Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vietnam 2015, část 2 - Střední Vietnam – severní část

28. 4. 2015

8.března v devět hodin ráno jsme po noční jízdě dlouhé 700 km z Hanoje dojeli do města Hue. Hned u autobusu na nás čekali naháněčí do hotelů. Nejsympatičtější z nich dostal důvěru poté, co přistoupil z požadovaných 20 dolarů za pokoj a noc na námi nabízených 10 dolarů. Autem nás zavezl cca 1 km do hotýlku a po prohlídce pokoje jsme se ubytovali. Paní v recepci upozornila Jirku, že je dnes svátek a že musí ženě koupit kytku. Ubytování snad nejkrásnější za celou cestu – velký světlý pokoj s koupelnou a pěknou terasou se stolkem a židličkami a výhledem na celé město. Že jsou pokoje čisté,to je tady všude standard. Po nezbytném kafíčku jsme vyrazili ke zdejší hlavní památce.

Trocha historie

Po odchodu francouzských kolonizátorů byl Vietnam v roce 1954 rozdělen na dvě části – severní komunistickou a jižní část podporovanou USA. Demilitarizovaná zóna mezi nimi ležela na 17.rovnoběžce asi 100 km severně od Hue, takže Hue už patřilo do jižního Vietnamu a jeho obyvatelé za to byli rádi. Od roku 1955 se komunisti snažili získat i jižní Vietnam. Ironií osudu se tak demilitarizované pásmo stalo na přelomu 60. a 70.let nejválečnější oblastí světa. Veřejné mínění a nastávající volby v USA v roce 1974 zapříčinily, že USA odešly z Vietnamu, ať si jižní Vietnam válčí dál sám. Jihovietnamská armáda se zhroutila, seveřané obsadili jih a dnes je jen jeden komunistický Vietnam. Demilitarizovaná zóna ztratila význam.

Mezitím v roce 1968 bylo Hue přepadeno severovietnamskými vojáky. Přitom bylo povražděno asi 3 tisíce obyvatel. Jižní Vietnamci a Američani odpověděli protiútokem, kdy byly použity bomby, na něž severovietnamské jednotky odpovídaly raketovými střelami. Byla zničena velká část města. Během tohoto konfliktu zemřelo ve městě Hue a jeho okolí kolem 10 tisíc lidí. Ale větší část areálu císařského paláce jako zázrakem zůstala neporušená, jediná ve Vietnamu.

Císařský palác v Hue

Dnes je tento palác nejznámější a nejvýznamnější památkou Vietnamu,samozřejmě zapsanou už od roku 1993 v listině světového dědictví UNESCO.

Královská pevnost (citadela)je obehnána nad vodním příkopem hradbami vysokými 6, 6 metrů, širokými 2 metry a dlouhými 10 km. Samotné město má obvod 2,5 km a vstup je umožněn čtyřmi velkými branami. Tam se platí vstupné (cca 100 Kč) a i tady mi trhač lístků popřál k MDŽ. Citadela byla vystavěna na břehu Voňavé řeky (Song Huong) v letech 1805 – 1832 a je strážena dvěma ostrůvky nazývanými Zelený drak a Bílý tygr. Vlajková věž nad areálem se tyčí do výšky 37 metrů. Za dobu své existence byla dvakrát zničena, ale vždy byla znovu postavena.

Uvnitř hradeb je Zakázané město, do kterého měli přístup jen králové a jejich rodinní příslušníci. Původně se skládalo ze 150 paláců a dalších budov, ale podařilo se z nich zachovat jen některé. Stavbu Zakázaného města zahájil první císař dynastie Nguyen Gia Long v roce 1804 a dokončil ji Minh Mang v roce 1833.

Jednou z nejkrásnějších staveb je Palác nejvyšší harmonie nazývaný také Trůnní palác, který byl vystavěn roku 1805, v roce 1833 byl v přestavěn do dnešní podoby. Jeho střecha je podepřena osmdesáti červenými sloupy zdobenými motivem zlatých draků. Na jejím hřebeni jsou pak vyobrazeni dva draci skládající slib věrnosti měsíci. V tomto paláci se v minulosti odehrávaly velké královské audience, probíhaly korunovace panovníků, oslavovala se výročí císařova narození a tak podobně. I dnes je zde ještě k vidění původní královský trůn.

Procházíme se a prohlížíme i další paláce, chrámy, Císařskou čítárnu, taky pěkně upravený park. Je vedro. Potkali jsme tu mladé manžele z Litomyšle Evu a Tomáše. To vždy potěší pokecat si česky a sdělit si zážitky a dojmy. Domluvili jsme se s nimi, že si společně najmeme dračí loď a poplujeme asi 4 km po Voňavé řece k pagodě Thien Mu. Tak se tady jmenují budhistické chrámy. Na lodi jnás zaujalo, že provozovatelé lodi v zadní části lodě bydlí i s dětmi.

Pagoda Thien Mu z roku 1844 je vysoká 21 metrů je jedním ze symbolů Vietnamu a je opravdu pěkná, jak se tak tyčí na pahorku nad řekou. Stejně jako v paláci je tu spousta lidí, ale všichni jsou v pohodě.

