Jdi na obsah Jdi na menu
 


Severní Kypr nejen na motocyklu

14. 11. 2016

Úvodem : Spousta lidí, kterým jsme řekli, že jedeme na severní Kypr, nevěděla, že je ostrov Kypr rozdělený. Protože trocha historie nikoho nezabije,tak připomenu pár dat : 

srpen 1960 - Vznikla nezávislá Kyperská republika. Půl roku předtím se narodil Jirka, takže je skoro stejně starý jako svobodný Kypr.

1963-1964 - Propukají boje mezi komunitami řeckých a tureckých Kypřanů,přijíždějí mírové sbory OSN a vytyčují Zelenou linii napříč hlavním městem Nikosií. Zelenou prý proto, že do mapy ji nakreslil britský důstojník zelenou tužkou.

1974 - Řecká junta zinscenovala převrat. Turecká armáda proto vpadla na ostrov a obsadila jeho severní třetinu až po Zelenou linii. OSN rozmístila mírové sbory podél celé Zelené linie.

1975 - Probíhá výměna obyvatel mezi severem a jihem. Cca 190 000 řeckých Kypřanů přešlo na jih, 50 000 tureckých Kypřanů přešlo na sever. Samozřejmě to neprošlo v klidu, docházelo k vraždám a drancování. 

1983 - Je vyhlášena Severokyperská turecká republika. Na sever přicházejí noví osadníci z Turecka. Země je (dodnes) z Turecka dotována.

2003 - Vůdce tureckých Kypřanů překvapivě otevřel do té doby uzavřenou hranici a umožnil její přechod na několika místech. Nejen místní, ale i cizinci mohou přecházet zcela volně (tedy s celní a pasovou kontrolou), možné je z jihu na sever přejet půjčeným vozidlem (po zaplacení pojištění). Ze severu na jih je možné jít jen pěšky.Je zakázáno ze severu nosit falešné kopie značkového zboží.

2004 -  Proběhlo referendum o sjednocení ostrova. Na severu bylo pro 65 % účastníků, na jihu 24 %. Ke sjednocení nedošlo, Kyperská republika (jih) se stala členkou Evropské unie, Severokyperská turecká republika je stále mezinárodně neuznaným státem.

Jak se dostat do země, která neexistuje 

Kdyby to nebylo smutné, bylo by to komické. Země neexistuje, tak tam nemohou létat ani letadla známých společností a nemůže mít mezinárodní letiště. Ale běžně tam létají statisíce Němců, Angličanů, Poláků, Čechů a dalších národů. Na dovolenou nebo taky žít a podnikat. Jak ? Zcela jednoduše. S tureckými leteckými společnostmi s cílovou stanicí turecká Antalya. Tam letadlo přistane na letišti, pilot si dá cigaretku, dokouří, mezinárodní let se během toho změní v let turecký vnitrostátní a stejné letadlo přiletí do severokyperského Ercanu.  To by nevymyslel ani Jára Cimrmanů.

První dojmy mototrempů

Předem je třeba říct, že po 11 letech jsme využili nabídky cestovky, poprvé české. Prostě pobyt v hotelu s polopenzí byl jen o málo dražší než samostatná letenka (na sever, na jih se dá doletět levněji). Letadlo pro 168 lidí bylo do posledního místečka zaplněné, a to většinou lidmi v našem věku. Škoda, že se nepřidal náš prezident nebo jiní politici. Viděli by, že všichni důchodci nejsou nesvéprávní idioti, ale sympatičtí lidé, co si své stáří umějí užívat.

Na letišti nás potěšily kvalitní mapy a prospekty, které jsou volně k dispozici. Zaujalo nás taky to, že čekající delegátka cestovky věděla, že nám chybí tři účastníci zájezdu, přesto dala pokyn k odjezdu. Asi po 15 km někdo volal, my zjistili, že Simona umí turecky. Autobus se otočil a my se vraceli pro manžele s malým klukem zpět.

Z letiště do hotelu jsme jeli už potmě. Všude svítila světla a budovy kolem silnice vypadaly  pro nás překvapivě pěkně až bohatě. V našem hotelu Sempati jsme dostali luxusní večeři. Jen nás překvapilo, že nejsme ubytováni přímo v hotelu, jak máme uvedeno ve smlouvě, ale v nedalekém bungalovu.

