Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vietnam 4.část – delta Mekongu a Saigon

19.března, 21.den ve Vietnamu

Po noční jízdě jsme se objevili v centru Saigonu, městečka s nějakými osmi milióny obyvateli. Začali jsme zjišťovat, jak se dostat dál. Po zjíštění, že autobus dál stojí 10 dolarů na osobu a celodenní zájezd do delty Mekongu s programem a obědem dolarů 8, nebylo o čem přemýšlet.

Účastníci zájezdu

Ze začátku to nebyla žádná sláva. Průvodce mluvil takovou angličtinou, že jsme mu nerozuměli (lepší znalci angličtiny ano, ale i oni měli s jeho výslovností problém). Zastavili jsme v restauraci v zahradě s pěknými kvítky a skoro všichni si šli koupit kosmopolitní kávu nebo kokakolu. Pak se stavělo u pagody, na níž byla zajímavá socha Buddhy. Vypadala jako jeho karikatura. Konečně jsme dojeli k našemu oblíbenému Mekongu a tam to začalo být zajímavé. Přesedli jsme na loď a začaly různé, částečně dětinské aktivity. Nejdřív ukázka výroby kokosových bonbonů,kde nám bylo líto holčičky, co zde musela makat. Předtím jsme si mysleli, že u komunistů bude povinná docházka do školy a zakázaná práce dětí. Není. Pak jsme se dívali na chudáky krokodýly uvězněné ve velkém bazénu, samozřejmě bez vody. Oběd uprostřed zahrady byl milý, jen nám průvodce nemusel pořád nabízet, ať si připlatíme lepší variantu. Asi by z ní měl provizi. Po O jsme nasedli do větších kanoí a vyrazili do kanálů do džungle mezi palmy, to bylo pěkné. Pěkné nebylo, jak nás museli asi sto metrů tahat ve voze vychrtlí koníci. Kanálem jsme dojeli k včelařovi, kde jsme dostali čaj s medem. Průvodce šaškoval s velkou pláství medu a pobízel lidi, ať si koupí med. Na závěr byla o kus dál ochutnávka exotického ovoce, ke které nám hrála tříčlenná kapela. Melouny a další podobné plody se jedí rozřezané na kostky a před vložením do úst se máčí ve směsi soli a kari.

Ve čtyři nás větší loď odvezla k autobusu, ostatní odjeli do Saigonu a my zůstali sami v autentickém městě, co se jmenuje My Tho. Našli jsme si hotýlek, možná jsme tady byli první cizinci, protože majitelé neovládali ani základní slova jako ten dolar. Jinak jsme tu byli moc spokojeni. Spousta lidí nám chtěla podat ruku. Místní dospělí i děti večer pouštěli draky, nejvíc nás zaujal drak žralok. Když jsme se šli podívat na nový most přes Mekong, který musíme zítra nějak přejet, narazili jsme na partu rybářů, na molu si na ohýnku pekli ryby, nabízeli nám je, dokonce i místní samohonku. Vzali jsme si jen tak, abychom neurazili.

Mekong

Loni nám bylo dobře na jeho březích v Laosu a teď jsme na jeho břehu opět. Je to nejdůležitější řeka Indočíny, přitom nemá pořádný začátek ani konec. Pramení někde v Tibetu a po 4 a půl tisících kilometrů se dělí do mnoha ramen, která tečou do Jihočínského moře. Mekong je zkrácenina thajského Mae Nam Khong, česky Matka řek. Častěji se používá Cuu Long, což jde přeložit jako Řeka devíti draků.

Delta Mekongu je placka protkaná vodními cestami všech velikostí, kolem kterých jsou domy a stezky pro skútry. Nevím, jak to měli Amíci, ale my jsme žádný úsek bez lidí nenašli. Ani jsme nenašli žádné stopy po napalmu. Příroda je mocná čarodějka.

