těžší lidi :)

Je docela vedro a my pokračujeme na mys Kolka. Zůstáváme s Vasilem na parkovišti, lidi jdou dál pěšky na pláž, kde leží vyvrácené stromy i s kořeny jako důsledek bouře z roku 2005.

A zase nastává tradiční večerní rituál – hledání spaní. Pro nás motocykly to znamená, že musíme jet pomalu, pořád někam odbočujeme až do nejdedál, vracíme se a znovu. Tentokrát vždy končíme u nějakého luxusního víkendového baráku s velikou udržovanou zahradou. Nakonec nás to přestalo bavit a zůstali jsme na novém opuštěném parkovišti přímo u moře za vesnicí Gipka. 284 km za den je docela dost. Jinak musím říct, že se po 1676 km cítíme oba s Vasilem úplně fit.

Šestý den je pátek a my jedeme do Rigy. Najeli jsme sem 1 800 km, přímá cesta měří 1 221 km a trvá 18 hodin. Ale to by mě nebavilo. V Rize jsme odstaveni do kryté garáže za luxusní cenu 76 korun na hodinu(2 loty, nejtvrdší měna v Evropě). Ale postupně jsme se dozvěděli, že je to pěkné město nazývané místními Paříž severu, s mnoha památkami, celé centrum je opravené a živoucí. Naši lidi tu byli moc spokojeni, ale myslím, že stejně jako já se zase těšili do volné přírody. Po výjezdu z města jedeme podél moře až do nějakého Ainaži, kde prý najdeme spaní. Ani nevíme jak a přejeli jsme hranici do Estonska. Po první lesní cestě jsme odbočili ze silnice a skončili na louce přímo u moře. V osm přijeli cyklisti a postavili si stan vedle našich. Tak jsme pokecali s německými bicykly – jedou z Polska stejnou trasu jako my, končit budou v Tallinu. Denně ujedou 120 km, a to jsou nabalení a navíc jeden veze ženskou! My jsme jen dvakrát rychlejší, dnes to bylo 258 km.

V sobotu opouštíme po 50 km moře a jedeme v dešti po hlavní do Tallinu. Bohudík provoz je mizivý, cesta pěkná, tak nám to utíká. V Tallinu jsme zase ubytováni v parkovacím domě vedle hotelu Sokos, ale ve 4.poschodí, tak vidíme shora krásné Staré město, nad ním kopec jménem Toompea s hradem a velikým pravoslavným kostelem. Večer jsme zaslechli zajímavou story, co četla Jana ostatním. Naschvál – víte, co má společného čečenský hrdina a prezident Dudajev s Tallinem ? V roce 1991, když se rozpadal SSSR, obsadila ruská armáda významná místa ve Vilniusu i v Rize a střílelo se do demonstrujících lidí, to se fakt Gorbačevovi nepovedlo. Stejný rozkaz měl velitel sovětské armády v Tallinu – D.Dudajev. Ten to odmítl, nic neobsadil, do lidí nestřílel a dokonce do Moskvy vzkázal, že jestli Rudá armáda bude chtít obsadit Estonsko, bude proti ní bojovat. Estonsko se osamostatnilo a Dudajev proti Rusům bojoval za svobodu a samostatnost v Čečensku, dokud ho Rusi v roce 1995 nezabili. Někdy se fakt stydím, že jsem původem Rus.

Jana si prosadila, že musíme k nějakému KUMU. To je na kraji města moderní hranatá zakopaná stavba. Estonsky Kunstimuuseum, místní národní galerie. Stavba má prý hodně vyznamenání, jak je skvělá, naše posádky moc nenadchla. Jít dovnitř jsme jim (hlavně Janě) s Vasilem nedovolili, trčet tady na předměstí se nám nechtělo.

Z Tallinu vyjíždíme směrem k mé rodné zemi- na Petěrburg. Z pěkné silnice, po níž by se pelášilo, zase musíme odbočit – do národního parku Lahemaa a naposledy k Baltskému moři. Spát máme u majáku ve Vainupea. Je to malý majáček, u něho je tábořiště s vodou ve studni a suchými záchody. Podle tabule je v okolí takových tábořišť (zadarmo) několik, aby lidi nespali v rezervaci. První Estonec s ruskou národností tady poznal, že jsme Uralové ! Díky sladké vodě ze mně Jana smývá prach, který jsme cestou nabrali, hlavně při příjezdu do Rigy po rozestavěné dálnici, to byl fakt humus. 286 km jsme dnes dali, celkem máme za sebou 2 220 km a dál už pojedeme zpět.

