Jdi na obsah Jdi na menu
 


S Uraly na Krymu

18. 1. 2013

 V pátek 1. července 2011 jsme se sešli na chatě v Hukvaldech – Alena s Petrem jeli z Prahy, my z Brna. V sobotu ráno jsme už vyrazili společně.

Sobota 2. července, 2. den, 398 km

Celou noc pršelo, předpověď je – déšť. Přejeli jsme do Polska, a jedeme pořád na východ. V pět hodin odpoledne je všude mokro, pořád prší, mokří jsme i my. Hledáme místo na spaní, ale nic moc. Odbočujeme do Radymna. Mladá paní doporučuje na nocleh hotel Zlata Góra. Je to takový panelák.Ale nastává problém : Dohromady máme platit 125,80 zlotých za dva pokoje, ale my máme jen 95 zlotých. Paní nechce ani dolary, ani eura, ani korunky, ani slevit. Je neoblomná a venku je mokro a prší. Na doporučení kolemjdoucího jedeme do supermarketu Bedroňka , tam má být směnárna. Je, ale zavřená. Nikdo nám nechce vyměnit deset euro. Zkoušíme to chytře – my vám zaplatíme nákup kartou a vy nám dáte zloté. Jenže Bedroňka nebere karty a jiný obchod tu není. Nakonec nám nějaký ukrajinský obejda ( promiň dobrý muži, ale fakt ty i tvoje auto jste tak vypadali ) mění 10 euro za 35 zlotých ( víc nemá a za ochotu mu necháváme bakšiš ). Spíme v přízemí a sušíme, motorky stojí pod okny.

Neděle 3.července, 3.den, 140 km

Ráno neprší! Asi po 10 km jsme vpravo minuli fotbalové hřiště a krásný borový les – možné tábořiště pro příští cesty. Na hranici je velká fronta.Borec před námi hlásí – s motorkou jeďte dopředu a předjeďte to. My bychom jeli, parťáci nechtějí, že je to trapné, tak společně čekáme. Sledujeme různé finty předbíhačů. 2 předbíhači byli málem zlynčováni a museli se vrátit na konec fronty, jiným to prošlo. Netušíme, jak to tu na hranici bude vypadat, až příští rok tudy pojedou lidi na polskoukrajinské Euro ve fotbale. Na polské hranici se nic nekontroluje ( nám ), na ukrajinské sbíráme razítka. Přímo na ukrajinské hranici je dobře utajená a neoznačená banka, kde měníme peníze.1 hřivna vychází asi na 2,20 Kč.Čekání trvalo pět hodin.

Hned za hranicí bereme na kartu benzín za příjemných 23 korun za litr a jedeme po silnici, co připomíná tankodrom. Asfaltka s vyrvanými kusy a dírami, hlavní tepna západní Evropa – Ukrajina. Místy se silnice zlepší, my se uklidníme, a hned následuje hrůza. Při každé zastávce nás obklopí Ukrajinci a mají stejné dotazy - kolik má spotřebu taková motorka a kolik stojí. Každý národ má své typické otázky, v bývalé Jugošce se ptají – jak silný má motor a jak rychle jede. Místní vůbec Uraly neznají, nevědí, že se vyrábějí, a když řekneme cenu nového Urala, diví se. Ale to se vlastně diví i Češi.

Do Lvova jedeme podél kolejí, které jsou hrbolaté, křivé, místy nejsou - člověk se diví, že vůbec po nich ty šaliny jezdí a nevykolejí. Dlažba na silnici vypadá, že tu zůstala z doby Římanů . Po osmi km kamenitého tankodromu jsme v centru. Ve Lvově je prý 90 % památek Ukrajiny a je to vidět. Město je čisté a upravené. Zjišťujeme, že Marlbora stojí to co benzín, tedy 23 korun. Pomocí metody dotazování jsme dojeli na velkou světelnou křižovatku s cedulí Ternopil. Pokračujeme ještě kus po vymlácených dlažebních kostkách. Spaní nacházíme po 40 km vpravo od silnice za odbočkou na vesnici NOVOSILKI na kraji bukového lesa. Poprvé pijeme skvělou vodku Na berezovych brunkach.