Delta Mekongu je také rýžovnicí Vietnamu, rýže se sklízí 3 x za rok a Vietnam je druhým největším vývozcem rýže na světě po Thajsku.

20. březen 2015

Ráno jsme se pěšky dostavili k mostu, hodná prodavačka nám zastavila autobus a za pár dongů jsme se s místními dopravili do pěkného města Ben Tre. Leží na jednom rameni Mekongu, je plné parků, v největším je zánovní komunistický pomník jak u nás z padesátých let. Město má jen 100 000 obyvatel, což je na deltu málo. V deltě totiž žije podle 15 let starých pramenů 17 milionů obyvatel, takže teď hodně přes dvacet a těch měst tolik není. Po ubytování v pěkném hotýlku, odkud zrovna odjížděl americký pár na dvou místních motocyklech, jsme vyrazili pěšky vychutnávat si město, Mekong i vesnice v nedalekém okolí. Ben Tre jsme si docela zamilovali. Odpoledne jsme objevili skvělou točenou zmrzlinu za tři koruny a supermarket, kde prodávali hotová jídla, ale hlavně vietnamskou vodku,půl litru za 21 korun, 39 procentní. To se opravdu hodilo, protože náš zdravotní litr slivovice jsme právě dopili.

Odpočinkový a pohodový byl i večer . Na další den jsme si objednali skútr a těšili se na celodenní výlet deltou.

21. března, 23.den ve Vietnamu

Na začátku cesty jsme v Sapě potkali mladou Češku. Právě se vrátila z třídenního treku k tzv. horským kmenům. Ptali jsme se jí, jaké to bylo. Odpověděla šalamounsky : „Člověk nesmí mít ve Vietnamu očekávání a pak nebude zklamaný“. Párkrát jsme si na ni vzpomněli,zejména v tento den.

Poslední výlet na motorce ve Vietnamu

Skútru se tu říká motocykl. Vyrazili jsme po ránu na jih. Silnice pěkné, náznaky džungle taky byly, ale všude ty domy a lidi .. A když se řekne džungle, to není to,co si pod pojmem představujeme.Třeba džungli, ve které Rambo zachraňoval své kamarády.. Jsme tu v suchém období, tak je všude sucho, nesčetné kanály odvádějí vodu, palmy a podobné stromy jsou pěkné, ale že byste potkali nějaké zvíře kromě ptáčků, to nehrozí. Všude žijí lidé. V období dešťů to určitě bude jiné.

Pole s velkovýrobou rýže jsme taky neviděli. Zase jsme si užívali obyčejný život, viděli jsme pár honosných kostelů. Chtěli jsme se dostat k ústí ramena Mekongu do moře, ale to prostě nešlo.

Největším zážitkem byl trajekt přes 2 km široké rameno Mekongu, úplně jako v Norsku, jen cena se trochu lišila. Za skútr a dva lidi jsme platili 7,50 Kč. Tento zážitek už brzy nebude možný, protože nedaleko se už staví most.

40 km za městem Tra Vinh, což má být perla, jsme se otočili a jeli zpátky. Na tomto výletě jsme ujeli 250 km, celkem jsme ve Vietnamu za 13 dní najezdili na pěti skútrech 2 600 km.

Nakonec jsme tu nejhezčí džungli našli na stezkách v blízkosti Ben Tré.

Co má Vitenam společného s Khmery

Delta Mekongu je pro Kambodžany, tedy etnické Khmery, stále Dolní Kambodža. Oni tam původně žili jen Khmerové, ale postupně byli vytlačeni etnickými Vietnamci. Někdy v roce 1845 se Siam (dnešní Thajsko) aVietnam dohodly, že delta bude patřit Vietnamu. Dnes tu žije slabý milionek Khmerů, poznáte je podle vzhledu, taky chrámy a mnichy mají jiné.