Neděle 1.července jsme osmý den na cestě. Je krásně, pokračujeme naposledy podél pobřeží a dojíždíme k městu , tedy hlavně cementárně na obzoru. U silnice je cedule s názvem města a naše posádky začínají blbnout. Focení s cedulí – motorky samostatně, pak obě, pak lidi … Projíždějící auta zírají a my s Vasilem taky. Co zajímavého je na ceduli s názvem města Kunda, nevíme .

Ahoj Baltské moře, jedeme do vnitrozemí. Hlavní dojem je – Estonci jsou velcí sekáči. Osamělá skvěle opravená stavení, kolem nich obří posekaná území. A už tu je Čudské jezero, za ním je Rusko. Je to jako u moře včetně tepla. Všichni lidi u mezi sebou mluví rusky, cítím se jako doma v Irbitu. Dokonce i Neptuna tady na břehu mají. Všude je tu hezky,dokud je hezky. Bílý zámek Alatskivi, kouzelné město Tartu, jezernatá oblast jižně od něho. Pak začíná pršet a všechno vypadá škaredě. Lyžařské běžecké centrum Otepää, Pühajarv-Svaté jezero. Ani spát se tu u vody nedá, k tábořišti je zákaz vjezdu, asi funguje jen pro pěší a cyklisty. Tak spíme na maratonské trase – 1 km po lesní cestě od asfaltky. Docela bych si maraton projel, ale prý ne, že dnes 232 km stačilo.

V pondělí od rána prší. Pokračujeme mezi jezery a lesy do lehce zchátralého městečka Vöru s opraveným okolím místního jezera (zase EU) a dál k nejvyšší hoře Estonska a Pobaltí. Je velmi nenápadná, kdyby na ni nevedly schody , asi bychom ji minuli. Jmenuje se Suur Munamägi (v překladu Obří vejce) a ční 318 metrů nad moře. Naši lidi lezou na ni i na rozhlednu, co je na vršku. Jedem dál, silnice se v Ruusmäe mění v prašnou cestu, nevím, kam Jana na ty zapadlé trasy chodí. Dojeli jsme na asfaltku Riga -Pskov a po ní přejeli zpět do Lotyšska.Za chvíli odbočujeme z pěkné silnice na Alüksne, abychom si užili pět km nového asfaltu a 20 km kamení a prachu. Hlavním vozidlem domorodců je Audi, asi mu tento terén vyhovuje.Na můj dotaz, proč jedeme zrovna tudy, odpovídá Jana : „Protože chceme jet co nejblíže ruské a běloruské hranici, jinde to už známe z dřívějška. A navíc je to nejzapadlejší a nejchudší oblast Evropské unie“. V Alüksne svítí slunce. Je tady prý největší podíl lotyšského obyvatelstva z celé země. Pak jedeme přes Balvi a směrem na Krasavu. Vojenské objekty kolem cesty vypadají opuštěně a zchátrale, ale ostrá hranie EU tu je, takže je to asi zdání, že jsou opuštěné. Přejet do Ruska po nějaké polňačce radši nezkoušíme. Kdesi cestou jsme si vyjeli po travnaté polňačce na kopeček a noc strávili s pěkným výhledem do okolí a na jezero. Ujeli jsme příjemných 172 km.

Úterý 3.července je už desátý společný den na cestě. První zastávka je ve starém městě Ludza. Mají tu hrad ze 14.století založený německými křižáky. Na ošuntělé benzínce dostáváme svůj příděl benzínu a poprvé a naposledy „po rusku“ - nejdříve kartou zaplatit a pak čepovat. Silnice č. 49 do Dadgy vypadá lákavě, nový asfalt. Po pár km se mění a zase nás čekají šutry a prach. Aspoň kolem je to pěkné – krajina i nově postavené nebo skvěle opravené barevné kostely – katolické i pravoslavné. Šotolina končí ve vesnici Ezernieki, zase jsme v oblasti ruského obyvatelstva Lotyšska zvané Latgalská jezera. Další větší zastávku děláme v obci Aglona. Je tu významná bazilika, kterou založila partička mnichů-poutníků před 300 lety. Dnes je to hlavní lotyšské poutní místo. Koukám na tu bílou stavbu a posádky zase poletují a fotí, ti lidi jsou fakt divní. Lepší je stát na místě a kochat se atmosférou,ne ? V dědině má být Muzeum chleba. Taková hloupost, ale ženské se tam chtějí podívat. Za chvíli jsou zpátky. V muzeu – jedné místnosti je plno děcek, které ječí, lítají sem a tam, nějaký kluk dokonce žebrá o eura. Chudák paní v mlynářském šatě je odhání a zachraňuje mlynářské a pekařské exponáty před tou ničivou smrští.