A jak to bylo s tím MDŽ ? Ptali jsme se Tomáše (28 let), co mu říká MDŽ. „To dávali chlapi ženám karafiáty“. Tady to však berou stále hodně vážně. Všude jsou upoutávky, kolem silnice se prodávají květiny ve velkém množství, občas zastaví skútr a borec nějakou kytici koupí.

Po návratu jsme se rozdělili a my vyrazili do moderního Hue. Našli jsme poprvé obchodní centrum plné lidí a hluku, že si to člověk u nás ani nedovede představit. Hlavně mladí lidé, pěkně oblečení, každý má dotykový mobil nebo velký tablet, do kterých stále zírá, hodně jich baští v KFC nebo místní obdobě.

Taky tu mají obří supermarket. Nakoupili jsme vietnamskou kávu a pivíčko, půl litru za deset korun. Točené pivo jsme zatím neobjevili, ale na terase vysoko nad městem je fajn i s lahváčem.

Motovýlet do okolí Hue, 9.března 2015

Ráno jsme si za stovku půjčili skútr a vyrazili k Jihočínskému moři. Je to asi 15 km, Jirka se jako vždy a všude vykoupal a pokračovali jsem na jih podél moře. Děti i dospělí nějak poznali, že nejsme místní, často a rádi nám mávali. Naše trasa by se mohla nazvat Cesta duchů. V rybářských vesničkách bylo skoro stejně různých malých chrámů jako normálních domů. Pak začaly ne desítky, ale stovky hrobek sahajících až na pláže. Vietnamci si totiž váží duchů svých zemřelých a staví jim hrobky. A zrovna tady asi nejvíc soutěží o největší hrobku. Vietnamské rodiny drží při sobě, a tak jim na luxusní hrobky přispívají příbuzní z ciziny. Vzpomeňte si na to, až půjdete něco kupovat do vietnamské prodejny... Na severu byla sem tam hrobka, tady to jsou obrovská města,třeba i ve volné přírodě. Někteří zvlášť vypečení to mají ještě jinak. Postaví si prý chrámohrobkodům a než umřou, tak tam bydlí.

Jedeme z Than Anu k Vinh Hienu po ostrově a náramně si to užíváme. Třeba vietnamská svatba. Fotíme ozdobený velikánský stan, z něho vylézá manažerka svatby a zve nás jménem novomanželů na oběd. Hraje živá hudba, vlastně spíš ječí a řve. Obědvá asi 200 lidí, řvou taky, aby přehlušili hudbu, což ale nejde. Dostáváme svatební oběd – polévku , ve které plave kuřecí maso, ryba, krevety.,nudle a zelenina. Na jezení hůlky. Prostě vietnamská klasika. Asi polovina přítomných je neobyčejně šťastná, že nás vidí, a chce si s námi podat ruku a připít pivem. Kdyby jim to asi po dvaceti minutách manažerka nezatrhla, ani se nenajíme a Jirka dál pojede totálně zpitý. Všude je plno piva, ale aby se hosti v tom vedru neopili, oficielně se servíruje půl sklenice piva,půl sklenice vody a do toho led. Kořalka žádná, ani víno. Někteří si ke stolu přivlekli kastl piv, pijí pivo bez vody a prázdné flašky hází pod stůl, stejně tak všechny odpadky od jídla. Jako moučník jsme dostali bílý jogurt Danone. Až jsme měli oba pravou ruku utřepanou a plný bříšek, popřáli jsme novomanželům hodně štěstí a jeli dál. Odpoledne jsme vrátili skútr a vyrazili do jiné části města hledat knihkupectví. Našli jsme luxusní klimatizovanou prodejnu s koženými sedačkami, kde si lidi četli, mohli si tam i koupit kafe. Něco takového v Brně nenáme.

Ovšem náš cíl koupit mapu zatím splněn nebyl. Měli jen mapu severního Vietnamuv měřítku 1:400 000. Podivné bylo, že v ní nebyla silnice, po které jsme jeli a která byla na naší méně podrobné mapě 1:2 mil. Rada, doporučovaná na internetu cestovatelům, aby si podrobnou mapu koupili až ve Vietnamu, se nám neosvědčila.

Ve městě jsme se najedli a večer zase trávili na terase.

Cesta z Hue do Hoi Anu

10.březen je úterý, jsme 12.den ve Vietnamu a dopoledne jedeme autobusem dál. Zajímavý je průjezd městem Danang. Je to třetí největší město země a aspoň z autobusu nejmodernější. Má krásně upravenou pláž. Za městem jsou tzv. Mramorové hory, dle Lonely Planet úžasná záležitost, na pohled větší kopec. Kolem silnice jsou samé stánky prodávající mramorové Buddhy a podobné záležitosti. Za dalších 40 km je město Hoi An, kde míníme strávit dvě noci a setkat se s Evou a Tomášem, co sem přijeli den před námi.