Když se před více než 40 lety zmocnili vlády v Kambodži Rudí Khmerové a zahájili totální genocidu vzdělaných lidí, Vietnamu to nevadilo. Komunisti začali vládnout v sousedním jižním Vietnamu a likvidovali si vzdělance a podnikatele doma, samozřejmě ne tak hrozným zůsobem. „Jen“ to bylo jako u nás v 50.letech. Když se ale Rudí Khmerové začali cpát do delty a vraždit tam Vietnamce, soudruzi v Hanoji se naštvali,poslali armádu do Kambodže a Rudé Khmery svrhli. Pro velký úspěch pak Kambodžu okupovali až do roku 1989. To pro ty, co si myslí, že Vietnamci byli JEN mírumilovné oběti krvelačných Američanů a všichni toužili žít v komunismu. 

22.března, pondělí

V Ben Tré se nám tak líbilo, že jsme tu zůstali ještě jeden den. Potulovali jsme se pěšky po okolních dědinkách, sledovali život na řece, opravy lodí, dávali si pivo ve stáncích uprostřed džungle....

23. března,25.den – do Saigonu

Pokud se člověk pohybuje po běžných turistických trasách, je to úplně jednoduché. V hotelu si objednáte lístek na autobus, zaplatíte a v daný čas pro vás přijde minibus, auto nebo třeba skútr a odveze vás k autobusu. Možná by to zafungovalo i tady, kde turistické autobusy nejezdí, ale cena by byla zbytečně vysoká a člověk by měl pocit, že naletěl. Ráno jsme se sbalili a šli na místo, kde jsme večer viděli autobusy. Paní v budce jsme řekli, že chceme do Saigonu, ta někam zavolala, přijelo auto,naložilo nás a odvezlo o kus dál, kde stál autobus s cedulí Saigon.

Usadili jsme se, vyjeli a začali sbírat domorodce. Po hodince borec začal vybírat peníze a my platili 70 korun na osobu. O dost míň, než činí turistická cena 10 dolarů.

Autobus nás dovezl skoro do centra a tam, kde jsme chtěli hledat hotel, to bylo 2 km. Domorodci se asi hodně divili, kdo to kráčí s velkými batohy tak daleko pěšky.

Náš limit deset dolarů na noc za pokoj vyšel na první pokus, původní cena byla 12 dolarů. Odpoledne a večer prvního dne v Saigonu jsme věnovali bloumání, prohlídce tržnice a několika významných budov jako Národní divadlo, radnice nebo budova pošty, kolem nichž se buduje supermoderní centrum, část už je hotová. Večer pivečko a papáníčko. Objevili jsme i tady domorodý supermarket, který měl vodku za 21 korun. K tomu jsme si koupili Fantu nebo Colu a užívali si. Prostě také Saigon jsme si hned od začátku oblíbili.

Saigon je správně Ho Či Minovo město

V tomto městě je registrováno 5 milionů skútrů a provoz je naprosto nepředstavitelný. Na rozdíl od Hanoje tady má provoz nějaký řád, procento debilů, co jsou barvoslepí a jezdí na červenou, případně nepoznají pravou a levou stranu a nevadí jim jezdit v protisměru, je podstatně menší než jinde. Chodníková kultura je tu také rozšířená, ale většinou se dá nějak po chodníku projít. Je tu spousta parků, stromy kolem silnic, většina domů je opravených a mezi starší zástavbou vyrůstají moderní mrakodrapy. Lidi jsou usměvavější než jinde, v hospůdce si dáte studené pivo za deset korun. Daní za to je, že je všude plno bledých tváří, ale nám jsou v podstatě všichni sympatičtí. Blbec by přece nejel na dovolenou do Vietnamu. Saigon se už 40 let jmenuje Ho Či Minovo město, ale kromě vybraných komunistů a úředníků mu tak nikdo neříká. Je to pořád Saigon, jako u nás byl Zlín za komunistů vždy Zlín, i když se oficiálně jmenoval Gottwaldov.