Neděle 6.listopadu, první celý den 

Jsme na novém místě, je třeba se rozkoukat. Od rána svítí slunko, ale voda v bazénu je studená. Moře je teplejší. Na jih od nás se zvedají Kyrénské hory a spadají až do moře. Jdeme po pobřeží na západ a máme nádherné výhledy. Jen nás překvapují vybydlené a rozpadající se hotely a jiné budovy kolem nás. Lonely Planet nám sděluje důvod. Když se plánovalo sjednocení Kypru, bylo řečeno, že nezastavěná půda se vrátí původním majitelům (řeckým Kypřanům), zastavěná zůstane nynějším majitelům a původním majitelům její cenu zaplatí stát. Developeři půdu skoupili a začali ve velkém stavět. Jenže sjednocení se nekonalo a denní dojem je díky zříceninám staveb jiný než noční.

Překvapivě jsme se dostali na novou promenádu nad mořem vystavěnou za peníze EU, jak hrdě hlásí známá modrá cedule. Embargo, neuznání státu a evropské dotace, nejsme náhodou v Kocourkově? Koupačka na malé pláži u hotelu, oběd v podání obložených rohlíků, co jsme měli na cestu a nesnědli je, a jde se zkoumat vesnice Lapta, co je hned za silnicí.

Vesnice je rozlehlá, my jdeme starou čtvrtí od pobřeží vzhůru do svahu. Dole jsou pěkně upravené domy s krásnými zahradami. Co je veřejné, je spíše neupravené, suché a nepěkné. Čím výš jdeme, tím jsou domy omšelejší, některé opuštěné. Vesnice měla smíšené obyvatelstvo,které do 60.let spolu harmonicky žilo. Pak začaly nepokoje. Jdeme si tak směrem k pevnosti, proti nám jde pár s dvěma psy a ptá se, kam jdeme. Vyklubali se z nich Welšan a Angličanka, kteří tu už 4 roky bydlí a pracují.

Ovšem největší překvápko je, že všude tu jsou reklamy na alkohol, v každém obchodě koupíte pivo, víno, tvrdý alkohol nejrůznějších značek. Pivo stojí jako v Turecku, to znamená hodně (v hotelu půl litru přes 50 korun, v obchodě trochu míň),  místní nebo turecká whisky začíná na naší stovce. A to jsme v muslimské zemi !

V posledním rozděleném hlavním městě na světě

Je nám zdarma nabídnutý jednodenní zájezd do Nikósie (řecky). Turecky se jmenuje Lefkosia. Tak tam v pondělí jedeme.

Poprvé překonáváme horský průsmyk a přijíždíme do suché a prašné nížiny. Nikosie byla v minulosti vždy hlavním městem, protože ležela na planině uprostřed země a mohla se tak lépe bránit napadání z moře.

Město je prý svůdné a většina nejstarších památek je na severní straně obehnána hradbami z 16.století. Nebudu unavovat líčením, jen co nás nejvíce zaujalo. Za prvé karavanseraie, dnešními slovy motely pro karavany - lidi, zvířata a zboží. Známe je z Gruzie, Maroka a Izraele a stále znovu nás fascinuje, jak ti předci měli vše logisticky zmáknuté. Místní karavanseraie jsou určené turistům k utrácení peněz, jsou plné různého zboží, jídla, lidí a dětí na školním výletě. Kousek od nich je gotický kostel proměněný v mešitu. Jsou tu davy lidí, taky místních, a v ulicích klasické obchody s hadry a vším možným. Bohudík naše delegátka není ani snaživá a asi toho moc neví, tak nám dává brzy rozchod a my vyrážíme přes pěší přechod do jižní části města, co patří Kyperské republice. Jako všude si naskenují hraničáři naše pasy a jsme v jiném světě. Přímo z typicky muslimského světa jsme ve standardní evropské zemi. Pro Turky to před deseti lety byl šok, pro Řeky v protisměru možná ještě větší. Jdeme po široké pěší zóně s obchody, je to tu stejné jako v Praze, Vídni nebo Madridu. Sem tam je nějaký starý kostel a budovy ze začátku 20.století, co vypadají taky ve všech městech stejně. Liší se i vlajka - tady je červená a má na sobě bílý znak, na severu jsou barvy obráceně. Největším zážitkem z této strany Nikosie bylo zakoupení PET flašky s 2,5 litry silného piva za tři eura. 