Dál pokračujeme už po slušné silnici do města Daugavpilis. Prý je takové typicky socialistické. Přejíždíme řeku Daugavu a za chvíli jsme v Litvě. Hned u hraničního jezera spíme. Dnes jsme ujeli 230 km, celkem 2 853 km.

Je středa a my jsme v Litvě. Přes Zarasai a míříme do jezernaté oblasti-národního parku Aukštaitia.Prý se tomu říká taky Litevské Švýcarsko. Pro místní krásy. A taky se tu prý narodila láska Litevců k přírodě. Na pár hodin se dělíme – Vasil s posádkou už nechce kroužit po špatně značených cestičkách a jede napřed do Vilniusu, my to tady trochu prozkoumáme. Je tu 126 jezer,. Taky bývalé opevněné pahorky - piliakalnis, v Čechách by se tomu řeklo hradiště. Jana s Jirkou lezou na kopec zvaný Ledakalnis – Ledový vrch tyčící se 155 m nad mořem, já zatím čtu na ceduli, že právě tady Velká Matka porodila svět a že seshora je vidět 6 jezer. Dál je zase šotolina, ale jen kousek. Končíme okruh a hurá na Móletai. Začíná pršet, Jirka s Janou navlékaj nepromoky, já moknu. Ještě prý musíme v tom lijáku navštívit jeden z několika středů Evropy. My motocykly bychom řekly – jedna Evropa, jeden střed stejně jako jedno kolo, jeden střed. Ne tak lidi. Tenhle střed je na vršku Bernotai u vesnice Purnuškéš 26 km severně od Vilniusu a změřili to francouští vědci. V garáži mi brácha Bavoš říkal, že se fotil u středu Evropy u Rachivu na Ukrajině. Já jsem se nefotil, protože tam byl pro mě zákaz vjezdu.

Ve Vilniusu se potkáváme se zbytkem výpravy, stojím na ulici v centru a pozoruju lidi. Jsou stejný jako doma. Okolo jsou barokní domy, prý má Vilnius přezdívku Barokní perla Pobaltí. Kousek dál u univerzity založené v roce 1579 Maďarem Štěpánem Báthorym protestují studenti : „Valdžios smurtui NE, STOP state violence“ aneb „Obecné nenásilí, Stop státnímu násilí“. Zase ta lidská nesnášenlivost, určitě studují zadarmo a většina ne úplně tak,jak by měla. Z Vilniusu hladce vyjíždíme a přijíždíme do Trakaie podívat se na pohádkový vodní zámek, bývalé sídlo litevských knížat. Potkáváme tu první partu Čechů na třech BMW .Viděli naše české vlajky a hned se ptají : „Byli jste až v Kundě?“ Nechápu, proč je to pro lidi tak důležité. Po dnešních 270 km spíme u pěkného jezera za Rúdiškés na silnici č.220. Celkem už mám natočeno na tachometru 3 123 km.

Je čtvrtek 12.července, 12.den cesty a my přes Alytus a Lardiji přejíždíme vedlejším přechodem bez kamionů do Polska. Jsme v oblasti nádherných Suwalských jezer . Obdivujeme starobylé dnes památkově chráněné zdymadlo na Augustowském kanálu dlouhém 120 km a postaveném v letech 1824-1839 na tu dobu revolučními technologiemi..