24.března, 26. den na cestě

Opět jsme se stali účastníky zájezdu, protože to byla nejjednodušší cesta, jak se dostat k tunelům Cu Chi. Cestou jsme se zastavili v manufaktuře, kde vozíčkáři vyrábějí keramiku pro prodejny suvenýrů.

Válka je vůl

Tuhle prastarou synkopáckou písničku z roku 1962 si pořád připomínáme. Proč ? V řadě zemí, kam rádi jezdíme, byla ještě nedávno, tj. za našeho života, válka. O vietnamské válce (tady říkají americké) všichni víme, že byla, vychovaní komunistickou propagandou víme, že byla zcela černobílá – zlí Amíci a hodní nevinní Vietnamci. Ani odborníci se neshodnou, jak to vše doopravdy bylo. Když je ale člověk ve Vietnamu, chce vidět nějaké památky na tuto válku, i když samozřejmě v komunistickém provedení.

Cu Chi je okrsek asi 50 km od centra Saigonu a je zde možné navštívit zbytky sítě tunelů, kterou zde během 25 let vybudovali tajně severovietnamští komunističtí vojáci a jejich místní pomocníci . Odtud ovládali velké území a působili Amíkům značné škody. Jen tady bylo vybudováno 250 km tunelů, některé měly několik pater. V tunelech se bydlelo, bojovalo, byly tu nemocnice a továrny na zbraně. Odtud překvapovali a zabíjeli Vietnamci Američany. Amíci dlouho nevěděli, kdo a jak jim vraždí vojáky v noci v hlídaných stanech. Nevěděli, že jejich základny leží přímo na tunelech. Tunely byly naschvál nízké a úzké, aby se v nich Američané nemohli pohybovat. My jsme v jednom lezli „na žabáka“, byl vysoký 120 cm a široký 80 cm a bylo v něm vlhké vedro. Skoro nikdo si neprolezl celou možnou trasu 150 metrů, jak v něm bylo nepříjemně. Vchody do tunelů byly zamaskované.Taky jsme viděli sbírku pastí na Američany středověkého typu. To si Amík šel, spadl do tunelu a z boku na něj vyjely napružené nože a rozsekaly ho. Podobných vychytávek tu byla celá řada. Američani zkoušeli psi, bomby, ale nic nefungovalo. Jen tady v těch hrozných podmínkách žilo 16 000 partyzánů, válku přežilo z nich asi 6 000. Američané tady nakonec vyhlásili zónu neomezeného útoku, bombardovali tunely, pálili to tu napalmem. Pro Jirku to byl velký zážitek, tohle vše viděl ve filmu Četa a teď tu byl osobně. Bohudík jsme spálenou zemi nenašli, ukazují tu jen jeden kráter po bombě.

Na zájezdu s námi byly čtyři mladé ženy z Brna a Moravských Budějovic. Manžele a děti nechaly doma a vyrazily na dva týdny do Vietnamu na dámskou jízdu. To se nám líbilo.

25.března

Poslední den naší dlouhé cesty jsme konečně našli otevřenou katedrálu. Všechny ostatní dosud byly zavřené. Zajímavější byl čínský taoistický chrám Nefritového pána. Památek na Číňany tu je hodně, protože zde žila silná komunita podnikatelských rodin. Které komunisti po vítězství ve válce vyhnali. Dnes se prý vracejí, protože víc než komunisti tu vládne dolar a nehrozí jim už vězení nebo smrt jen za to, že jsou vzdělaní nebo podnikaví nebo prostě Čínani.

Vzpomínky na minulost

Jednou z hlavních atrakcí Saigonu je Palác sjednocení. Původně ho postavili Frantíci, pak tam sídlil prezident jižního Vietnamu. Byl hajzl, lidi ho neměli rádi a jeho vlastní vojáci v roce 1962 palác bombardovali v rámci atentátu na prezidenta. Prezident přežil, palác ne. Na místě postavili moderní palác, takovou vilu Tugendhat velikosti Janáčkova divadla v Brně. Vnitřek je zajímavý, v téhle přeplácané zemi téměř funkcionalistický.