Pondělí 4. července 2011, 4. den, 376 km

Všechna města jde objet, na obchvatech jsou benzinky a obchody, u některých to hodně žije, jinde míň. Čím jedeme dál na východ, tím se průměrně trochu lepší kvalita silnic i vzhled vesnic. Míjíme odbočku do kempu s romantickým názvem Jagoda-malina. Taky jsme potkali konečně dva Dněpry a jednu Jawu se sajdou. První Dněpr byl dekorace – prodávali 1 metr vysokého sádrového důstojníka, před kterým stál ten Dněpr. Před městem Němiriv začalo Petrovi něco bušit v motoru. Nakonec chlapi zjistili, že má prasklý ráfek ! Chlapi vyměnili kolo a jeli jsme ho dofouknout. Pneuservisy jsou tu na každém kroku. Borec si za dofouknutí řekl o symbolickou jednu hřivnu, Alena mu dala pět . Samozřejmě i tady se shlukli kolem motorek chlapi , okukují a druží se. Klasická otázka – co to stojí a jakou to má spotřebu – se směrem na východ nezměnila. Dokonce jeden chlapík zastavil žigulíka a šel se podívat na naše motorky.

Za Němirivem hledáme spaní. Polňačka nás zavedla na kraj vesničky Krapivna . Zeptali jsme se staříka, kde se tu dá postavit stan, a on řekl „U nas“ a zavedl nás kousek do kopečka na pokosenou louku. Postavili jsme stany a přišli mladí Táňa a Dimitrij a donesli nám 5 litrů mléka. Za chvíli přišli i mamka s taťkou a donesli samogonku. Tak se povídalo, hlavně paní – byla šťastná, protože jsme její první cizinci, které v životě potkala.

Úterý 5. července, 5. den , 404 km

V pět ráno (jejich 6 hodin) jsme měli přestávku ve spaní. Paní nám přinesla snídani, když prý chceme ráno odjíždět. Asi má jiný pojem o ránu než my. Konečně je modrá obloha a svítí slunko. Petr opravuje prachovku, Jura manžetu, zajímavé je, že oba opravují stejnou věc. Zdejší silnice dávají Ivanovi Vasiljevičovi (tak se jmenuje náš Ural) a Vasilovi Ivanovičovi (jméno jeho kámoše) zabrat.

Pokračujeme pořád na východ. V Umanu odbočujeme na téměř dálnici Kyjev – Oděsa. Ona by to byla dálnice, kdyby se vlevo neodbočovalo prostě doleva. Předjíždíme Dněpra s 3 lidmi a prastarou SPZ. Ženská sedí v sajdě v šátku a bez přilby, to je tady normální. Musíme ( bohužel ) odbočit doleva na hlavní cestu vedoucí na Krym. Krajina je dál čistě zemědělská, plodiny jsou daleko zralejší než na začátku cesty na západě. Před námi je konečně Černé moře a půlmilionové město Mykolajev . Dříve to bylo zakázané město a nesmělo se tam jen tak – údajně se tam vyráběly letadlové lodě. Cestu lemují různé pomníky, např. Stroji Chlebodárci. Jinde je to socha vojáka, hrál na kytaru, která měla místo krku hlaveň samopalu. Až do Chersonu není možnost odbočit na spaní, za ním jedeme symbolicky do višňového sadu vpravo u silnice

Středa 6. července, 6.den, 229 km

Ráno je strašné vedro. Přejíždíme řeku Dněpr a zastavujeme přímo na mostě na focení. Silnice se dělí ,my jedeme na Džankoj. Za rozdvojkou je pěkný úsek s borovým lesem – tady by se dalo spát. Následuje další absolutní rovina protkaná vodními kanály, dokonce bez vesnic .Konečně vjíždíme do Autonomní republiky Krym. V Krasnopereopsku odbočujeme z hlavní silnice na západ poloostrova. Pokračujeme k Bakalskému zálivu.Do zálivu vede úzká písečná kosa, na ní se táboří, ale nám se tu vůbec nelíbí. Jedeme tedy dál mezi lány obilí. Před Mežduvodnym je odbočka do stepi a nenápadná cedule : Kempink. Tak tam jedeme, cesta se různě štěpí, cedule tam už nejsou. Ale přijeli jsme na útes nad mořem – je to tu nádherné. Step, moře, skály, po hraně útesu vede pěšinka.