Na začátku velkého Augustowa odbočujeme na co největší vedlejšku (zase č.220) k běloruské hranici. Nejdřív je kolem silnice pusto, okolo hranice se pak střídá vesnice za vesnicí, silnice je prima, tak si to uháníme mezi pěkně obdělanými poli a mnoha božími mukami. Ve dvě jsme ve městě Sokolka, dostáváme s Vasilem volno na odpočinek a vychladnutí, protože je vedro, posádky jdou do Karzmy pod Sokolem na oběd. Kolem nás jezdí z Běloruska jeden kamion za druhým, křížíme totiž hlavní tah. Dál jedeme do polí do vesnice Bohoniki. To zase vymyslela Jana – prý je to bomba, že tady ve východním Polsku, existují tři tatarské obce ! Tataři v 17.století pomáhali bojovat polskému králi pro Turkům a za to je dostali. Podle jiné verze král neměl na žold, a tak jim místo peněz dal vesnice. V Bohonikách mě fotěj u mešity, co zvenku vypadá jako dřevěný kostel, jen na špičce věže má malinký obrácený půlměsíc místo kříže. Lidi jdou dovnitř, kde to už vypadá jako úplně normální mešita, a my si povídáme s polským BMW, co se svýma lidma objíždí dokola celé Polsko. Pak se ještě musím fotit s jurtou, co je naproti nachystaná pro hosty penzionu. Tímto končí údajně poznávací část cesty a čeká nás jen přesun domů. Bialystok, řeka Bug, Za ní noc na kraji lesa. Ve vedru jsme ujeli 373 km, celkem 3 496 km.Jsme s Vasilem fakt dobří.

Pátek 6.července je 13.den na cestě. U motocyklů stejně jako u lidí to není ideální kombinace. Od rána je vedro skoro jako Husovi v Kostnici. Kličkujeme Lublinem a jedeme na jih. Odpoledne za Rzešovem nás předjíždí namyšlený Harley Davidson. Samozřejmě na dvojité plné čáře, v zatáčce a rychlostí hodně přesahující stovku. Brzo nás předjíždí policajti s houkačkou, hasiči a záchranáři. A končí plán na nocování u řeky Dunajce. Dvě a půl hodiny přihlížíme „z první řady“ záchranné akci. Z Harleye zbylo několik hromádek železa, z jeho řidiče taky nic moc, nepředpokládáme, že to je k přežití. Jeden záchranář po naložení motorkáře do helikoptéry říká kolegovi : „Tak už letí na ten sraz..“ Když můžeme dál, je osm večer, takže brzo zabočujeme do pole a táboříme na loučce mezi poli s ovsem. Kolem poletují světlušky a je dobře. Ujeli jsme 346 km, celkem zatím 3 842 km.

Sobota nezačíná nejlíp. Po projetí polskou vesnicí Dukla je hranice – a na ní Alena zjišťuje, že mám prasklý ráfek. Asi chvíli, Jirka si toho nevšiml,protože jsem jel krásně potichu. Chlapi mi zkušeně dávají rezervu u hraničního patníku Polsko-Slovensko. Pak jedeme ještě k rozhledně a chceme se nechat všichni vyfotit od chlapíka na BMW. A on říká : „Já vás znám z Motoroutu !“ Taky Slovenskem jedeme podél hranice po cestě č.77, je tu krásná silnice a parádní výhledy. Odbočujeme si i do Vysokých Tater, je tam fakt nádherně. Na silnici jsou snad jenom motocykly … Spěcháme, chceme dojet do Valašské Bystřice na sraz . Dojeli jsme, jenže jsme si spletli datum o týden. Tak jsme na srazu na nádherné louce v nitru Beskyd sami. Poslední noc následuje po 399 km. S Vasilem domlouváme cestu na příští rok, líbila by se nám Albánie a na tři týdny, ať nemusíme spěchat.

Neděle 8.července 2012, den 15. a poslední

Ráno se nikomu z nás šesti odtud nechce. V deset přišel strýc Zezulka, na jehož louce jsme s jeho dovolením spali, a naši lidi ho zdraví : „Dobré ráno“, on jim odpovídá : „Dobré poledne“. Přišel se podívat na nás s Vasilem a líbili jsme se mu. Všechno končí, balí se a vyrážíme. Ještě si společně v Rožnově bereme benzín a před Hranicemi se loučíme.My jsme v pohodě dojeli do Brna, Vasil ještě před Prahou píchl,prý aby byla sranda a Petr zůstal ve střehu.

Karel Čapek by řekl : „Byla to dobrá cesta“. Můj řidič Jirka by řekl : „Dobře je za tři, byla to výborná cesta“. Já Ivan Vasiljevič říkám: „Fakt byla“. Najeli jsme 4 410 km a prý to celé stálo 11 000 Kč, až na pár výjimek jen za benzín pro mě. A ten ráfek ? To bylo naschvál, abych dostal krásný nový duralový jako má Vasil!!!

Podle vyprávění našeho milovaného Urala sepsala Jana,fotky jsou ve fotoalbu,rok 2012.

 

Náhledy fotografií ze složky 3. Pobaltí na Uralech