Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpráva z cesty na Balkán

27. 6. 2013

Z Brna jsme vyjeli v pondělí  27.5. na dvou Uralech v dešti a dojeli dle plánu na naše oblíbené tábořiště v Chorvatsku u jezera Bilje.Přesun měřil 480 km. Další dva dny jsme si užili naše čím dál oblíbenější Srbsko a zejména průjezd národními parky  Golija / Studenica a Kopaonik byl moc pěkný - opuštěné hory, pracující milíře vyrábějící dřevěné uhlí jako v Pyšné princezně, sedlo 1788 m vysoké a přejezd po hřebeni s lyžařskými areály. První srbská noc byla v malinohradu - fakt tu pěstují maliny jako u nás víno,druhá opět na oblíbeném tábořišti u zapadlého kláštera 4 km od makedonské hranice. To už jsme natočili 1100 km.

Makedonie je další naše láska. Déšť horách jsme přečkali na obědě v národním parku Mavrovo, pleskavica byla skvělá,u Debaru nás od ohně do stanu vyhnal déšť.

V Albánii jsme pro Alenku a Petra vybrali nejhezčí přejezdy - přes Burrel na úžasnou horskou dálnici do Kukeše a dál zase silničkou Kukeš-Škodra přes hory. V jedné vesničce jsme šli nakoupit a stali jsme se hosty - v hospodě nám dali kafe zadarmo, dostali jsme dárky a punč na cestu ...  Prostě skvělá ukázka albánské pohostinnosti. Jen jsme nejeli trajektem,protože se prý loni potopil. Nedivíme se, už před 4 lety vypadal hodně podezřele...

V pátek večer jsme si našli pěkné tábořiště v borovém lese za maličkým potůčkem, no absolutní paráda. Večer začalo lít a lilo 12 hodin bez přestávky. Taky bouřilo a takové hromy jsme ještě v životě nezažili. Ráno už jen pršelo,ale z potůčku se stala divoká řeka.Takže dopoledne se trávilo zkoumáním kudy jet,zda čekat,že voda opadne..No to bychom tam byli asi ještě 3 dny. V poledne jsme sbalili mokré stany a přejeli potok. Ještě že máme dlouholetý trénink brodění potoků a řek na Pavlových srazech. Ale něco jiného to je 100 km od domova a něco jiného v Albánii.Po dalších asi 70 km jízdy po horách jsem zašli na perfektní oběd, dokoupili albanský koňak pro přátele a vyrazili do Černé Hory.Ubytovali jsme se v rodinném  kempu Oliva  kousek za Ulcinje za 9 euro na posádku včetně všeho,najeto - 1700 km. Ze soboty na neděli pršelo, ráno začalo svítit sluníčko. To už jsme věděli o povodních v Čechách, parťáci o tom, že mají lehce zatopenou chalupu. Petr sledoval dění v Mělníku, kde stavěl protipovodňovou hráz (je borec,hráz vydržela). Nad horami visely olověné mraky, předpověď počasí byla mizerná, tak jsme pozměnili původní plán a rozhodli jsme se neděli strávit u moře a zpět jet  více přes Bosnu, kde hory nejsou tak vysoké a nepředpovídal se déšť se sněhem :) 

V neděli odpoledne jsme tedy jeli za sluníčka kolem černohorského pobřeží až ke Kotoru. Do tohoto městečka se dá jet dvěma způsoby-tunelem, ve kterém nic nevidíte, nebo cca 30 km kolem Bocy kotorské, což je vlastně obdoba norských fjordů. Tak si jedeme kolem vody po silničce široké tak pro jedno auto.Silnička se po 20 km mění ve staveniště,za šipkou Kotor 8 km se stává neprůjezdnou, a to bez předchozího upozornění. Tak se vracíme, blíží se večer, proto přejíždíme bocu na lodi za symbolická 2 eura a utábořujeme se v kempu v lese kousek od moře na začátku města Hercegnovi.Kotor uvidí Alenka s Petrem jindy.

V pondělí vyjíždíme do hor na bosenskou hranici a do města Trebinje. Tam zase vydatně prší,bohudík to ustalo a začal nádherný úsek cesty probíhající jížní a západní Bosnou. O tom lépe vypoví fotky. Navštívili jsem poutní místo Meždugorje a chtěli spát u nedalekých vodopádů Kravica.Před sedmi lety jsme k nim jeli po polní cestě a byli u nich sami s jedním zatoulaným  Američanem.Dnes tam vede nová asfaltka, která končí parkovištěm plným lidí a aut a autobusů a s novou hospodou, platí se tam, k vodopádu vede nová cesta. Jen ty vodopády jsou pořád stejně malebné. Nakonec spíme o kus dál na planincem (negouš by řekl na místním smetišti,ale tak hrozné to nebylo) a večer trávíme společně pod plachtou, protože - prší. 

V úterý pokračujeme do hor západní Bosny. Dokonce jsme objevili motorkářskou hospodu, tak jsme v ní poobědvali. Pokecali jsme s dvěma motorkáři-první  přišel v jejich válce o nohu od kolena dolů, ale stejně jezdí s protézou na Jamaze. Léčili ho v Hradci Králové a v Jevíčku. V Brně byl 3x jako reprezentant v basketbalu vozíčkářů. Druhý borec  je zase bývalý motokrosař, toho zajímalo vše včetně pneumatik ... Noc trávíme v přístřešku u vodního mlýnku, to abychom nezamočili stany. Takže samozřejmě nepršelo. Nepršelo ani ve středu. Večer jsme strávili na kraji národního parku Kozara a na čtvrteční dopoledne  jsme naplánovali jeho návštěvu. Nahoru jsme vyjeli po asfaltce k pomníku, pak pokračovala cesta po lesní cestě. Na rozcestí jsme nevědili kudy, v té chvíli přijel na terénní motorce místní ochranář s puškou na zádech (to víte,medvědi jsou medvědi) a nasměroval  nás. No a pak už jako vždy z Balkánu následuje cesta domů, to jest Chorvatsko, Maďarsko. Zpestřili jsme si ji večerem u Balatonu a místo přes Slovensko jsme jeli kolem Neziderského jezera a po rakouském břehu řeky Moravy do Břeclavi a .. ne domů, ale na sraz sovětských motocyklů na Vysočinu.

Z Brna do Brna jsme najeli za 12 dní 3 030 pohodových kilometrů. Komentované obrázky jsou ve fotoalbu.

 

Náhledy fotografií ze složky 02.Albánie na Uralech