Čtvrtek 7.7., 7.den, 168 km

Ráno máme dle plánu odpočinkové. Koupeme se, družíme se s Rusy a Moldavci, co tu jsou na dovolené. Dozvídáme se, že to tu považují za nejhezčí pobřeží na Krymu.Bydlí se tu v soukromí za 40 hřiven bez teplé vody a za 50 hřiven s teplou vodou. Okolo Jalty vše prý stojí 2-3 x více.

V 11 hodin vyrážíme. Zastavujeme v městě. Černomorskoje,pak pokračujeme vnitrozemím do Marina a podél moře do Okuněvky. Tady je vidět zárodek turistického ruchu – 3 nové hotely, další komplex se staví. Dál do Gromova je silnice zase děsná. Tady někde na tankodromu nám poprvé praskl nosič, co máme místo zadního sedadla.

Cestu kříží Donuzlavskij záliv – že tu nevede most, to vidíme v autoatlase, ale že tu není přívoz nás mrzí. Musíme tenhle záliv objet a pokračovat do Jevpatorie mimo pobřeží. Je to významné město se spoustou památek, bylo to centrum původních krymských obyvatel – Karaimů a Skythů. U moře je betonová promenáda s davy lidí a stánky. Alena ochutnává vína a kupuje si skvělé portské víno za necelou stovku (Kč). Kousek od promenády stojí mešita a opravený kostel.

V Saki už jsme skoro v centru dění, cedule hlásí Sevastopol 88 km. V Teplovu odbočujeme ze slušné silnice na méně slušnou do Frunze. Po tankodromu přijíždíme k moři a nacházíme na útesu krásné místo na spaní. Kus od nás stanují další Rusi nebo Ukrajinci, večer na pokec přichází polský pár, co tu je na Hondě.

Pátek 8.července, 8.den, 159 km

Ráno jedeme do Bachčisaraje. Proč ? Protože je tam Bachčisarajská fontána, jinak taky Fontána slz, o které psal Puškin. Bachčisaraj je ale významný i jinak. Bývalo to centrum Krymských Tatarů. V Bachčisaraji nás místní podnikavci navádějí na své parkoviště, chtějí 10 hřiven za motorku s tím, že tam můžeme vše nechat a že nám motorky pohlídají. Chánův palác s fontánou je 300 metrů odsud.Vstupné je 50 hřiven. Palác je podobný jako jeho muslimští brášci třeba v Istanbulu nebo v Indii, všude je pěkná zeleň, plno lidí, čisto. Postupně přicházíme do sálu, kde jsou uvnitř 3 fontány. U dvou nikdo není, u té „správné“ je busta Puškina a shluk lidí. Podivujeme se, jak je malá a nenápadná. Naproti paláce jsou Informace – dostáváme tam plán okolí Bachčisaraje a DVD a prospekty. A pozor – celý projekt je financován Českou republikou !! Kousek za palácem začínají skály a v nich je vestavěný klášter a plno lidí a aut. Raději jedeme dál ke skalnímu městu Čufut Kale. Jsou tady pozůstatky středověkých staveb – např. příbytky vytesané do téměř kolmé skály, pohřební komory apod. Chce to spíše chodit pěšky po „české“ červené turistické značce . Dál míříme po krásné asfaltce do Sevastopolu. Máme to něco přes 70 km. Zpočátku je tu silný provoz, pak po tříproudové silnici jedeme podezřele sami. Všude jsou cedule Zákaz rozdělávání ohňů nebo varovné cedule s už hořícím lesem. Je vedro a chceme se najíst, tak odbočujeme k lesu. Ještě jsme ani nevytáhli vařič a je tu policejní auto. Ne kvůli ohni, ale sděluje nám, ať silnici co nejrychleji projedeme, protože pak bude na několik hodin uzavřená a my budeme muset čekat. Stihli jsme to. Sevastopol je velké město plné zeleně, silnic a aut. V centru jsme zaparkovali pod Leninem a hned nás odchytil mladík s nabídkou vyjížďky na lodi s tím, že nám s kolegou ohlídají motorky. Třičtvrtěhodinová projížďka za 50 hřiven stála za to . Kapitán rusky vyprávěl zajímavě o městě a o tom, co jsme viděli . Sevastopol byl založen na konci 18. století, kdy Rusko obsadilo Krym. Za sovětské éry se z něj stalo uzavřené vojenské město.Po rozpadu SSSR bylo v roce 1996 otevřeno okolnímu světu. Stejně jako celý Krym i Sevastopol patří Ukrajině od roku 1954 , kdy Nikita Chruščov, snad prý v opilosti, ho sebral Ruské federativní socialistické republice a dal Ukrajinské. Např. u Památníku potopeným lodím kapitán vyprávěl, že Rusové v Krymské válce ( 1854-1856 ) měli mladé nezkušené vojáky, kteří neuměli bojovat. Aby zabránili vjezdu anglických a francouzských lodí, potopili vlastní lodě. V roce 1904 těm lodím postavili 16 metrů vysoký žulový památník. Další zajímavý příběh vyprávěl kapitán o lodi se jménem Aviva a domovským přístavem Belize City, která sem nějak nezapadala. Tahle loď byla někde v Karibiku zajatá piráty a mezitím, než se vyjednalo její vykoupení, ji piráti stihli přetřít a přejmenovat. A místní jí zatím tuto novou image nechali.