Na severním Kypru se platí tureckými lirami, jedna je necelých 8 Kč. Ale jak kde. Ve směnárnách tady je za euro 3,45 liry. V hotelu,obchodech i ve stáncích se může platit přímo eury, ale v kurzu 1 euro = 3 liry. Bacha na to, pokud sem pojedete.

Svoboda za 50 dolarů

Dá se štěstí a svoboda koupit ? Jasně že ano, ani to není drahé. Při návratu z Nikosie jsme si vystoupili v městě Girne ( turecky, řecky Kyrenia) a šli si půjčit skútr. Na druhý pokus se zadařilo. Zánovní Honda 100, maličká,s malými koly a automatem. Ale je to motocykl, má to řídítka ! Cena na den je 70 lir, ale na tři a více dní 50 lir na den. Půjčili jsme si ji na tři dny.

V pět hodin odpoledne jsme vyrazili v sedle do víru velkoměsta a dalších 12 km do našeho hotelu. Jezdí se tu vlevo, ale to známe naposledy z Thajska a Jirka s tím opravdu nemá problém, Zapomněl se jen jednou při odbočování do hotelu, pak už za 800 kilometrů ani jednou.

Cesta na severozápad ostrova

Hned první motovýlet nás zavedl do oblastí, kam nejezdí zájezdy za 50 euro (s obědem). Taková místa máme nejraději.

Po silnici od Lapty na západ jedeme takřka sami a celou cestu se kocháme. Vlevo hory, vpravo srázy končící v moři. Kolem krásná středomořská krajina a průjezd přes hory. Zkusili jsme i neznačenou odbočku do kopce a skončili jsme na farmě s kravami. Růžové nebyly, černě flekaté ano.

Najít písečnou pláž mezi útesy, co vypadají jako sopečného původu, není lehké, ale zadařilo se. Enduro terén od silnice k moři zvládá Jirka i na malých městských kolech na jedničku. Znovu si říkáme, proč máme tak na pořízení, provoz a údržbu drahé motorky, když skútřík vše zvládne taky :-)

U krásného malého kostelíku. Jirka se koupe a opaluje, Jana leze na kopec, aby získala ještě hezčí fotku. Tak to u nás chodí. 

Jsme nějakých 30 km od hotelu, ale ve zcela jiném světě. Tahle oblast byla kdysi dotčená civilizací. Na několika místech však vyrostly bělostné turistické komplexy, z dálky pěkné, zblízka lehce plesnivějící a v tuto dobu prázdné. K nim vedou z hlavní silnice asfaltové odbočky.

Ve vesnici Sadrazamkoy odbočujeme po kamenité cestě několik kilometrů na mys Korucam. Jsou tu holá skaliska, maják na solární elektřinu (žádná hezká stavba, ale kovová konstrukce) a směrovka pro pěší turisty na trasu severním Kyprem dlouhou 255 km ( Beparmak trail). Po špičku mysu,na severní části, je menší vítr a menší vlny, než jsou na západě.

Od Nizozemců, co si sem zajeli z jižního Kypru, si necháváme udělat společnou fotku. Ještě přijel nějaký turista, sám v obrovském autě, už jsme ho jednou předjížděli. Vždy zastaví, stáhne okénko, obří teleobjektiv si opře o karoserii a zaujatě fotí. Z auta nevylezl ani na mysu. Vyfotil a odjel.

Cestou na jih se změnilo všechno. Z hor se sjelo do roviny. Kolem do zemědělské oblasti. Pole mají vzorně zorána, v nich rostou sem tam olivy jako vzpomínka na řecké Kypřany. Další vzpomínkou je v jedné vesnici ohromný kostel svatého Jiřího. Postavili ho v roce 1940 vesničané z peněz, které vybrali mezi sebou.  Tady na polostrově žijí Manorité, což je náboženský směr, odnož pravoslavného křesťanství. Tihle lidi tu zůstali i po roce 1974, takže kostel nechátrá. Mluví svým dialektem aramejštiny. Kdo nás zná, ví, že loni na vánoce byl u nás syrský uprchlík, křesťan, jehož rodnou řečí byla aramejština. Od něho jsme se dozvěděli, že aramejsky mluvil Kristus a ejhle, opět jsme se s tímto zapomenutým jazykem setkali tady..