Když jsme přišli a zaplatili vstupné, stali jsme se svědky stranického mítinku. Pionýři mávali vlaječkami, přijel autobus se zasloužilými generály s gramofonovými deskami na hlavě a hrudí ověšenou mnoha vyznamenáními. Všichni se radovali, fotili... Dokonce si na tu slávu komunisti pozvali i jednoho starého mnicha, dříve třídního nepřítele hodného popravy.

Muzeum pozůstatků války

Taky dobrá záležitost za vstupné 15 korun. Kromě nás tu jsou hlavně studenti místních mateřských škol, to víte, vzdělávat děti je třeba odmala. Uvnitř jsou hlavně fotografie z francouzské a americké války, většinou obecně známé , ovšem jen ty, co dokumentují, jak zlí byli ti agresoři. Fotku rozsekaného Amíka tu nenajdete. Kromě fotek a tabulek, kolik tady bylo shozeno bomb apod. (to je ve fotoalbu), tu mají americké tanky a letadla. Popisky jsou samozřejmě v řeči nepřátel – francouzštině a angličtině. Jako suvenýr si tu můžete koupit tričko s americkou vlajkou a kokalu. Lépe za dolary. Vše zapomenuto.

Jaký je rozdíl mezi opicemi v indické Šimle a zdejšími řidiči ?

Žádný. Nikomu z nich se nesmíte dívat do očí. Opice by vám sebraly brýle,foťák,batoh, umí to. Řidiči tady, když vidí,že je vidíte, tak vás klidně přejedou. Lepší je vrhnout se mezi sto skůtrů a dívat se upřeně dopředu. Řidiči si nejsou jisti, zda je vidíte, a snaží se uhnout. Turisté si tu kupují tričko s nápisem : „Přežil jsem Vietnam.“ Tedy ti, kteří se nikomu nedívali do očí.

Co kdo ví o České republice

Vietnamce, který věděl, že a kde je naše republika, jsme potkali jednoho. Mluvil rusky,protože studoval v Moskvě, a věděl i to, že jsme se rozdělili se Slováky.

Ostatní netuší, i když jsme se název ČR snažili říkat vietnamsky. Oni jsou velký národ a ostatní země je nezajímají. Nereagují ani na to, že jsme vedle Germany. Někteří aspoň tuší, že existuje Evropa.

Poslední den večer jsme v hospůdce popíjeli poslední pivo a vedle seděl Američan. Ten byl znalejší. „Česká republika, to znám. Je tam hodně lacino a často se tam střílejí lidi.“ Vida, masakr v Uherském Brodě pronikl i do amerických zpráv.

26.března – 28.den ve Vietnamu

Když jsme letěli sem, měli jsme zrovna 35.výročí seznámení. Dnes máme 33.výročí svatby a chceme si to užít. Původně poslední, ve skutečnosti předposlední den na cestě začal normálně. Ve čtvrtek ráno jsme se vypravili na letiště autobusem MHD, což je u cizinců neobvyklé, ale ušetříte oproti taxíku ( 15 000 dongů autobus č.152, 150 000 dongů taxi na 7 km). Spolu s námi jeli čtyři Ostraváci, nejsme sami šetrní.  Boening vypadal zachovale, ruské letušky méně, ale to je daň za levnou letenku. Připili jsme si vínem na naše výročí a letěli si přes sympatické země Kambodža, Thajsko, Myanmar (Barma), Bangladéš a Indie. Pak jsme vlétli do Pákistánu a řekli si, ještě Afghanistán a budeme v přiměřeně civilizovaném bývalém Sovětském svazu,kde se mimo jiné dobře domluvíme..