Jedeme na východ do Baklavy, ale je tam špatné značení, tak se chceme vrátit zpátky a pokračovat směrem na Jaltu. Jenže bác – stojí tu zase policajti, náklaďák a my. Pro nás je opět silnice zavřená, pro náklaďák taky, možná se prý otevře za dvě hodiny na hodinu, ale to se neví. Nervózně vyzvídáme, co se děje , a dozvídáme se – ukrajinský prezident má narozeniny a do vládní vily kus dál se sjíždějí hosté, mimo jiné 12 dalších prezidentů. Vracíme se do Baklavy na večeři. Nakupujeme a po další půlhodině můžeme jet. Projíždíme horami, už se stmívá. U moře hledáme spaní, je tu hlučný zavřený kempink, divocí velcí psi a mezi hliněnými a kamenitými cestami je z ničeho nic krátký asfaltový úsek končící u zadních vrat nějaké vily. Nad tou silničkou je pěkné místečko akorát pro nás.

Sobota 9.7.2011, 9.den,163 km

V noci byl silný vítr, Alena nespala a bála se, že nás jde někdo přepadnout. Dokonce slyšela kroky. Ráno je vedro bez větru, kolem nás chodí policajti. Naše vstávání pozoruje chlap ve slunečních brýlích. Balíme, jdu s odpadky do kontejneru na konci silničky u brány a z lesa vylezli dva policajti – prý kam jdu. Vyjíždíme a kolem cesty stojí policejní auta. U hlavní silnice nás policajt zastavuje – silnice je na obě strany do 18 hodin zavřená. Možná, ale opravdu možná se v 11 hodin jejich času, tj. za hodinu, na chvilku otevře. Dobrá, je vedro, tak se půjdeme vykoupat. Prý nesmíme, protože tam jsou ostřelovači a mohl by nastat problém. A taky nemáme už spát tam, kde jsme spali dnes. Tak oni nás v noci hlídali, a ne že nás někdo chtěl přepadnout! Taky nám dochází, proč nás sledoval ten agent v černých brýlích. Policajti někam telefonují, že tu jsou zase ti čeští motorkáři, jsme pro ně problém a nevědí, co s námi. Je vedro a my musíme čekat. Posléze jsou za námi vysláni dva milicionáři, aby nás zabavili. Tak se s námi bavili, že zapomněli říct, že už je silnice otevřená. Bohudík jsme si všimli, že tam jedou auta z kempu, a by li jsme propuštěni i my. Na hlavní silnici už máme jistotu, že jsme spali u vládní vily zezadu. Zepředu jsou luxusní auta a zpocení řidiči čekající na své potentáty. Jo – a v této vile taky byl určitě vězněn před ley Gorbačev. Alenka posléze prosazuje přejmenování nocleziště na Kemp u prezidentského smetiště. Jedeme po krásné a celkem frekventované silnici s pěknými výhledy a pěknými auty. Před Jaltou zabočujeme do Livadie, kde v bývalém carském letním sídle v únoru 1945 proběhla Jaltská konference.Stalin tady získal východní Evropu, my jsme se dostali za železnou oponu a Churchil tady poprvé ochutnal a doživotně si zamiloval arménský koňak. U pokladen pro vstup do paláce je dlouhá fronta, tak tam nejdeme,procházíme se krásně upraveným parkem. Mají zde taky muzeum voskových figurin s Churchillem, Rooseveltem a Stalinem. Samotnou Jaltou jen projíždíme, velké letovisko nás neláká, a pod horami jedeme do Alušty. Cestou potkáváme trolejbusy, jezdí sem až ze Simferpolu. Je to prý nejdelší trolejbusová trasa na světě, má 80 km a je tu od roku 1959. Některá vozidla možná ještě pamatují ta padesátá léta, většina je novějších. Jsme v hlavním centru Krymské riviéy, všude jsou hotely, pensiony, do letovisek včetně Artěku vedou odbočky z hlavní silnice, vypadá to jako v Chorvatsku. Alušta je hned po Jaltě nejvýznamnější letovisko na Krymu . Další úsek je krajinově nejkrásnější. Jedeme horami, občas sjíždíme k moři a pak zase do hor. Všude se tu nabízí ubytování v soukromí, to jsme jinde zatím neviděli. I v pustině třeba stojí auto a nabízí nocleh. V městečkách snad každý, kdo je na ulici, v každém obchodě . Přijíždíme ke krásně opravenému Chrámu svatého Nikolaje. Zastávka, fotka a jedeme dál. Po páté jsme v Sudaku. Pár km za ním nacházíme další místo pro tábor na útesu s nádhernými výhledy na moře a pobřežní útesy i na Krymské hory v dáli.