Dál jsme projížděli kus od moře tureckou vojenskou základnou. Už mohu prozradit, že celkem jsme vojenských základen  za 3 dny potkali asi 20. 

Za ní vedla pěkná odbočka k moři. Po 15 km jsme dojeli do pěkné vesnice s minaretem Akdeniz. Trochu terénu a jsme u moře u restaurace Caretta. Je tu jedna z pláží, kam si v prosinci, podle jiných pramenů v létě, připlavou želvy karety obrovské i trochu menší karety obecné, užívají si, pak nakladou vajíčka ....Omšelá plážová lehátka a celé okolí jim asi nevadí. Nám taky ne, Jirka se znovu koupe. Jsou skoro tři hodiny a my zjišťujeme, že jsme skoro nic neujeli a do tmy máme maximálně tři hodiny. Takže se vracíme, v Akdenizu jsme si ještě vyfotili osla a koně u starobylé rozpadající se hrobky a pokračovali na jih.

Největší město tady na civilzápadě se jemnuje řecky Morfou (turecky dost krkolomně, ale všude tu píší obě jména). Morfou bylo dříve centrem kyperského citrusového bohatství a kyperské prosperity. Po odchodu Řeků nastal útlum, ale některé sady tu fungují dosud. Za lepších časů začátkem 20.století tu byla dokonce železnice, která vozila citrusy do Famagusty a odtud loděmi do zahraničí. Od roku 1951 je opuštěná. V parku vedle silnice je jedna z jejích lokomotiv Baldwin, vyrobená v roce 1924 v USA. Fotka a jede se dál.

Jedeme znovu podél moře, jsou tu městečka, opět díky EU upravené pobřeží, je odpoledne a vládne tu příjemná atmosféra. Blížíme se k hranici s jižním Kyprem. Kousek před ní jsou dvě antická města, pochopitelně jejich zříceniny. Soloi míníme, volili jsme pro bližší seznámení starověké Vouni blíže hranici. Nutno říct, volili jsme dobře. Ne kvůli po kopci roztroušeným kamenům, ty nás tak nezajímají, i když jsou 2,5 tisíce let staré. Ale jede se tam severním okrajem pohoří Trodos po úzké, strmé a krkolomné silnici a výhledy seshora na všechny strany jsou odtud neobyčejně krásné.

Odjíždíme odtud ve čtyři hodiny. Od rána za 7 hodin jsme ujeli 130 km, domů to máme dalších 70 km. Tma bude v šest.

Nebudu vás napínat, fakt jsme to stihli.V Morfou jsme vyzkoušeli místní nápodobu dálnice, Jirka coby závodník vyloudil ze skútru osmdesátku. V Turkeli jsme odbočili po normální silnici na sever a kolem několika tureckých kasáren jsme dojeli přes Camlibel do hor. Za jejich hřebenem nás čekalo poslední překvapení : úplně nová přehrada s nádherně modrou vodou. Okolí se ještě upravuje.  O půl šesté jsme dojeli do hotelu. Po 200 km na cestě.

Cesta na severovýchod

Ve středu jsme si přivstali, protože nám bylo jasné, že nás čeká minimálně 300 km jízdy. Na malém skútru je to docela štreka. Původně jsme si chtěli s sebou vzít spacáky a na uprostřed této štreky přespat pod širákem, nakonec jsme to přehodnotili, že to dáme i bez přenocování.

První polovina cesty vedla stále kolem pobřeží. Za městem Girne začalo pásmo hotelů, občas prostřídané kasárnami nebo fabrikou. Pak to přestalo, pár sídel zemědělců a hlavně krásná krajina. Napravo hory, nalevo moře. Zpočátku ještě bílé vesnice a ohromné reklamy na prodej domů nebo apartmánů v nich. Anglicky, rusky. Pak už následovala volná krajina. Silnice kolem moře je nová a pěkně to po ní ubíhá. Po břehu moře částečně vede silnice stará, kolem ní rozpadlé stavby, výhledy na skály nad mořem zespodu. Kus jsme po ní jeli, ale bylo to pomalé, tak jsme se asi po 20 km vrátili "nahoru". Ani nemusím říkat, že jsme tu jeli skoro sami. Krajina a povrch země připomínaly včerejší dopoledne, opět jsme si našli plážičku. Zatímco v Čechách vládlo hnusné počasí, tady hřálo sluníčko.