Hoi An, den první

Město Hoi An mělo štěstí v neštěstí. Bývalo důležitým přístavem, než řeka zanesla přístup k moři.Pak se stalo bezvýznamným městečkem, díky čemuž nebylo o něho bojováno a nebylo poničeno za „americké“ války. Dnes je to místo, kde jsme potkali nejvíce bělochů. Ale ne pachtících se s průvodcem živým nebo knižním za nějakými památkami, ale užívajících si báječnou atmosféru mezi zachovalými francouzskými koloniálními domy nebo na břehu řeky s velikou tradiční tržnicí. Po ubytování jsme vyrazili do města a odpoledne se setkali s Evou a Tomášem, kteří už získali přehled o místních hospodách a stravovnách. Takže nejdřív jsme šli na točené pivo za 3 koruny za třetinku (opravdu to není překlep) a pak na večeři na místní specialitu cao lau. Jsou to měkké ploché nudle s krutony, fazolovými lusky a plátky vepřového masa. Sousta jsou zabalená do křupavého rýžového papíru.

Hoi An je také památka UNESCO a má velkou výhodu. Odpoledne a večer nesmí do centra skútry, takže se tu můžete procházet a nemusíte pořád dávat pozor, aby vás někdo nesmetl. Další specialitou jsou lampiony, které se tu vyrábí a všude visí a když v noci svítí, je to prostě nádherné. Třetí specialitou města jsou krejčovské dílny. Jsou všude a turisté vědí, že je výhodné si tu nechat ušít šaty, oblek či cokoliv jiného. Podle katalogů světových značek, na míru a za dva dny. Eva a Tomáš neodolali a nechali si ušít kožené boty. My jsme si nedali ušít nic.

Večer u řeky jsme si připadali jak na francouzské či chorvatské riviéře. Pak jsme se i s E.a T. přesunuli do domorodé části na ostrově, dali si lahvový Saigon a tu hru světel pozorovali přes vodu. Hoi An umí nadchnout.

Hoi An a My Son, den druhý

Opět jsme si půjčili skútr a vyrazili do světa. Mlaďoši jeli s námi, Tomáš nikdy neseděl na skútru, tak využil zkušeného parťáka. Nejdřív je důležité se vymotat z města a pak dostat se do správného směru. Bez metody dotazování to nejde. Šipky k památce My Son, kam míříme, jsou až v místech, kde už je jasno a nejde nikam zabloudit. To je ale typické nejen pro Vietnam.

My Son je památka na původní obyvatele středního a jižního Vietnamu. Jmenovali se Čámové a jejich království vzkvétalo od 2.do 15.století, než byli vytlačeni etnickými Vietnamci. Jde o posvátné město postavené na konci 4.století, které bylo nepřetržitě osídleno až do 13.století, na jihovýchodní Asii neobvykle dlouho,vlastně úplně nejdéle. Někdy se prý My Sonu říká malý Angkor, no má do něho hodně daleko a nejen proto, že Angkor je vystavěn z kamene a zdejší chrámy a věže byly vystavěny z cihel. Dodnes se neví, čím byly cihly spojeny, když neexistovala malta.

Původně tady bylo 68 staveb. Za té hloupé války se tu usídlili bojovníci Viet Congu (to jsou ti severští komunističtí), Amíci je bombardovali a zbylo asi 20 staveb. Pak ještě zarostly džunglí. Dnes je to památka UNESCO a vypadá to, že se začíná opravovat.

Po prohlídce a společném obědě jsme se rozdělili, Tomáš s Evou se vrátili a my pokračovali ke vzdáleným horám. Bylo to napínavé, jeli jsme jen tak, bez mapy, jak nás napadlo. Poznali jsme úžasná místa, někdy cesta skončila a museli jsme se vracet. Taky jsme jeli přívozem přes velkou řeku, viděli dvě přehrady a jeden typicky socialistický pomník nebo třeba vojenský hřbitov.

Po návratu do Hoi Anu jsme si ještě zajeli k nedalekému moři a projeli se kolem pobřeží. Večer jsme šli na pivo do oblíbené hospůdky na ostrově.

Hoi An, den třetí, 11.března, 14.den ve Vietnamu

To se nám už několik let nestalo, abychom v cizině strávili tři dny na jednom místě. V polovině velké cesty si však zasloužíme odpočinek. Dopoledne jsme courali po městě, konečně šli navštívit zdejší hlavní památku jménem Čínský most a pak se šli vykoupat k moři. Je to asi 5 km a cestou jsou zajímavé domky a taky příjemná hospůdka. V pozdní odpoledne jsme se vrátili, sbalili a vydali se zaplatit ubytování. Sympatická a usměvavá recepční, co nás odchytila při příjezdu autobusu, se ukázala jako vychytralá podvodnice. Šli jsme s ní s tím, že nocleh je za 10 dolarů na den. A ona chtěla dvacet, prý deset je na jednoho. Ve Vietnamu to tak nikde není, cena je vždy za pokoj, ale mrška nás chtěla nalákat. Nakonec jsme to usmlouvali na patnáct, hotel byl fakt pěkný. Člověk mezi Vietnamci musí být stále ve střehu.

Včas jsme byli večer odvezeni na autobus, ten jel za rozumnou hodinu a následoval další noční přejezd na jih.