Neděle 10. července, 10.den – 312 km

Po desáté hodině vyjíždíme směrem na Azovské moře. Před městem Fedosija začíná absolutní rovina. Toto jistě staré město s novou mešitou objíždíme a za ním vidíme zase úplně jiný Krym. Písečná pláž, vše upravené, vybavené lehátky a slunečníky, všude lidi a atrakce. Nalevo se staví nové apartmány a penziony. Po vedlejších silnicích, které jsou čím dál lepší, čím jsme blíž Rusku, přijíždíme k Azovskému moři do obce Kamenskoje. Moře je nejmělčí na světě a hodně teplé, ale trochu smrdí. Celá pláž je tvořená malinkými mušličkami, to je fakt bomba. Už na benzince měl Jura pocit, že nám teče benzín z nádrže, tady je to jistota. Při jízdě se v tom vedru stačí benzín odpařovat, jak stojíme, teče. Chlapi odhalili prasklinu v nádrži. Źe se tam má dát žvýkačka, to nás nenapadlo. Tak těsníme a utíráme papírky a doufáme, že bez většího problému dojedeme domů. Po koupeli vyrážíme na zpáteční cestu. Celá oblast je protkána kanály, v některých se lidi koupou. Jedeme přes Džankoj a míříme 20 km dál do vesnice Lobanovo. Je to jedna z vesnic, kde ještě žije česká komunita. U nás se o tom nemluví a nepíše tolik jako o Češích v Rumunsku, ale osud ti zdejší měli podobný nebo ještě tvrdší. Po Krymské válce odtud odešli Tataři a ruská vláda pozvala Slovany, aby přišli, že dostanou půdu. Češi přišli, půdu nedostali a museli pracovat jako nádeníci, spát v zemljankách. S sebou si přivedli českého učitele, který si stěžoval na děsivé podmínky carovi, a ten sjednal nápravu a tu půdu nakonec dostali. Před obchodem nás odchytl pan Suchánek mluvící ukrajinštinou s českými slovy. Zavedl nás ke kostelu a vnutil nás na návštěvu k dámám Procházkovým. Mladší paní Procházková je šéfka zdejších Čechů po tátovi, který letos 1.března. umřel, a když přijedou Češi, posílají je lidi k ní. Jejich jediný potomek Víťa je studovaný chudožnik (umělec), říkají, že to je od slova chudý. Už byl 2 x v Česku. Příští rok tu budou oslavy 150. výročí příchodu Čechů. Odjíždíme . Chceme najít za Armanskem místo, kde jsme před příjezdem na Krym obědvali ,ale nezadařilo se, už byla tma. Nakonec spíme na louce vlevo od silnice na konci zálivu.