Po nějaké době jsme přijeli na poloostrov Karpas. Cituji z Lonely Planet : " Poloostrov Karpas nabízí kilometry zvlněných polí, divokou přírodu, olivové háje, nekonečné pláže s fantastickým koupáním, zapomenuté archeologické lokality a zříceniny křesťanských kostelů". Jo, je to tak. Navíc jsme tu dvakrát potkali sochu otce Turků Atatyrka na koni. Řeknete si, no a co. Když jsme byli v tureckém Gallipoli, kde Spojenci dostali při vylodění v 1.světové válce na frak od Turků, měli tam obraz Atatyrka na koni jako velkou vzácnost. On je přece vždy zobrazován v obleku coby první turecký prezident.

Tento kraj je výjimečným i tím, že zde nedošlo kolem roku 1974 k žádným nevraživostem mezi Turky a Řeky a dodnes tu žije víc Řeků než jinde. Ve většině vesnic jsou přesto přistěhovalci z Turecka, protože kyperští Řeci odtud stejně odešli.

První a největší obcí tady je Yenierenkoy a v něm turistická kancelář, kde mají více map a prospektů než na letišti. Druhá obydlená vesnice je Dipkarpaz. Vedle nové mešity tu stojí omšelý kostel a je tu  rozcestí. Doleva k moři vede silnice do rozpadajících se bývalých řeckých vesnic. Určitě zajímavé, ale nemáme tolik času. Takže jedeme doprava do "divočiny".Cestou se koupeme a obdivujeme Zlatou, jinak též Želví pláž. Následuje brána do zrušeného vojenského prostoru a přichází, doslova a do písmene, hlavní atrakce : divocí osli. Jsou krásně lesklí a tmavohnědí, ale divoce se nechovají. Stojí na silnici a čekají, že dostanou něco k jídlu. Přitom mají nachystané v krmelcích seno.

Skoro na samý konec polostrova se jezdí za přírodou a za klášterem sv.Ondřeje ( Apostolos Andreas),který je místem zázraků,poutním místem řeckých Kypřanů . V jeho kryptě pod podlahou kostela vyvěrá posvátný pramen se zázračnou vodou, který za posvátný uznávají i Turci.Jenže ...

Po příjezdu na hnusné parkoviště vidíme, že klášter se opravuje a je obehnán plotem a nepřístupný. Ještě že nechybí somrující osli. V restauraci sedí zájezd Čechů důchodců. Jejich asi stoletý (aspoň tak vypadá)  průvodce jim vykládá trapný židovský vtip, kterému se nikdo nesměje. Zato všichni hladí, případně koupenou mrkví krmí osly.

Popojíždíme ke kempu s dřevěnými chatkami a v jeho restauraci si dáváme kafe (pro info o cenové hladině : 4 liry, přes 30 korun). Zájezd Němců tu obědvá. My jsme tak přecpaní skvělými snídaněmi a večeřemi, že oběd řešíme z vlastních zásob odlehčeně.

Jsou čtyři hodiny a nás čeká aspoň sto kilometrů domů. Přesto nejedeme stejnou nejkratší cestou. Tulák se nevrací. Do Diskarpazu to jinak nejde, ale pak ano. Na jihozápad jedeme přes hory s tureckými vesničkami, kluci nám mávají, asi tu často cizinci nejezdí.Bohužel není čas na hledání a procházení zajímavostí, které míjíme, ale i tak nám je skvěle. Kousek před městem Iskele odbočujeme od moře na sever a přes krásné hory se do stáváme do místa Kaplica. To už nemáme skoro žádný benzín, netušíme ani, jak je velká nádrž. V posledním okamžiku se nám podařilo už u moře najít benzínku a načepovat plných 4,23 litru. To je pro nás skoro na 200 km, spotřebu máme 2,2 litru. Benzín tu stojí necelých 30 Kč.