Neplánovaná návštěva Pákistánu

Pět hodin od Saigonu i Moskvy zamumlal kapitán něco o vračovi (pro mladší, vrač je rusky doktor). A začaly se dít věci. Sešli se 4 doktoři - jedna Češka a Rusové. Těsně před hranicí s Afghánistanem se letadlo otočilo a vracelo se do Pákistánu. Nikdo nic neřekl, jak se později ukázalo, posádka včetně starého otylého pilota uměla jen rusky. Němka před námi začala brečet a modlit se. Před dvěma dny spadlo německé letadlo a nevědělo se zatím,proč.. Od Rusek jsme zjistili, co se děje, a já zápaďákům německy vysvětlila, že nepadáme a nikdo nás neunesl, že musíme přistát, protože španělský cestující musí okamžitě na operaci střev, jinak umře, do Moskvy nevydrží.

Tak jsme přistáli. Vešli pákistánští záchranáři a odmítli ho převzít, dokud nedostanou 5 000 dolarů v hotovosti na léčení a doprovod, co se o něho bude starat v pákistánské nemocnici. V zemích třetího světa (nejen) to tak funguje : v nemocnici vám na dece u postele nebo venku na schodech spí příbuzný, kupuje vám jídlo, myje vás a pečuje o vás.

Zatímco Španěl dostal kapačky, posádka začala řešit, zda udělat sbírku na ty peníze. Nikdo z posádky však nebyl ochoten zůstat s cizím člověkem v pákistánské nemocnici. My taky ne.  Po třech hodinách přijel prý ruský konzul a skutečně šikovný pákistánský doktor si chtěl pacienta odvést. Ten se bránil v rámci svých chabých sil a odmítal v Pákistánu opustit letadlo. My jsme přemýšleli o tom, zda je lepší zemřít v Boeningu Aeroflotu nebo v pákistánské nemocnici...Pacient se neubránil a byl odvlečen, další dvě hodiny trvalo, než jsme doplnili palivo, co se muselo před přistáním vypustit do vzduchu.

Více než pět hodin v Pákistánu spřátelilo Čechy na palubě a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Nevěřili byste, kolik Čechů třeba žije a pracuje ve Vietnamu a že v případě úrazu či zákeřné nemoci bez 5 000 dolarů v hotovosti se s váma nikdo nebaví ani tam a klidně vás nechají umřít dřív, než ty prachy dáte dohromady.....

Jak to dopadlo v Moskvě

Do Moskvy jsme přiletěli o několik hodin později a letadlo do Prahy bylo pryč. Dostali jsme hotel a letenky na páteční dopoledne. Jenže - proces předání letenek trval od půlnoci do půl druhé, pak nás převezl bus do hotelu ( 10 minut) a pak nás zase kontrolovali přes hodinu v hotelu.  Pořád dejte nám pas a pak nás odškrtávali na seznamech. Místo možných šesti hodin jsme tak spali jen tři. Následovala skromná snídaně a autobus k letadlu.

27.března , pátek

Do Prahy nás letělo z naší skupiny 40 Čechů, z toho deset lidí dostalo první třídu. A my mezi nimi ! Poprvé v životě v jedničce ! Zatímco ostatní se teprve naloďovali, my jsme seděli v širokých pohodlných sedačkách a popíjeli šampus. Důstojná oslava výročí svatby, jen jsme nemohli přestat myslet na toho chudáka Španěla, podle české doktorky moc šancí na přežití nemá. A také jsme si přečetli v ruských novinách, proč spadlo to letadlo. Němčour chtěl spáchat sebevraždu a vzal si s sebou 150 lidí. Odporné.

Z Prahy do Brna nás vzala autem další dámská parta, takže jsme nakonec stihli přijet včas i na námi pořádanou akci do Pozďatína.

Shrnutí

Kompletní náklady na cestování po Vietnamu včetně všeho byly 810 dolarů. Letenky stály 31 000. Protože jsme měli dolary za 24 korun, stála nás popsaná cesta 50 5000 korun. Pro dva lidi na měsíc. Cestování vůbec nemusí být drahé.