Pondělí 11.7. - 11. den na cestě, 346 km

 Ráno nás čeká necelých 200 km do Mykolajeva, co už jsme jeli. Mykolajevo projíždíme centrem a po pěkné silnici, kdy občas máme vodu z obou stran, přijíždíme do Oděsy. Přístavní města mají orientační výhodu – centrum je u moře a k moři je to prostě z kopce dolů. Jako všechna ostatní města i Oděsa je plná zeleně .Parkujeme kousek od slavných Potěmkinových schodů. Ve filmu Křižník Potěmkin od režiséra Sergeje Eisensteina na nich došlo k masakru dělníků. Ve skutečnosti ale k masakru dělnického povstání došlo v ulicích několik desítek metrů opodál. Oděsa je v centru krásná, čistá, opravená, plná pěkně oblečených lidí. Potřebujeme vyjet z města, ale ne na Kišiněv,kam vedou směrovky, protože chceme objet problémovou Podněsterskou republiku a navíc spát ještě dnes u moře. Po menším bloudění v obrovském provozu oslovil na křižovatce na červené sousední řidič Petra česky a byl tak hodný, že nás z Oděsy vyvedl. Nebýt ho, možná tam po těch několikaproudých silnicích jezdíme doteď :-). Dojeli jsme do rekreačního města Illičivsk.Na třetí odbočce z „gruntovky“ jsme odbočili a našli své poslední ukrajinské tábořiště na útesu nad Černým mořem. Kousek od nás u auta má piknik snědá rodina. Jedno ze dvou aut se jim rozbilo. Než ho dali dohromady, zavedla Alena řeč s malým klukem. Plynulou ukrajinštinou jí sdělil, že jsou z Afghanistánu. A odkud prý jsme my. „Iz Češskoj respubliky“. „Něznaju“. Alena tedy zkušeně napodruhé: „Iz Čechoslovakiji“. Malýmu Afghánečkovi se rozzářily oči a hlasitě řekl : „Mama, eto naši !“.

Úterý 12.7.2011, 12.den ,185 km

Naposledy si užíváme u moře a vyjíždíme až v 10 hodin. Zpočátku jedeme kolem moře, jsou tu letoviska, všude nabízejí volné pokoje ( Sdaju komnaty ). Na západní straně jezera – ústí řeky Dněstr odbočujeme na sever. Před Bilgrodem Dněstrovskim bereme benzín za hotové (poprvé a naposledy, všude jinde na kartu). Před hranicí nás dohnala obrovská průtrž mračen. Ani jsme nestihli vyndat nepromoky. Na hranici nás odchytil Polák v uniformě Evropské unie – je tam na misi už 6 let a má za úkol nás varovně informovat o situaci v Podněsterské republice.Vysvětlili jsme mu, že po této hranici jedeme právě proto, abychom se Podněstří vyhnuli.Na moldavské straně překvapivě stála velká moderní modrá budova plná počítačů. Platíme za každý motocykl ekologickou daň 2 eura na 24 hodin, tedy žádné vysoké částky, jak se píše na Motorkářích. Pokud se zdržíme déle, doplatíme zbytek na hranicích při výjezdu. Za hranicí nás v této zemi s titulem Nejchudší země Evropy čeká nádherná asfaltka, úplně nová. Za chvíli pěkná silnice končí a začíná tankodrom. Petr hlásí : „ A to jsem si myslel, že horší silnice než kolem Lvova nemůže být.“ V Causeni už zase prší. Směrovky moc nefungují, ptáme se rusky na cestu a hodný otec rodiny v dešti nasedá do auta a vyvádí nás na výpadovku. Je to děs, opravdu jsme nic chudšího v Evropě ještě neviděli. Míjíme nejvyšší horu Moldávie vysokou kolem 450 metrů. Za 4 hodiny v Moldávii jsme ujeli 100 km. Místo pro kemp jsme našli na hřebínku u ořechů a meruněk, 10 km před městem Cimislu.