Dál jsme už jeli po známé silnici. Pohledy byly z opačné strany úplně jiné, takže to vracení se zase tolik nebolelo. V Kyrénii  jsme chytli odpolední zácpu, ale Jirka zkušeně předjížděl, kudy se dalo. Ujeli jsme za den úctyhodných 337 km.

Hory, Famagusta a zase hory

Poslední den se skútrem byl opět hodně výživný. My to ani jinak neumíme.

Po průjezdu Kyrenií jsme vyjeli do průsmyku Besparmak (Pět prstů). Je 740 metrů nad mořem a je v něm po levé straně restaurace. Od ní vede těsně pod hřebenem Kyrénských hor silnice. Jedeme mezi kopci, z nichž nejvyšší má (možná) 928 metrů. Jsou tu upravená místa pro pikníky, vyhlídka na moře, připadáme si jako někde v Alpách na vedlejší silnici. Po 9 km je turistické centrum, zavřené a omšelé, jak tu je často zvykem. Turistické značky pro pěší jsou však zánovní.

Pokračujeme směrem na vesnici Esentepe. Na závěr silnice klesá na hranici lesa, aby před vesnicí po odbočce zase stoupala do hor. Najednou se objevila šipka a za chvíli jsme vysoko v horách pod sebou uviděli byzantský klášter Antifonitis. Sjeli jsme k němu, zaplatili vstupné 7 lir na osobu a šli se kochat. Klášter je pěkný, s omšelými freskami. Nejhezčí je jeho poloha a výhled od něho na moře do míst, kudy jsme jeli ve středu. Kromě dvou zřízenců byla u kláštera i paní asi šedesátiletá. Němka, která se rozhodla žít na severním Kypru. Ptala jsem se, zda do tohoto odlehlého místa jezdí turisté. Říkala, že minimálně, ale když přijedou, jsou to správní lidé.

Po pochvale jsme jeli dál do sedla a dolů. Jižní stěna hor je úplně jiná, prudce klesá dolů, je vyprahlá, chybí tu krásné borové lesy, co jsou na severu.

Na druhé straně hor jsme dojeli do pěkné turecké vesnice Tirmen. Pak nás čekal průjezd rovinou přes několik vesnic k moři. To se nejdříve ohlásilo hotely.

První přímořskou zastávku jsme měli u dalšího starověkého města Salamíny. Těsně po poledni bylo nejmíň třicet stupňů a my jsme litovali lidi, které tu vysadily zájezdové autobusy, aby se pekli mezi šutry v tom vedru. 

Bývalá římská, později byzantská Salamína (neplést s řeckou Salamínou) byla přes tisíc let hlavním městem a přístavem ostrova.V roce 648 se stala obětí nájezdu Arabů. Vstupné je symbolické ( 9 lir) a mají tu vše, co má starověké město mít. Gymnasion, kde trénovali atleti, je krásně vidět ze silnice. 

Vzhledem k vedru a k tomu, že už jsme viděli mnoho starověkých měst, jsme svorně návštěvu areálu vypustili a vydali se na písečnou pláž, co je hned vedle. Teplo, písek, měla to být pohoda. Nebyla. Nějaká rostlina dozrála a její pichlavé plody byly všude, i v písku. Moře krásné. Jako vždy a všude se koupal jen Jirka. Jenže velké vlny ho házely na neviditelné skály pod vodou.Pro ženskou to vůbec nebylo.

Končí Salamína a za chvíli začíná město Famagusta, náš dnešní hlavní cíl. Prý to bylo za Benátčanů nejkrásnější město světa. Průjezd moderním a životem a provozem aut kypícím městem nás dovedl k hradbám z benátské éry a do starého města. Nestačili jsme koukat. Bylo na co. Obrovské gotické chrámy a zbytky benátských paláců a jiných chrámů byly na každém kroku. Mešita Laly Mustafy Paši, dříve katedrála svatého Mikuláše z let 1298-1312, patří k nejpůsobivějším památkám, co jsme kdy viděli. Podívejte se do fotoalba.  Katedrála byla přeměněna v mešitu po dobytí města Osmany v roce 1571. K levé věži byl přistaven minaret.  

Ještě jsme se vydali hledat Othellovu věž. Je to citadela z 12.století, která měla chránit přístav. Shakespearův Othello se převážně odehrává právě ve Famagustě, proto ten název citadely.