Středa 13.7., 13. den, 290 km

Ráno sušíme mokré věci a vyrážíme v 10 hodin.Silnice se trochu zlepšila.V Cimislu vjíždíme na kvalitní hlavní silnici Bezarabia – Kišiněv a přes Hincesti jedeme na hranici v Leuseni. Bez nějakých problémů přejíždíme hraniční řeku Prut a jsme v Evropské unii. V Moldávii jsme strávili 23 hodin, tak ani nemusíme doplácet za ekologický poplatek. Průběžný cíl je město Iasi, bývalá metropole velkého Moldavska, druhé největší město Rumunska.Je tu hodně kostelů a v nich hodně mladých lidí. Z města jedeme kus po dálnici a pak po silnici. Postupně ubývá aut, jedeme přes Targu Frumos a Pascani . Kolem silnice pozorujeme podvečerní folklor – lidé vedou krávy z pastvy, sváží se seno, často s koňmi. Před Faticeni odbočujeme na vedlejšku na západ. 5 km za obcí Pationasa odbočujeme na polní cestu, nacházíme místečko v dolíčku mezi poli. Ještě v deset večer chodí kolem nás místní lidi z pole, zdravíme je. Na rozdíl od Ukrajinců nemají snahu se družit.

Čtvrtek 14. července 2011 a 14.den na cestě, 183 km

Vstáváme po šesté, místní už jdou zase na pole. Majitel pozemku přišel s vidlemi a něco říkal, moc jsme se mu nelíbili. Jura mu česky řekl, že se rychle sbalíme, uklidíme a odjedeme, a tak nás na ty vidle nenabodl. Jedeme k bukovinským klášterům Humor a Voronet. Klášter Voronet má přezdívku "orientální Sixtinská kaple“. Za městem Campulung Moldovei vjíždíme po krásné nové široké silnici do hor. U Iacobeni odbočujeme podél řeky Bistrita na silnici č.18 a kvalita silnice se silně zhoršuje až na úroveň „samá díra“. Na sólo motorce se líp hledá cesta mezi dírami, se sajdou se musí vždy jedním z kol přes ně. Změna nastává na hranici krajů Bukovina – Maramureš. Tam jsou díry zasypané a zaasfaltované a cesta je hned příjemnější. Stoupáme pohořím Rodnei do sedla Prislop ve výši 1 416 merů. Sjezd do Borsy je po docela dobré silnici, ale nejsou z ní žádné vhodné odbočky na spaní. Za Viseu de Sus odbočujeme směrem na Bogdan Vodu a za vesničkou Bocicoel v sedýlku se rozhodujeme zůstat. Je to překrásné místo s výhledy na všechny strany a s milými domorodci.

Pátek 15. července, 15.den, 353 km

Dnes jedeme po staré známé trase se zastávkou v monastýru Barsana. Budovy jsou postaveny ze dřeva bez hřebíků a elektrického nářadí.Následně projíždíme hlavním městem Maramureše jménem Sighetu Marmatiei, kde je přechod na Podkarpatskou Rus. U benzínky se první Rumun zajímá o naše motorky, vzápětí zjišťujeme, že to není Rumun, ale Bulhar, co tu pracuje. Zájem o naše motorky mají v popisu práce evidentně jen Slovani. Pokračujeme Rumunskem podél řeky Tisy až do Sapanty, kde je starodávný dřevěný kostel a Veselý hřbitov. Místní chlapík Stan Patras začal dělat náhrobky ve 30. letech jinak než ostatní. Zobrazil a popsal na nich život a případně i smrt jednotlivých nebožtíků.Jsou tu sukničkář, pijan , samozřejmě i motorkář. Odbočujeme od řeky do sedla a dál do Satu Mare a za chvíli jsme v Maďarsku. Směnárna je zavřená, před ní stojí chlapíci a každý má v rukou štosy bankovek, tak měníme u nich. Dnešním cílem je osvědčené vodácké tábořiště v Tokaji. Jenže Tokaj je absolutně narvaná lidmi, kempy jsou zaplněné stany. Koná se tu Old teenager koncert a je tu blázinec. Tak jsme skončili v příjemném kempu nedaleko.

V noci máme neuvěřitelný zážitek. Byla velká bouřka, hromy a blesky . Po skončení bouřky slyšíme, jak startuje motorka. Zloději !!! Jura nahý vyběhl ze stanu a zíral : Ivan ( náš Ural ) se snažil nastartovat, přestože měl na předním kole řetěz a byl plachtou svázán s Vasilem. Popojížděl dopředu a Vasila táhl za sebou asi 3 metry. Startér žhnul a nešel vypnout, tak se Jura vrátil do stanu, vzal nožík a přeřízl hlavní kabel. Motorka přestala startovat. Do rána jsme toho nikdo moc nenaspal.

Sobota 16. července 2011, 16.den, 468 km

Ráno spojuje Jura kabel, motorka dokonce startuje a cesty našich motorek se dělí – Vasil jede dle plánu na východní Slovensko, my raději přímo domů.

Na závěr

Celkem jsme my Brňáci na této cestě ujeli 4 274 km. Hrdlem nádrže jsme prolili 280 litrů benzínu, takže spotřeba byla 6,55 l/km. Celá cesta nás stála necelých 10 000 Kč včetně pro naši dvojici neobvyklého každodenního oběda v restauraci a piva a vodky( (půl litru denně na všechny čtyři ). Celou cestu jsme dodržovali tradiční zásadu – na všechny se usmívat, mávat a srdečně zdravit česky. Ani jsme si snad kromě čekání na průjezd 13 prezidentů a moji spáleninu nemuseli říkat naše motto : „Zážitky nemusí být pěkné, hlavně když jsou silné“. Bylo to 17 dní absolutní pohody, také díky našim perfektním spolucestovatelům.

Box č.1 – Krymští Tataři

Krymští Tataři na Krymu vytvořili Krymský chanát s centrem v Bachčisaraji a odtud podnikali nájezdy do Ruska, na Ukrajinu, ,dokonce snad byli až u nás na Moravě. Říkali tomu stepní sklizně a odhaduje se, že v 15.-18.století odvlekli jen z dnešní Ukrajiny do otroctví až 3 miliony lidí. V roce 1783 si Krym podmanilo Rusko a nastal relativní klid. Ovšem po 2.světové válce Stalin obvinil Krymské Tatry z kolaborace s fašisty a vysídlil je do Kazachstánu a Uzbekistánu, prý je vyhazovali přímo z jedoucího vlaku. Do roka jich téměř polovina umřela. Po pádu SSSR se začali Tataři vracet. Jazyk je podobný turečtině a jsou muslimové. O jejich osud se od mládí zajímal kníže Schwarzenberg a teď je z titulu své funkce politicky podporuje,což se občas nelíbí ukrajinské vládě.


 

Box č. 2 – Ukrajinské motorkářské stravování

Jako vždy jsme si brali z domu zásoby na snídaně a večeře s tím, že dokupovat budeme hlavně pečivo. Na oběd jsme chodili do malých hospůdek a kavárniček stojících u silnice. Díky tomu, že Alena a Petr jsou specialisté na „sovětskou“ kuchyni, jsme i u neobvyklých názvů věděli, co budeme jíst. Na rozdíl od nás Ukrajinci mají dvě hlavní jídla : 1.chod (obvykle polévka, cena cca 12-15 hřiven) a 2.chod . Boršč je klasika, jsou ale dva druhy-buď s masem nebo bez masa,vždy k němu patří smetana. Pelmeně jsou těstoviny plněné masem, také s hustou smetanou. Soljanka je polévka se slanými okurkami. Ucha je rybí polévka-vývar a kus ryby.Akroška je studená polévka ,velmi osvěžující ve vedru. Plov (Pilaf) je v podstatě rizoto. Masovější jídla jako šašlyk nebo kebab jsou chutná, ale tak 2 x dražší. Pivo je dostupné ve skle, plechovkách i v plastu, cena na benzinkách je stejná jako v obchodech. My jsme kupovali 1,5-2,5 litrové lahve různých druhů,jsou trochu silnější než u nás a chutnaly nám. A samozřejmě jsme popíjeli vodku – jako nejlepší doporučujeme přírodní řadu Na berjozovych brjunkach – půl litru stojí 25-27 hřiven a je dobroučká.

 

Fotky ve fotogalerii, zveřejněno v časopeise Motoroute č. 1/202