Severní Kypr je zemí kontrastů. Na křižovatkách u vesnic, kde skoro nikdo nejezdí, je to samý kruháč. Při výjezdu z Famagusty, kde by se hodil aspoň na třech místech, žádný není.

Návrat urychlujeme opět osmdesátkou po dálnici. V Demirhanu odbočujeme do hor do sedla Besparmak z druhé strany.  Je půl čtvrté  a do pěti máme vrátit v Girne skútr. Máme risknout cestu přes hory směrem na západ ?

Po krátkém zaváhání riskujeme a jedeme do hor. Po šesti km se nad námi tyčí hrad Buffavento (česky Prudký závan větru). Je vetkaný ve skále nad námi (950 metrů nad mořem) a vede k němu silnice. Ne pro nás, bo není čas. Fotka a jede se dál. Cesta klesá mezi olivy, což znamená, že se tu hospodařilo nebo hospodaří. Platí to první. Po 3 km od hradu jsme dojeli do zbytku vesnice. Úplně si připadáme jak ve vesnicích po Němcích u nás v Sudetech. Kromě oliv, teras a jednoho baráku tu zbyl i polorozbořený pravoslavný klášter Panagia  Absinthiotissa. Odtud jsme jeli do malé vsi se jménem Taskent, kde se něco velkého staví. Odtud se cesta táhla až na hlavní silnici Lefkosa - Girne. Po 9 km jsme byli o půl páté v půjčovně. Cestou jsme minuli odbočky k hradu Hillarion a do vesnice Bellapais, kde pár let žil v 50.letech 20. století anglický spisovatel Lawrence Durrell. Ten, o kterém psal nepříliš lichotivě jeho brácha Gerald ve své slavné knize Ptáci, zvířata a moji příbuzní. Ujeli jsme 227 km, celkem za tři dny 764 km.

Poslední den na severním Kypru - Girne (Kyrenia) 

Pro tento den jsme neměli žádné plány. Dopoledne jsme se koupali (oba) v moři a opalovali na břehu. Odpoledne už nás to přestalo bavit a vydali jsme se do 12 km vzdáleného města Girne, Kyrenie. Několikrát jsme jím projížděli, teď se konečně podíváme do prý nejhezčího kyperského přístavu a na hrad.

Tak se i stalo. Hrad tu vybudovali Byzantinci v 7.století na obranu před arabskými nájezdy. V roce 1191 se hradu zmocnil anglický král Richard Lví srdce při své cestě do Jeruzaléma při třetí křížové výpravě. Jak dlouho mu cesta sem trvala ? Nám 3 hodiny letadlem včetně zastávky v Antalyi a pak necelou hodinu autobusem.

Přístav je opravdu hezký, za Osmanů byl jediný na severním pobřeží Kypru. Dnes slouží turistům. Je nás tu dost. Nechtěli bychom se tu tlačit v létě.

Nad přístavem a hradem je pár křivolakých uliček a starých domů, jinak je Kyrenia moderní normální město. V parku sedí parta mladých  každý čumí do svého chytrého mobilu jako všude na světě.

Dvě hodiny úplně stačí pro nasátí atmosféry. Určitě je tu hodně doporučených míst, kam se podívat, ale nám stačí to, co jsme viděli.

Večer jsme promítli fotky z našich zdejších cest deseti Čechům, se kterými jsme tady bydleli a družili se. Byli to samí sympatičtí lidé, opravdu. Díky nám poznali, co vše je na Severním Kypru k vidění. Oni si více užili moře, slunko, obchody, Kyrenii. Jeden pětasedmdesátiletý bývalý horolezec každý den chodil do kopců. A tak to má být. Každý si svobodně dělal, co chtěl, a všichni jsme byli spokojeni.

Celý výlet nás stál necelých dvacet tisíc korun. Dohromady : cesta do Prahy a do Brna, letenky, ubytování, polopenze, půjčení skútru, benzín, drobné nákupy (pivo, víno, whisky, chalva, čaj, kafe, vstupné).  

Fotoreportáž zobrazující většinu toho, co tu je popsáno, najdete ve Fotoalbu, Cesty do světa na motocyklech, rok 2016.